A když ne milion, tak aspoň půl milionu, a když ne půl milionu, tak aspoň deset tisíc bílých českých zadků, nechť zasvítí o tomto víkendu do temnoty porobeného státu, a dá na vědomí nám i světu, že pokud pojmy, jako státní suverenita, výsostné státní území či výsostný vzdušný prostor už neznamenají nic pro českou rabskou vládu, neznající k Západu jiný postoj než hluboký předklon a jiná slova než „Ano“ a „Samozřejmě“, jsme zde ještě my, čeští občané, pro které území výsostné stále ještě  zní v původním smyslu slova a nezměnilo se ve volně průjezdný dvůr, přístupný každému. A zvlášť ne tomu, kdo jím svá válečná vozidla prohání do Polska až k hranicím Ruska s cílem napínat směrem k němu svaly, hrozit, provokovat – a tím vším, válku, která už je i tak na spadnutí, s co největší tupostí přibližovat.

Měli jsme jednoho spisovatele, který tyhle válkychitivé živočichy, rozpřahující se do celého světa, předvídal. Říkal jim mloci, byli žlaznatí, měli červeno-černou barvu, a zrovna tak jako chlapci v khaki uniformách z Texasu, Wisconsinu, Nebrasky či Arizony,  kteří teď už možná usedají do svých válečných povozů, aby nás svou návštěvou obšťastnili, měli dojem, že svět je jejich – a jen jejich – a že jedině možné je tedy jim všechno, co si přejí, odkývat.

Karel Čapek pro tohle pojetí světa smysl neměl a svoji knihu Válka s mloky psal jako to nejvážnější varování pro všechny, a pro nás Čechy pochopitelně též.

Ale naše vláda to už tak cimprlich nebere. „No bože, jezdí si přes nás, i když desetkrát blíž by to měli rovnou z Německa do Polska, to je pravda. Ale chtějí, aby si na ně naši lidi zvykli. No a pak, až si lidi zvyknou,  zůstanou zde už natrvalo. Vystaví si zde vlastní baráky, střelnice, letiště, heliporty, a bude vymalováno. Jsou  všude, tak proč by vlastně neměli být i u nás, že? A vždyť je nás nemálo, přiznejme si to, kteří si právě tohle co nejroucněji přejeme.“

Převládá-li takovýto názor v naší současné vládě (a vítání amerických vojáků premiérem ve Vyškově a ministrem obrany v Praze při minulém tažení americké kolony republikou takovéto vládní mínění naznačuje), pak ve veřejnosti, jak prokázal zcela seriózně provedený průzkum z roku 2015, jdou většině našich lidí opakované americké vojenské výpravy skrze nás k ruským hranicím hodně pod kůži.

Ale demokratická vláda převládajícího hlasu lidí nedbá, a tak nám nezbývá, než protest, shora tohoto článku uvedený.

Takže do toho. Dnes má být teplo, budeme jen lehce oblečeni, žádné složité rozpínání a stahování nadbytečného šatstva nehrozí, jen se obrátíme ke koloně zády, pak trh dolů – pár vteřin vydržet , trh nahoru – a státnické gesto, kterého si možná všimnou i dějiny, budeme mít šťastně i hrdě za sebou.