Zajímavé na tom je, že Aeroflot je společnost absolutně tržní a celkem úspěšná (loni se dokonce vrátila do seznamu dvaceti předních světových a pěti evropských tradičních leteckých dopravců). Ale v posledních letech se začíná ztotožňovat s celkem klasickým obrazem státní společnosti pracující v tržním prostředí.

Dnes má Aeroflot jeden z nejmladších světových leteckých parků. Podle údajů ze srpna letošního roku má v provozu 243 letadel, z toho 39 (22 Airbusů A330 a 17 Boeingů 777-300ER) na dlouhé lety a 41 nejnovějších Boeingů 737-800 na středně dlouhé lety. Aktivně používá také modely evropského Airbusu na středně dlouhé lety.

Avšak již v lednu 2015 dospěl Aeroflot a společnost Civilní letadla Suchého k dohodě na dodávku velkého počtu Sukhoi SuperJet 100, již dnes má letecká společnost v provozu 45 ruských strojů.

Cestující ale stále přibývají. Z 8,6 milionu v roce 2009 stoupl jejich počet v roce 2017 na 32,8 milionu.

Proto hodlá Aeroflot doplnit v nejbližších letech svůj letecký park ruskými stroji. Dodávky se mají konat v období 2020-2026.

Důležité je, že tento největší domácí letecký dopravce nepotřebuje až tak naléhavě, z hlediska tržní logiky, tyto nové letouny. A budeme-li uvažovat pouze o rychlém vydělání peněz, nezdá se tato transakce moc odůvodněnou.

Jde ale o to, že Aeroflot jedná v této situaci nejen z pozice podnikatele, ale také státního podniku. Vždyť cíl existence samotné instituce státních podniků nespočívá (což může znít hrozně pro adepty „čistého trhu") zdaleka v maximálně rychlém zisku.

Tím spíš, že se to vůbec nemá týkat letecké dopravy, a ti, kdo tomu nerozumí, mohou klidně jít do Saratovských aerolinií, kterým nedávno zabavili povolení k provozu kvůli snaze o zisk za každou cenu a logice byznysu. Ani se nechce vzpomínat, jakou reálnou „cenu" a komu museli nakonec zaplatit za tuto snahu o maximalizaci zisku.

Pro velký státní a „polostátní" byznys je maximální zisk pouze jednou z několika, ale vůbec ne hlavní funkcí. A má-li země za úkol navrácení vlastní civilní letecké výroby, pak by bylo divné, kdyby se tohoto úkolu nezúčastnil státní letecký gigant. Je to v podstatě naprosto normální „protekcionistický" přístup, celkem příznačný nejen pro dnešní ruský, ale také pro většinu zahraničních trhů. Nevěříte-li tomu, můžete se zeptat třeba Donalda Trumpa. I když to, co dělá, je podle názoru mnoha lidí příliš moc.

Kdežto pevná smlouva domácího leteckého dopravce s druhou státní korporací, společností Rostech, se dá podle našeho názoru považovat za vzornou situaci pro velký ruský byznys. Protože ukazuje, jakým způsobem se dají v celkem tržních podmínkách a tržními metodami realizovat státní zájmy v ekonomice.

A tento model by mohl být, jak se nám zdá, uplatněn také v dalších tržních odvětvích, ve kterých státní podniky často i nadále myslí pouze na zisk.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce