Účast na akci Nesmrtelný pluk, to, že je schopen „pochopit Putina" (a jak víme z evropských médií ten, kdo „chápe Putina", je hrozný člověk a nepřítel všeho, co je dobré) a to, že se Izrael nepřipojil k sankcím, které byly uvaleny na Rusko.

Netanjahu byl také obviněn z „lichocení Moskvě" kvůli dosažení svých cílů a hledání vzájemně výhodných kompromisů ohledně otázky Sýrie.

Vzniká otázka, proč kritizovat izraelského vůdce za úspěšnou diplomacii? V článku Financial Times jde cítit nelibost. Ukázalo se, že zatímco zbytek Západu prokázal svou jednotu v odporu proti Vladimiru Putinovi, izraelský premiér odmítá protiruskou solidaritu. Snaží se budovat vztahy s Ruskem, proto vychází z národních zájmů své země a zároveň v Moskvě našel docela racionální obchodní partnery, se kterými se dá dobře dohodnout.

Je zde něco, na co se dá naštvat a čemu se může závidět, ale problém je v něčem jiném. Co kdyby jiní západní lídři dospěli k závěru, že je možné podnikat s Ruskem jiným způsobem?

Netanjahu navzdory tomu, že to jen stěží bylo součástí jeho plánů, vytvořil precedens, který se stává „toxickým" (z hlediska příznivců nekonečné ekonomické, diplomatické, a dokonce i velmi reálné války s Ruskem).

Je zajímavé, že Emmanuel Macron, když mluví o přeformátování vztahů s Ruskem, používá argumenty, které jsou podezřele podobné těm, které používají izraelští diplomaté, a sice že je to nutné vzhledem k pragmatickému chápání reality. Přesněji řečeno, že bez pomoci Ruska je nemožné zajistit bezpečnost země.

Francouzský prezident to uvedl už během návštěvy v Helsinkách 30. srpna, když zopakoval a posílil svůj „ruský" výrok, který řekl už dříve.

„Přejeme si, aby Evropa měla strategickou a obrannou samostatnost, aby měla touhu změnit evropský bezpečnostní systém v širokém slova smyslu, jak jsem o tom mluvil již před několika měsíci v Petrohradu, s ohledem na nutnost přehodnotit naše vztahy s Ruskem. <…> Tato široká Evropa by měla stavět svůj bezpečnostní systém s pravomocemi, které jsou na její hranicích a s velkými národy, se kterými máme společnou historii."

Není třeba být prorokem, abychom mohli předpokládat, že v tomto výroku kritikové uvidí pouze další pokus o „lichotku Moskvě" nemluvě o tom, že myšlenka na vybudování jakési „širší Evropy", v níž bude bezpečnost poskytována společným úsilím, včetně účasti Ruska, se zdá být přímo kacířskou z pohledu transatlantické solidarity USA a tradičně rusofobního postavení evropských politických institucí. Pozice Macrona může být brána jako nedůležitá, ale to by byl chybný odhad.

Macron je muž se zajímavým životopisem a na to, abychom pochopili váhu jeho slov, musíme najít odpověď na filosofickou otázku. Existují vůbec bývalí bankéři domu Rothschildů? Nebo vysoce postavení zaměstnanci domu Rothschildů, stejně jako vysoce postavení důstojníci zvláštních služeb, nikdy nejsou skutečně „bývalí"? Současný francouzský prezident přišel do politiky po tom, co pracoval v bance Rothschildů a bankovnictví na vysoké úrovni tohoto druhu netoleruje svobodné používání slov a neseriózní postoj k problematice existenčních rizik. Pokud Macron hovoří o nutnosti zahrnout Moskvu do evropského bezpečnostního systému, pak taková potřeba pravděpodobně bude objektivní realitou.

Postoj k Rusku se postupně změní. Je to otázka času a správného jednání Moskvy. Často se říká, že vztahy se Západem se dají zlepšit prostřednictvím některých ústupků. To je lež. Se Západem celkově a s jeho konkrétními zeměmi se dá spolupracovat pouze prostřednictvím předpisu, který uvedl izraelský premiér Netanjahu: „Slabí odpadají, zabíjí je a vymazávají z historie. Silní přežívají <…> Silných si váží, spojenectví se domlouvají se silnými a… v konečném důsledku se aliance vytvářejí právě se silnými."

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce