Vyskytuje se u nás taková zvláštní kasta lidí. Nejnověji o sobě dali vědět štvanicí na Lenku Procházkovou. Jejich psychika vykazuje několik empiricky poměrně snadno zjistitelných anomálií oproti normálním lidem. Uvedu hlavní atributy zapouzdřenosti, které se vždy vyskytují současně a vzájemně se doplňují.
1. Když se normální člověk setká s jakýmkoli novým názorem, novým pohledem na věc, tak bez ohledu na to, zda je mu tento názor, resp. pohled na věc, sympatický či nikoli, si nejdříve zformuluje alternativu: Jak by to bylo, pokud by to bylo naopak. Udělá to automaticky. Kritické porovnání alternativ je pro něj samozřejmostí, která předchází začlenění názoru, poznatku, pohledu na věc či hodnocení události do jeho vědomí. Pokud zjistí, že reálnou interpretaci mohou mít obě alternativy, použije svůj rozum k tomu, aby si ujasnil podmínky, za kterých platí každá z nich. Úplně jinak postupuje náš ZAPOUZDŘENEC. Ten je ochoten akceptovat jen jednu z alternativ a hned ví kterou. Odlišnou alternativu považuje za nepřátelskou a toho, kdo ji sdílí, za nepřátele.
2. Porušování základních zásad racionální kultury, tj. to, že není schopen vnímat realitu v alternativách, ale jen v předpojatých soudech, postojích či názorech považuje náš ZAPOUZDŘENEC nikoli za těžkou poruchu psychiky, ale za přednost, za to, co mu propůjčuje status výlučnosti a vyvolenosti.
3. K tomu se kolektivisticky, resp. stádně, shlukuje s jinými ZAPOUZDŘENCI a společně s nimi se utvrzuje ve svých názorech (F. Koukolík ve své „Vzpouře deprivantů“ tento jev popisuje jako „skupinovou konformitu“, resp. „skupinovou stupiditu“).
4. Náš ZAPOUZDŘENEC dokáže být agresivní, útočit, napadat, ale jen v davu. Vždy a výlučně jen tehdy, když je v dostatečně velkém houfu, když cítí převahu. Jinak jen skrytě nenávidí a užírá se v zajetí své nenávisti.
5. Normální člověk si vždy dává pozor na to, aby se nedopouštěl chyb či nekorektností, které se mu u druhých nelíbí. Ne tak náš ZAPOUZDŘENEC. Ten svá vlastní selhání, své vlastní chyby projektuje do své představy o vlastnostech těch, které si vybral a vytváří si ve své představě jako nepřátele, jako nositele zla.
6. Zapouzdřenost našeho ZAPOUZDŘENCE jde tak daleko, že není schopen vnímat jakýkoli argument, pokud narušuje jeho předpojatý názor. A nejen vnímat. I ve chvílích, kdy je vše černé na bílém, kdy platí „litera, skripta, manet“, ztrácí schopnost číst. Nedokáže přečíst ani krátký text a interpretovat jeho obsah.
7. Ve své výlučnosti se náš ZAPOUZDŘENEC utvrzuje uctíváním „duševních velikánů“, kteří jsou mu mocí manipulující s ním, nabízeni. Sice není schopen sdělit ani jednu myšlenku, se kterou tito „duševní velikáni“ přišli, která mu rozšířila obzor, ale to ho netrápí. Komičnost jeho pozice mu vůbec nedochází.
8. Pro všechny případy má náš ZAPOUZDŘENEC ještě připravené útočiště plné relativizace čehokoli, aby mohl spolu s podobnými ve své zapouzdřenosti přežívat.
Naši ZAPOUZDŘENCI jsou neblahým dědictvím, které nás bude ještě delší dobu zatěžovat. Jsou produktem politiky založené na demonstrativním uplatňování dvojího metru a silově prestižním prosazování řešení, která jim byla inside avizována. Našim ZAPOUZDŘENCŮM je touto formou propůjčován pocit výlučnosti, jsou touto formou ve své výlučnosti utvrzování a organizováni do houfu, je s nimi touto formou manipulováno. Degenerace a rozpad současné moci má za následek, že jádro globální moci již není schopno politiku dvojího metru uplatňovat v dřívějším rozsahu a s dřívější přesvědčivostí. Naši ZAPOUZDŘENCI se ocitají v izolaci a trpí.
Za všechno může Putin a ruská propaganda
Tento stav se do jejich myslí transformuje pozoruhodným způsobem: Za všechno může Putin a ruská propaganda. A protože této propagandě podle nich podlehla většina lidí v naší zemi, začínají nenávidět svou vlastní zem a lidi v ní. Každou chvíli jsme svědky toho, jak tento výsledek zapouzdřeného myšlení z některého z našich celebritních ZAPOUZDŘENCŮ, jako ilustrace toho, jak je jejich duševní choroba vážná, vybublá na veřejnost.
Zdroj: Uveřejňuji plné znění dopisu, který adresovali do senátu Miroslav Vodrážka, předseda Nezávislé odborové organizace ÚSTR, a Petr Blažek, předseda Odborové organizace vědeckých pracovníků ÚSTR: Vážená paní senátorko, vážený pane senátore, obracíme se na Vás v souvislosti s iniciativou pana prezidenta Miloše Zemana, který navrhl Senátu Parlamentu České republiky jmenovat na uvolněné místo po zemřelé člence Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, paní Naděždě Kavalírové, spisovatelku a občanskou aktivistku Lenku Procházkovou. Jedná se o významnou funkci, neboť členové Rady ÚSTR vedle jiného rozhodují o badatelské orientaci ústavu schvalují vědecké projekty a rozhodují o obsazení funkce ředitele ústavu. Zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek, klade důraz na svobodné a nezaujaté poznání minulosti. Kandidátka Lenka Procházková je přitom známá svými aktivistickými demonstrativními vystoupeními, při nichž nakládá s hodnocením minulostí velmi ideologicky. Používá propagandistický a demagogický styl, který je možné ilustrovat na několika jejích veřejných prohlášeních o historických událostech. V souvislosti s návrhem novely zákona o majetkovém narovnání s církvemi opakovaně označovala římskokatolickou církev jako „národního nepřítele“. Na jedné z tiskových konferencí ji dokonce dávala do kontextu s nacistickým hnutím: „… právní a dějinnou nespravedlnost zákona, který »restituuje« majetky církve, s níž je spojeno heslo nacistů »Gott mit uns«.“ (Haló noviny, 28. 11. 2012). Jako ideologické, až mesianistické je možné hodnotit její pojetí Pražského jara, respektive její reflexi marxistického socialismu z konce šedesátých let 20. století: „Pražským jarem vstoupili Češi do mezinárodního rozhovoru, jak zachránit svět.“ (parlamentnilisty.cz, 25. 2. 2013) Podle jejího hodnocení jsme byli v osmašedesátém dokonce „avantgardou v budování socialismu“. (krajskelisty.cz, 26. 4. 2016) Obdobným způsobem nahlíží na události roku 1989: „V listopadu 1989 se Václavské náměstí zaplnilo lidmi, kteří už odmítli tolerovat normalizovaný život a chtěli se vrátit k idejím Pražského jara.“ (parlamentnilisty.cz, 29. 3. 2015). Podle této politické aktivistky „život v normalizaci nebyl tak šedivý, stísněný a uniformní, jak se dnes píše v učebnicích“ a socialistické školství v šedesátých letech dokonce patřilo k „nejlepším na světě“. (Haló noviny, 16. 11. 2015) Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 hodnotila obdobně ahistoricky jako „zradu západních politiků, kteří náš ojedinělý pokus dovolili obětovat, aby bylo udrženo mocenské rozdělení světa, aby nebyly porušeny dohodnuté sféry vlivů“. (parlamentnilisty.cz, 25. 2. 2013). Prezidentem navržená osoba veřejně žádala, aby Česká republika narušovala fungování Evropské unie a stala se „pátou kolonou“. Je také známá svými protirestitučními výpady proti „velezrádcům“, mezi něž řadí parlament a předchozího prezidenta. V minulosti podala trestní oznámení ze spáchání trestného činu krádeže ve stádiu pokusu na vládu a představitele římskokatolické církve. V rámci své neúspěšné kampaně do senátu za Věci veřejné používala volební plakát, na kterém byl vyobrazen ďábel v podobě mnicha. V posledních letech také vystupuje na různých komunistických seminářích a mírových akcích, kde demonstrativně ničí symboly NATO. Její ideologický a politický aktivismus připomínáme pouze proto, že v roce 2012 Senát Parlamentu České republiky pod vlivem senátora Jiřího Dienstbiera jr. zvolil do Rady Ústavu politické aktivisty: dlouholetou odpůrkyni Ústavu, archivářku Emilii Benešovou, politika Michala Uhla, aktivistu Občanské společnosti „Dienstbier náš prezident“, který podle vlastních slov přišel do ÚSTR s revizionistickou tezí, že je nutno odmítat historické období 1948–1989 jako totalitní. Stejný názor sdílel i další zvolený člen do Rady Ústavu Lukáš Jelínek, dlouholetý spolupracovník a poradce Lubomíra Zaorálka, a identický postoj sdílel i Jan Bureš, politolog s ideologicky vyhraněným názorem a dlouhodobě spolupracující s ČSSD. Zmínění členové Rady Ústavu po svém zvolení následně odvolali ředitele Ústavu Daniela Hermana a prosadili nejrůznější destruktivní změny v instituci, včetně hromadného propouštění zaměstnanců, které nemělo podle našeho přesvědčení žádný racionální důvod. Ideologicky motivovaný aktivismus přivedl Ústav pro studium totalitních režimů do dlouhodobé krize. Domníváme se, že pokud Parlament České republiky zákonem č. 181/2007 Sb. vyjádřil vůli zkoumat a připomínat si důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii, které prosazovaly potlačování lidských práv a odmítaly principy demokratického státu, potom ideologický aktivismus a snaha účelově měnit historii a minulost by měly zůstat především doménou aktivistické politiky. Ta by neměla radikálním způsobem ovlivňovat badatelské, historické nebo vzdělávací instituce. Připomínáme, že mnohé projekty Ústavu vznikají i v rámci Evropské unie, tudíž je těžko představitelné, že by členem Rady měla být osoba, která prosazuje názor, aby Česká republika narušovala fungování Evropské unie jako „pátá kolona“. Lenka Procházková dlouhodobě vystupuje na různých prokomunistických akcích společně s poslankyní Martou Semelovou, která patří ke stalinistickému křídlu KSČM. Tato politička je známá mimo jiné zpochybňováním skutečnosti, že přiznání Milady Horákové ve vykonstruovaném politickém procesu byla vynucená, a tím, že práci komunistické Státní bezpečnosti označila naopak za „správnou“. Skutečnost, že Lence Procházkové tyto názory a postoje nevadí, ilustruje nejen její chápání a hodnocení historie, ale zejména dokladuje, že politika a aktivistická spolupráce s KSČM je i pro prezidentem navrhovanou osobu důležitější než etický a společenský záměr obsažený v zákoně č. 181/2007 Sb., jenž klade důraz na poznání a porozumění důsledkům komunistické ideologie. Návrh pana prezidenta jmenovat Lenku Procházkovou členkou Rady Ústavu pro studium totalitních režimů je především deklaratorním oceněním jejích politických názorů a postojů. V roce 2016 v textu příznačně nazvaném „Hra zrádců a ochotníků“ napsala na obhajobu prezidenta Miloše Zemana a proti jeho kritikům tato slova: „Přesto ani stát, který má svobodu slova zaručenou ve své ústavě a deklaruje, že demokracie je dialog, nemůže tolerovat, aby v této ,vnitřní debatě‛ sílily monologické hlasy dirigované zvenčí. Lidem, kteří intrikují proti vlastnímu státu ve prospěch cizí moci, se říká pátá kolona. Před zavedením tohoto názvu měli jednoznačnější označení – zrádci.“ (parlamentnilisty.cz, 28. 10. 2016) Pokud se stane nepsaným pravidlem, že kvalifikací pro člena Rady Ústavu bude krajní stranický a politický aktivismus, potom bude i nadále pokračovat nejen krize Ústavu pro studium totalitních režimů, ale i dalších podobných institucí a společnost bude stále hlouběji politicky rozdělována. Obracíme se proto na Vás jako předsedové odborových organizací zastupujících zaměstnance ÚSTR s žádostí o kritické posouzení předpokladů Lenky Procházkové jako kandidátky navržené prezidentem Milošem Zemanem pro významnou funkci v této instituci. Předem Vám děkujeme za Váš zájem. S pozdravem Miroslav Vodrážka předseda Nezávislé odborové organizace ÚSTR PhDr. Petr Blažek, Ph.D. předseda Odborové organizace vědeckých pracovníků ÚSTR
Spor o Lenku Procházkovou: Dva světy