Několikrát klekl na kolena, ale vždy se zvedl a po svém si řekl o své v mezích možností. Životaschopnost nevídaná. Mluví stále ještě česky a přitom zčásti stále ještě vnímá alespoň tradici kulturního křesťanství, čerpá z římsko-helénského dědictví i z kořenů slovanského a evropského dávnověku. Je geneticky i etnicky sestaven dosti složitě, ale z velké části se k češství hlásí. Učenci řadí češtinu do západoslovanské jazykové skupiny a činí ji tak součástí největší jazykové pospolitosti v Evropě. A to je také důvod k sebevědomí. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Stanislav Novotný.

Stanislav Novotný: Národ? Národ!

Zanechme proto sebemrskačství. Mnoho věcí se nám nepovedlo, ale jsme. A za to, že jsme, vděčíme předkům. A samozřejmě jsme dlužni také potomkům, které jsme přivedli na svět. A to i těm, kteří si neuvědomují vážnost situace. Sedíme sice na křižovatce evropských dějin, tak trochu na sudu s prachem, ale o to důležitější je, že jsme přestáli všechny historické snahy o národní likvidaci a uhájili, jako svůj domov, zahradu v jednom z nejkrásnějších míst Evropy.  

Lidem toužícím po světovládě nejsou národy po chuti. Vedle rodiny je proto národ vystaven nejsilnějšímu dlouhodobému tlaku. Nadnárodním chamtivcům i velmocem bude vždy trnem v oku, protože už samotná svébytná národní komunikace v tak složitém jazyku, jakým je čeština, znesnadňuje pronikání do myslí poddaných. Soubor gest, zvyků,  postojů, pohybů a třeba i vtipů a místního humoru vytváří nuance, které by rád každý despota a kolonizátor vymýtil.  Není si totiž při loupení a zotročování jistý. Nemůže si být jistý dokonce i v případě, když mu najatý zrádce vypráví špatnou angličtinou o české realitě.

Posílení výuky české historie, jež bude prosta německé, sovětské či anglosaské účelové deformace, zdůraznění všeho česky úctyhodného a návrat k dobrým tradicím, znovuobjevování zemského ráje to napohled, ověnčení vynikajících českých sportovců, ocenění  s k u t e č n ý c h  vědců a umělců, nebo jakýchkoli každodenních hrdinů, na které nadutý a prázdný establishment „zapomněl“, to všechno upevňuje národní sebevědomí.

A národního sebevědomí je převelice třeba! Lidé musejí zakusit hrdost. Hrdost na vlast i sami na sebe. Ta hrdost však musí být přející. My přece nebudeme urážet jiné národy, ale budeme jim přát jejich svébytnost. Budeme s nimi rádi spolupracovat a budeme rádi objevovat kouzlo jejich světa.

Národ stojí na vlastenectví. Vztah k vlasti = silný národ. Vlastenectví je ku pomoci všem, jež mají dobrou vůli a chtějí, aby se vláda nad našimi věcmi opět vrátila do našich rukou. Všem, kteří si uvědomují, že musíme dělat svou historicky tradiční středoevropskou politiku, všem, kteří se chtějí postavit bruselské zvůli, všem, kteří odmítají válečná zvěrstva vůči jiným národům a chápou důsledky tohoto jednání.  A také všem, kdo chtějí chránit krajinu, rodinu, lidi práce, lidi podnikavé, tvůrčí, ale i lidi bezmocné a slabé.

Probudí-li se národ, řeknou si čeští občané opět o svůj stát. A to je noční můra kavárníků všeho druhu. Přestanou být glorifikovány zkompromitované figurky a Jidášové odejdou do neznáma. Začnou být brány vážně státní symboly, vypaří se klauni odcházející z inauguračních prezidentských projevů.

I mezi politiky, v armádě, policii, státní správě je mnoho lidí, jež ještě nepropadli zombifikaci. Rádi by byli na straně svých. Nepomůžeme-li si však sami, nikdo to za nás neudělá. Národního vzkříšení se kdysi chopili odhodlaní mužové. Na konci 18. století zahájili dlouhodobý proces a jeho završení se nedožili ani jejich pokračovatelé. Ale díky jejich úsilí existujeme jako národ.  Nemysleme jenom na dnešek, nechtějme si všechno užít okamžitě. Víra, naděje a láska – to je ta věčná trojice. Spojme ji s národem českým. Pracujme na Druhém národním obrození. V klidu a bez zbytečné hektičnosti. Jako když sázíme lípu. Její dospělosti se nedožijeme, ale ona provoní budoucnost svými květy, nakrmí včely, bude hostit pestré společenství tvorů a zastíní lavičku našich budoucích. Končí komentář Stanislav Novotný.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)