Zeptali jsme se autora nejen na to, co ho vedlo k napsání knihy, ale také jsme ho požádali, aby se ctihodnému čtenářstvu představil. Neboť sice řada lidí věděla, že je někde Werichův syn, ale že působí v Děčíně, to mnozí nevěděli. Ale i ti, kdo to vědí, většinou neznají váš životní příběh. Píše a ptá se František Roček.

Proto základní otázka zní: Jak jste se dozvěděl, a kdy, že jste synem Jana Wericha?
Dozvěděl jsem se to krátce po smrti Jana Wericha od své matky. Jsem křtěný Vltavou a v té době jsem žil v malé vesnici Lety u Dobřichovic na okrese Praha-západ. Ale nechával jsem si to dlouho pro sebe. Až jednoho krásného dne před několika lety jsem otevřel internet a tam jsem se dozvěděl, že byl objeven syn Jana Wericha. Nikdy jsem to sám neprozradil, dokonce i poté jsem trochu mlžil, nestál jsem o žádnou velkou popularitu. Ale pak jsem si řekl, že není za co se stydět a přiznal jsem se. A pak se můj život změnil. A od té doby vlastně střídám svět vzdělávání se světem uměleckým. A oba tyto světy mám rád.

Ale vraťme se na úplný začátek. Je pravda, že vaše matka byla méně známou herečkou a odložila vás do kojeneckého ústavu, ale jméno matky je vaší soukromou věcí, o kterou se nechcete s nikým dělit?
Pro mě je a vždy bude matkou Miluše Petrášková, která mě vychovala spolu s otcem Vladimírem Petráškem. Ten zemřel, když mi bylo 14 let. Rodina mi dala veškerou péči, lásku a vzdělání. A tím pro mě příběh končí. Necítím vůči biologické matce naprosto žádnou zášť, ale považuji za zcela soukromou věc i její vlastní jméno. Dělit se s někým o takové informace nemám potřebu.

Prý se projevilo vaše dědictví po otci nejen tím, že máte s otcem společné rysy, ale měl jste po něm dokonce na začátku života i jeho křestní jméno?
Myslím, že mám humor po otci a zřejmě podle mnohých je tam i podoba. A jeho moudrost se snad ještě dostaví. Je pravda, že jsem se první rok života jmenoval Jan po tátovi. Potom jsem se na základě žádosti adoptivních rodičů a rozhodnutím tehdy tzv. lidového soudu pro Prahu západ stal Jiřím. Myslím, že tohle už nebylo po Voskovci, ale prostě rodiče zřejmě chtěli za vším udělat tlustou čáru. Ale stává se mi, že mnozí přátelé mě oslovují Jene. Zejména ti, kteří ještě tátu osobně znali.

Vaší přátelé říkají, že máte tátu v sobě, protože v sobě máte devatero kulturních řemesel. Tedy včetně toho, že jste přivedl na svět knihu…?
Nikdy jsem si nemyslel, že někdy vydám knihu. Když mi však jedna věrná posluchačka napsala, že se jí líbí moje glosy, které pravidelně zněly z Českého rozhlasu, a když se mi začaly množit zážitky a historky, o nichž vyprávím na besedách, bylo rozhodnuto. Kniha je koláží vlastních textů, glos, aforismů, citátů, ale hlavně milých vzpomínek ze života, například na otce Jana Wericha, na setkávání se zajímavými lidmi, na dětství, a dojde i na historky z natáčení či divadelních prken. Součástí je barevná fotopříloha.

Teď kromě ředitelování střední školy a výuky na dvou fakultách vysokých škol jsem moderátorem Českého rozhlasu, kde dělám v Českém rozhlase Dvojka pořad Noční Mikrofórum se svými hosty. Jsem příležitostným dabérem, hercem, píšu básně a na dvou dalších knihách pracuji. Píšu pravidelné glosy do časopisu Spirit. Po republice jezdím s pořadem Hovory W se svým nakladatelem Pavlem Meszárosem a pianistou Karlem Štolbou, s bývalou televizní hlasatelkou Marií Tomsovou s představením On a ona aneb potkala jsem Wericha a s Vladimírem Hronem se show Život je jen náhoda.

Říkáte, že srovnávání s vaším tátou je unavující. Musel jste se s tím naučit žít. Co to znamená v praxi?
Takhle jsem to nikdy neřekl, to jen některá média si to upravila. Spíš šlo o to, abych nebyl všude zván jen proto, že jsem synem herecké legendy. To totiž není přece žádná zásluha být někoho potomek.  Vždy chci být sám sebou, Buď člověk něco umí, a pak dělá to, co umí a rozdává radost, nebo nic neumí a pak je jedno, čí vlastně že je to syn. Chci, aby mě lidé brali takového, jaký jsem a ne proto, že jsem synem svého otce.

V knize Kapka do žil, kterou právě vydáváte, uvádíte především své rozhlasové glosy. Která glosa, či příběh, je vám nejbližší?
Mám je rád všechny. A z mnohých jsem měl radost i proto, že po odvysílání v rozhlase mi chodily kladné odezvy od posluchačů. Sám osobně mám nejradši tu, jak jsme s dědou hledali Ježíška. Připomíná mi chvíle bezstarostného dětství v rodině, kdy jsme byli ještě všichni pohromadě.  

Jaká bude vaše druhá kniha? A mohu k ní napsat doslov?
Vznikají současně dvě další. Jedna se spisovatelem a novinářem Dušanem Spáčilem Po stopách otce, kdy jsme se společně rozhodli vyhledávat místa, kde táta žil, tvořil, jedl a popíjel s kamarády, rybařil atd. O druhé knize teď jednáme s nakladatelem. Mělo by to být takové předvánoční překvapení. Takže zatím víc neprozradím. A ta se k doslovu přímo nabízí.

A na závěr něco z testu užívaného pro mimozemšťany, aby se zjistilo, jak jsou kompatibilní s lidmi. Odpovězte prosím pravdivě:
a) které jídlo nemáte rád? Nudle s mákem
b) do kterého státu nemáte chuť se nikdy podívat? Do žádných, kde jsou jedovatí tvorové
c) který svátek byste zrušil? Žádný, přidal bych ještě některé
d) myslíte, že kouření škodí Evropské unii? Nevím, jestli EU, ale mně jako polepšenému kuřákovi vadí.

Zařadí ministerstvo školství knihu do povinné četby?
Říká se, že když venku prší je čas si otevřít knihu. To není pravda. Číst knihu lze vždy a všude. Potkávám lidi s knihou v trolejbusu, ve vlaku, četli i za socialismu ve frontě na banány. Čte se  na záchodě a u televize. I v hospodě, protože čtení knihy a pití piva se nevylučuje.

Kniha pana řídícího učitele z Děčína je pro čtenářskou obec příjemná tím, že vychází vstříc lidské lenosti. Obsahuje pět desítek krátkých textů. Proto čtení knihy nevyžaduje trpělivost, ale jenom nejpřirozenější lidskou vlastnost, zvědavost.

Nebylo by od věci navrhnout ministerstvu školství, aby knihu zařadilo do školní povinné četby. Byla by to jedna z mála knih, kterou by učitelé donutili dnešní žáky, aby ji (alespoň z části) přečetli. Protože pro dnešní děti, co je delší než facebookový štěk nebo pár písmen SMS je nepochopitelně dlouhé a proto není cool.

Jiří Werich Petrášek se narodil v roce 1956. Působí jako vysokoškolský učitel, je ředitelem Evropské obchodní akademie v Děčíně, kde rovněž učí. Je inženýr ekonomie.
Jako novorozenec byl umístěn do kojeneckého ústavu a později ho vychovala adoptivní rodina.
Manželka pochází z Děčína, s rodinou žije v Malšovicích mezi Ústím n. L. a Děčínem.

(rp,fr,prvnizpravy.cz,foto:framtisekrocek)