Po šesti letech nepřetržitého konfliktu mezi velmocemi v Sýrii a jejím okolí se vůdci ozbrojených sil USA, Ruska a Turecka sešli v turecké Antalyi, aby se dohodli na nejlepší koordinaci svých operací při vyhnání Islámského státu z Iráku a Sham/Levant (ISIS/ISL) z Rakky. Budou diskutovat i o operacích v Iráku. Někteří považují tento summit za potenciální změnu hry, ale to ve skutečnosti závisí na tom, zdali nová hra znamená nějaké zlepšení situace.

Této schůzky na vysoké úrovni se zúčastnili generální štáb, náčelník tureckého generálního štábu gen. Hulusi Akar, náčelník ruského generálního štábu gen. Valerij Gerasimov a šéf spoleného sboru náčelníků štábů USA generál Joseph Dunford.

Na první pohled se zdá být prospěšné, když se generalita USA, Ruska a Turecka sejde u jednoho stolu. Tento vývoj může být přímým důsledkem změny vlády ve Washingtonu, i když na domácí půdě se zároveň Capitol noří do víru protiruské hysterie, v níž jakýkoliv podnět k jednání nebo bilaterální schůzka amerického a ruského představitele jsou nálepkovány jako předehra zrady. Skutečně nebyl možný žádný vojenský dialog s Ruskem za prezidenta Obamy, který se ztotožnil s politickými cíli prosazovanými jeho administrativou, totiž změnou režimu v Sýrii a vyzbrojením a podporou militantních uskupení sunnitských extrémistů, z nichž mnozí se projevili jako teroristé. Oba z těchto politických záměrů Moskva rozhodně odmítá.

Foto: Ministerstvo obrany Ruské federace

Podle jednoho tureckého představitele, který poskytl anonymní rozhovor, výsledky této trilaterální schůzky by “mohly změnit celkový obraz” Sýrie. Ale bude to změna k lepšímu ? To vše samozřejmě záleží na otevřenosti Turecka, které od samého počátku tohoto konfliktu v roce 2011 hraje roli podněcovatele číslo jedna války na jeho jižní hranici tím, že poskytuje bezpečné přístřeší desítkám tisíc teroristických bojovníků a udržuje plynulé zásobovací trasy do a ze Sýrie. Téměř šest let Turecko umožňuje svému pohraničnímu městu Gaziantep, aby bylo využíváno jako hlavní zásobovací středisko ISIS pro obchody teroristů, včetně pašování kradeného zboží, starožitností – a také dětí a lidských orgánů. Je i centrální teroristickou líhní ‘bojovníků opozice’ a místem rekrutování, ubytování, výcviku, vysílání a selektivního příjmu teroristů raněných v Sýrii podle závažnosti jejich zranění. To vše se odehrává za přítomnosti bdělého oka a dohledu členského státu NATO Turecka. V Gaziantepu je rozmístěno množství pochybných ‘NGO’ (nevládních neziskových organizací) financovaných ze Západu, jako jsou Bílé helmy. Obdobně se nedaleko na letecké základně Incirlik nachází vojenské zařízení spojených sil US-NATO, které je využíváno pro různé operace speciálního výcviku, vystrojování a rozmisťování sil včetně bojovníků ‘opozice’. Bez turecké podpory těchto záležitostí mohla syrská válka skončit již před lety, a nesčetně životů by bylo ušetřeno.

Kromě toho, navzdory nevěrohodnému popírání vládou, Turecko poskytuje ISIS jeho hlavní penězovod tím, že ze Sýrie podloudně dováží do země ropu, ukradenou ISIS, a v Turecku ji legalizuje, aby byla prodejná na otevřeném trhu.

Mezitím se ozbrojené síly USA začaly stahovat z dobytých území v Sýrii. Ale to byste se nedozvěděli z vysílání stanice CNN, která se tento týden zabývala převážně tématy jako Mezinárodní den žen a úvahami nad bizarními aspekty projektu Obama-Trumpcare. Zprávy z tohoto týdne hlásí, že v Sýrii Pentagon právě umístil 3. prapor US rangerů, který má základnu u Fort Benningu v Georgii. Čekali byste, že tato zpráva bude na předním místě, když pro nic jiného, tak pro podnícení toho, co zůstalo z liberálního protiválečného hnutí v USA, které by se měly chopit příležitosti připsat tuto poslední vojenskou akci svému symbolu zla, prezidentu Donaldu Trumpovi. Dokonce i FOX News vynechaly patriotickou scénu průjezdu konvoje obrněných vozidel M1126 Stryker severosyrskou krajinou s vlajícím praporem Old Glory (vlajka USA).

Ozbrojené síly USA mířily do okolí města Manbij, kde se k nim měly připojit oddíly kurdských YPG (Lidové obranné jednotky v Sýrii), tábořící zde pod nejnovější kamufláží Spojenými státy sponzorované milice, což je konfabulace známá jako ‘Syrské demokratické síly’ (SDF). Kdyby většina amerických médií – s výjimkou několika málo neformálních kanálů a webových stránek – o tomto rozmístění mlčela, pak by to pravděpodobně bylo přesně to, co si Pentagon přál.

POZN.: Jak se ukázalo, měl jsem jít do Ruské informační agentury, videokanálu RT, abych z první ruky viděl záběry z rozmisťování jednotek USA v Sýrii. Kdybychom se měli spoléhat výhradně na americká média, trpěli bychom všichni těžkým nedostatkem informací (bylo by skvělé, kdyby někdo na to zavedl řeč na nadcházejícím slyšení Kongresu USA na téma údajného ‘Ruského vměšování’ do prezidentských voleb v USA).

A zde je právě ohnisko napětí: Spojené státy také možná vyslaly pozemní jednotky jako demonstraci síly na podporu svých spojenců YPG. To může být jablkem sváru mezi členskými státy NATO – což je pro Turecko hlavní problém. Turecká vláda je považuje za teroristickou organizaci, jakousi odnož jejich Nemesis, kurdské PKK. Je to problém i pro Rusko v situaci, kdy se snaží o uvolnění vztahů s Tureckem koordinací vojenských operací, pokud jsou součástí boje proti ISIS v severní Sýrii, a případným společným obléháním Rakky.

Ještě se to zhoršuje – ve hře není jen obrněný pluk Rangers. Spojené státy ve čtvrtek oznámily, že v Sýrii byly nasazeny i speciální jednotky americké námořní pěchoty pro obojživelné operace, které byly vysazeny z lodí na Středním Východě a zaujaly dělostřelecká postavení v dosahu Rakky. Tak to tedy je – Trump se nyní stará o to, aby na syrském území zanechal otisky amerických bot, zatímco americká média a liberální smetánka jsou zaneprázdněny svou posedlostí nepodloženými konspiračními teoriemi o ruských hackerech. Pokud je v historii nějaký moment, který demonstruje zbytečnost Sedmé velmoci v Americe, je to právě teď.

Podle jednoho tureckého představitele by aliance USA s YPG představovala nepřijatelnou překážku tureckým ambicím v Sýrii:

“…Zdá se, že USA nejspíš provedou tuto operaci s YPG, nikoliv s Tureckem. A současně USA dodávají YPG zbraně”, uvedl představitel.

Také Reuters hlásí:

“Ankara tlačí na Spojené státy, aby změnily svou strategii v boji proti Islámskému státu tak, že by opustily YPG a místo toho se pro znovudobytí Rakky spojily s Tureckem podporovanými povstalci ze Svobodné syrské armády (FSA). Turecko pohlíží na YPG a jejich politickou odnož PYD (Sjednocená demokratická strana) jako na prodlouženou ruku Strany kurdských pracujících (PKK), která vede povstání proti turecké vládě.”

Turecký prezident Tayyip Erdogan trvá na tom, že dalším jeho vojenským cílem bude Manbij, ale jediný problém je v tom, že město již ovládají SDF. Pro Turecko je to ještě o to horší, že po boji s Tureckem podporovanými povstalci z FSA západně od Manbije na začátku března Vojenská rada Manbije (SDF a přidružené milice) rychle uzavřely dohodu, patrně zprostředkovanou ruskými představiteli, o předání vesnic na frontové linii do rukou syrské vlády – čímž by efektivně zabránily, aby oblast přešla pod kontrolu Turecka. Tento krok zjevně podráždil Erdogana, který doufal, že udrží oblast pod tureckým vlivem. Situace již je složitá, a tedy i vysoce riziková pro rozcházející se zájmy USA a Turecka. Není třeba dodávat, že pokud nedojde k vážně míněné koordinaci všech stran, nikoliv pouze USA, Ruska a Turecka, ale i syrské armády a jejích spojenců, pak vyhlídky na úspěch dramaticky klesnou. To znamená, že Manbij by se mohl stát debaklem pro všechny strany.

V srpnu 2016 západní média vymazala další významný příběh – jak Turecko okupovalo Sýrii. Jako obvykle to byli cvrčkové od CNN, FOXu a dalších tiskových kartelů. V té době Turecko podle všeho spolupracovalo se “Spojeneckými syrskými povstalci” podporovanými jak Spojenými státy, tak i Tureckem, na obsazení syrského pohraničního města Džarábulus, ovládaného ISIS, a to údajně s cílem přerušit poslední zásobovací trasu ISIS do Turecka. Když uvážíme dosavadní dlouhodobou interakci Turecka a ISIS, zdá se to nepravděpodobné. Mezi “spojenecké povstalce” spolupracující s Tureckem patřila ‘Svobodná syrská armáda’ a Faylaq al-Sham; oba útvary jsou známé jako radikální militantní teroristická uskupení, které Západ falešně označuje jako “umírněné”. Tyto spojené teroristické síly pak pochodovaly ulicemi Džarábulusu mávajíce svou “Vlajkou syrské nezávislosti” (nechvalně známou zeleno-černo-bílou vlajkou, kteroupřijala syrská ‘opozice’). Krátce po nezákonné turecké invazi bylo hlášeno, že ISIS ve skutečnosti opustil město již asi týden předtím, což naznačovalo, že byl předem varován (kým ?) a vyklidil pohraniční město před ‘překvapivou’ tureckou invazí. Možná alternativní historka pro to byla ta, že nálety USA ‘odtud ISIS vyhnaly’. Mějme na paměti, že Turecko toto vše dělá na syrském území, bez jakéhokoliv pozvání z Damašku.

Co se týče boje proti ISIS v této části Sýrie, pouze kurdské síly prokazatelně mají na svém kontě boje proti ISIS a vítězství nad ním. Porovnejte to s Tureckem, jehož přístup k ISIS je stylizován matadorsky, a které nemá na kontě žádné efektivní zásahy. Kdo by jim nakonec mohl něco vyčítat, Turecko je vůči němu v rámci svých hranic dost pohostinné. Poslední věcí, kterou by Ankara chtěla udělat, je to, že by si znepřátelila hosty ve svém domě. Na každý pád se zdá, že Turecko kope za ISIS, zejména když se tento ukáže užitečným pro uplatnění vlastní politiky Ankary z pozice síly jak proti kurdské YPG, tak proti syrské armádě, ale také při sledování dalšího cíle, který si Turecko stanovilo, totiž svržení Bašára Asada.

Je třeba také podotknout, že v srpnu 2015 vůdce PKK Cemil Bayik z iráckého Kurdistánu řekl BBC, že Turecko svými útoky na Kurdy chrání ISIS. Když vycházíme z událostí, ke kterým došlo na pozemních bojištích za posledních 18 měsíců, a nikoliv z rétoriky Erdoganovy vlády, je toto tvrzení podle všeho skutečně pravdivé.

Ve velkolepém osmanském stylu nazývá Turecko své regionální tažení “Operace Štít Eufratu“. Turecká armáda tvrdí, že bojuje proti teroristům, ale všechny důkazy hovoří o tom, že na každém kroku podkopává syrské vládní síly.

Americký novinář českého původu Andre Vltchek nedávno hovořil s jedním rezidentem, který přiléhavě popsal frašku odehrávající se podél turecko-syrské hranice:

“Džarábulus je pod kontrolou turecké armády. Jen si představte: Turecká vláda nedovolí syrskému prezidentu Asadovi vyslat proudové stíhačky blíž k hranicím než na 3 kilometry, ale ISIS dovoluje postupovat až na vzdálenost 3 metrů. Nikdy jsme neměli zasahovat do vnitřní politiky Sýrie, a vládl by mír !”

Jediná věc, na které se Turecko a USA shodnou, je nechat syrskou armádu a její spojence co nejvíc vydusit, aby podle všeho mohly vyjednat případné rozdrobení této části Sýrie do poloautonomních etnických kantonů (čímž by připravili půdu pro budoucí územní spory v duchu velké koloniální tradice) a další omšelé produkty jako ‘bezpečné zóny’ a nějaké uprchlické tábory, které vyrostou jako důsledek případného mezinárodního útoku na Rakku. Jaké pocity má Damašek z Turecka, USA a jejich ‘koalice’, vedle Ruska, kteří všichni spřádají plány, na jejichž konci Sýrie ztratí významné části svého území a přírodních zdrojů ? V této souvislosti hraje Rusko klíčovou roli, a pravděpodobně by mohlo vystupovat jako prostředník mezi Tureckem a Sýrií.

Stejně jako u operace znovudobytí Mosulu v Iráku, znovudobytí Rakky v Sýrii pravděpodobně vyústí v útěk nejméně poloviny populace 200-tisícového města do Turecka, a v tom případě by si USA a Turecko nepřály nic víc než sehrát před globálními médii roli spasitele, v níž by získaly kredit za “záchranu nesčetných životů” a péči o všechny ty ubohé ‘oběti války’. Už v Mosulu byla koalice vedená USA odpovědná za smrt stovek civilistůpři leteckých útocích, a kdoví kolik jich ještě padlo za oběť dělostřelecké a křížové palbě. Když uvážíme relativní úspěch osvobození východního Aleppa syrskou armádou, která v součinnosti s ruskou armádou a jejími partnery na zemi, libanonskými milicemi Hizballáh a iránskými speciálními jednotkami, ukončila čtyři a půl roku trvající okupaci velké městské části teroristy z fronty Al Nusra a jejích vybraných ‘povstaleckých’ (teroristických) odnoží jako Arar al Sham a dalších – bylo by smysluplné, aby syrská armáda, Rusko a jejich partneři na pozemních bojištích spojili síly v boji za porážku společného nepřítele – ISIS, ale to se neděje. To už je zcela samostatné téma.

Ať jsou turecké zájmy v tomto příběhu jakékoliv, jedna věc je jistá – Turecko je před světem skrývá. Odlišné zájmy a fundamentální cíle mohou vyústit ve vážné rozpory v přípravách a provádění této choulostivé operace, a to by mohlo mít více nežádoucích dopadů nejen na Turecko, USA a Rusko, a samozřejmě i na Sýrii, ale na celou oblast, a možná i na celý svět. Turecko zcela určitě využije této příležitosti k získání kontroly nad tím, co považuje za svou právoplatnou kořist, a tento výsledek mu může posloužit jako nástroj k zahrnutí oblasti do svého vlastního ‘Velkého projektu Středního Východu’, pro který se Ankara inspirovala plánem US-NATOs podobným názvem.

Níže uvádíme výňatek z diskuze v Press TV dříve v tomto týdnu, kdy jsme hovořili o některých dynamických aspektech probíhajícího jednání o trilaterální strategii mezi Ruskem, Tureckem a USA:

Zjevně, přes rozdíly přetrvávající mezi spojenci, Turecko i USA vnímají tuto operaci jako závod s časem – nikoliv proti ISIS, nýbrž proti syrské vládě, které se daří rychlý postup na Rakku přes území předtím obsazené ISIS, při kterém drží stěžejní postavení v Deir Ezzor, klíčové bráně do Rakky, a ještě důležitějšího Manbije, čímž brání Turecku v jakémkoliv dalším postupu do jeho svévolně vyhlášené ‘nárazníkové zóny’, kterou odřízla (na papíře) v severní Sýrii.

Turecko dává v sázku obrovské počty armády i značný politický kapitál na pomoc ISIS a dalším teroristům bojujícím v Sýrii již od roku 2010-2011, takže je možno spekulovat, zdali Turecko plánuje či neplánuje použít svou nárazníkovou zónu pro bezpečnou evakuaci elitních bojovníků ISIS do bezpečí v Turecku a umožnit jim, aby pokračovali v boji později, potom, co by se bezpečně rozptýlili do zemí svého původu – totiž v případě zuřivých militantních Ujgurů zpět do čínské provincie Sin-ťiang, a s nimi i v bojích zocelení válečníci za NATO pocházející z Kosova, Dagestánu, Pakistánu, Afganistánu, Somálska, Francie, Spojeného království atd.

Proč Turecko trvá na tom, aby získalo kontrolu nad situací, při jejímž vzniku hrálo zásadní roli, to přesahuje rozsah této analýzy. Zdá se, že události a geopolitické změny už přerostly jakoukoliv možnost odsoudit zločiny sponzorů této strašné války proti Sýrii. Je-li tomu tak, schyluje se k ještě větší tragédii, protože, jak se stalo v případě sponzorování brigád extremistů v Kosovu ze strany členských států NATO, nikdo nebude hnán k odpovědnosti, což zvyšuje pravděpodobnost, že se události někdy budou opakovat.

Pro Spojené státy a Trumpa to vše stále probíhá v duchu cíle “porazit ISIS”. Způsob, jak se přitom vyrovnají s regionálními hegemonistickými plány Turecka, může určit směr vývoje konečné fáze tohoto vyčerpávajícího dramatu.

Zdroj: