Sankce a obchodní války vyhlašované Washingtonem jen sbližují Moskvu a Berlín. Protože Rusko se Severního proudu 2 vzdát nechce, Evropa zase nemůže.

Stačí podotknout, že partneři projektu — Gazprom a dalších pět evropských společností — už do něj investovali pět a půl miliard dolarů. V případě zastavení prací by tyto prostředky musely být převedeny do ztrát, což samozřejmě nikdo nechce. Navíc by byly ztraceny veškeré výhody.

Tarif za tranzit plynu po Severnímu proudu 2 bude nižší než po dnešních cestách — dnes tarif činí 2,5 dolarů za tisíc kubických metrů za vzdálenost 100 kilometrů, Severní proud 2 si však bude účtovat 2,1 dolaru. Podle odhadů Gazpromu se celkově náklady na dopravu plynu do Evropy po severní cestě sníží o 1,6.

Ve výsledku Severní proud 2 evropským státům ušetří asi sedm miliard dolarů ročně. Vzdát se takových peněz jen kvůli nespokojenosti Trumpa se účastníci projektu nechystají.

Ale nejdůležitější je, že skutečnou alternativu Evropa prostě nemá. Současný pán Bílého domu sliboval nahrazení ruského plynu americkým LNG, to však není možné.

Výkon Sabina Pass, což je jediný americký závod na výrobu zkapalněného plynu, který se zabývá vývozem, je už z 94 % zarezervován spotřebiteli — British Petroleum a několika dálněvýchodními partnery.

Právě proto, když v zimě v Evropě udeřily silné mrazy a plynu bylo málo, USA nemohly dodat LNG, i když ceny prudce vyrostly. Volný objem paliva Washington jednoduše neměl a ještě dlouho mít nebude.

Nové projekty budování exportních závodů zkapalněného plynu stojí, protože banky neposkytují půjčky, dokud neexistují záruky odbytu. A takové garance nevzniknou, dokud Evropa nepřijme závazky velkých nákupů. Ale Evropané nejsou připraveni uzavírat zavazující dohody, dokud USA nemají dostatečný výkon na export LNG v dostatečných objemech.

Kaspická slepá ulička

Dokonce ve Washingtonu začali chápat bezvýchodnost situace a začínají mluvit o nutnosti dodávek nikoliv amerického, ale asijského plynu do Evropy.

„Evropa musí podpořit pokládku Transadriatického plynovodu z Ázerbájdžánu do Itálie," oznámil minulý týden americký kongresman Devin Nunes. Podle něj je tento plynovod zatím jediný způsob, jak lze oslabit evropskou závislost na ruském plynu.

Zřizovatelé projektu plánují, že Transadriatický plynovod bude navazovat na trubky TANAP, které vedou od ázerbájdžánského naleziště Shaz Deniz do Turecka. Předpokládaná trasa nového plynovodu vede přes území Řecka, Albánie a poté po dnu Jadranského moře do jižní Itálie.

Počáteční výkon nového plynovodu bude deset miliard kubických metrů plynu ročně. Problém ale spočívá v tom, že těžba naleziště Shaz Deniz je omezena právě takovou úrovní těžby, která dnes pokrývá pouze potřeby Turecka.

Jinými slovy to znamená, že k naplnění Transadriatického plynovodu je nutné k TANAPu připojit turkmenský plyn. K tomu je ale třeba položit trubky po dnu Kaspického moře, což je ale zatím nemožné, protože práva na dno Kaspického moře zatím nejsou rozdělena.

Na nedávném summitu přikaspických států v Aktau Rusko, Kazachstán, Turkmenistán, Ázerbájdžán a Írán podepsaly dlouho očekávanou dohodu o námořních hranicích v Kaspickém moři. Dno i hlubiny budou muset být rozděleny prostřednictvím dvoustranných dohod na základě mezinárodního námořního práva. Existuje tady však problém.

Šířka pobřežní zóny, ve které může každý stát vést ekonomickou činnost, je 200 mil (asi 370 kilometrů). Ale maximální šířka Kaspického moře nepřesahuje 435 kilometrů. To tedy znamená, že se ekonomické zóny různých států budou nevyhnutelně překrývat.

Názor autor se nemusí shodovat s názorem redakce.