O tom, že současná západní (údajně demokratická) společnost bude zničena agresivní a negramotnou většinou vlastního obyvatelstva, se – jak se zdá – už píšou knihy. A jedna z těch knih, které vyšly v tomto roce, začíná známým a nám pochopitelným příkladem: v roce 2014 se v USA uskutečnil průzkum, jestli má Amerika vojensky zasáhnout na Ukrajině, přesněji řečeno v Donbasu. Průzkum ukázal, že pouze jeden ze šesti dotázaných dokázal najít Ukrajinu na mapě, ale čím méně člověk věděl o tom, kde se nachází, tím víc byl nakloněn k tomu, že tam Amerika válčit musí.

Kdo řve hlasitěji

Kniha se jmenuje — “Smrt expertních znalostí”. Jednodušeji a pochopitelněji  je nazván dlouhý článek, konspektující hlavní myšlenky knihy – “Jak Amerika ztratila víru v expertní znalosti” – který vyšel v novém, březnovém čísle časopisu Foreign Affairs). Autor je Tom Nichols, profesor U.S. Naval War College, specialista na kontrolu zbrojení.

Diagnóza profesora Nicholse: Američané se dostali do stádia, kdy se neznalost považuje za přednost. Diskuse se mění v závody, kdo umi hlasitěji řvát. Nejhlasitěji ze všech řvou ti, co nevědí nic. Jsou to lidé, kteří jsou hloupí do té míry, že nejsou schopni si svou hloupost uvědomit, a už vůbec nejsou schopni si nějaké znalosti osvojit .

To my víme. Třebaže hlavně z příkladů chování členů Kongresu USA, kteří dost přesně odpovídají vkusu voličů.

Ještě ze série diagnóz: život se zkomplikoval, a vyžaduje expertní znalosti víc, než kdy předtím. Právě proto se většina lidí už neposmívá nositelům speciálních znalostí, ale nenávidí je jako “elitu” a vědomě, či podvědomě proti nim bojuje.

Přitom politici, kteří usilují o zvolení, se bojí spojit se s agresivní a nevědomou většinou: nevítězí ve volbách. Výsledkem toho všeho je – řekněme – totální dysfunkce společnosti.

Profesor Nichols vynalezl nové slovo – idiokracie, moc hlupáků. Třebaže existují i synonyma. “Debilové!” vyjádřil se ani ne tak dávno jeden vysoce postavený diplomat jednoho z popředních států, který se potom prostřednictvím svého tiskového mluvčího pokusil vzdát se autorství této definice.

Je pravdou, že tento diplomat nemluvil o Američanech. Ale kdo vůbec řekl, že nemoc naší doby je výhradně americká? A zda se Rusko v  této věci liší od USA až tak moc? Pokud se vůbec liší. Přinejmenším směřuje tímto směrem. Bohužel.

Rozeberme si, kdo a co je na vině za tento stav.  “Protéza mozku” -i nternet, samozřejmě. I autor knihy o idiokracii si to všímá: knihovna bývala dříve místem, kde se koncentrovalo ne poznání jako takové, ale to, které prošlo aspoň nějakou prověrkou, bylo podrobeno aspoň nějakým sítům. V internetu může každý najít čísla a tvrzení jaká chce. Proč si potom vážit nositelů poznání?

V důsledku  toho, konstatuje Nichols, i samotní experti ztratili sebeúctu, a jsou ochotni připravit potřebný výsledek tomu, kdo víc zaplatí, to jest tomu, kdo poskytne grant. А dodejme, že publikum díky témuž internetu takové případy rychle prohlédne a expertů si váží ještě méně. Takže dochází k něčemu, co bychom mohli popsat jako neřízenou a zrychlující se reakcí rozpadu.

Ale na současné situaci nemá vinu internet jako takový – vždyť to není živý organizmus se zlou vůlí. Vinni jsou přece jen lidé.

Ne ta demokracie

Kniha profesora Nicholse je všeobecně věnována otázce “Co není v pořádku s demokracií?”. Je to velmi typické dílo, neboť kdo dnes už demokracii nepochovává a neuvažuje: demokracie se proflákla, co po ní?

Autorova myšlenka spočívá v tom, že dnešní Američan nechápe demokracii jak třeba, ne tak, jak ji chápal Benjamin Franklin a ostatní otcové-zakladatelé koncem 18. století. Demokracie, říká Nichols, to je zbraň, pomocí níž informovaní voliči mohou volit lidi, kteří je budou zastupovat u moci, dotazovat se expertů, jaká je situace, a přijímat rozhodnutí jménem publika.

A tady došlo k nepříjemnosti — “kolaps občanství”. Publikum se vzdalo svého důležitého závazku – povinnosti udržovat si informovanost a politickou gramotnost do té míry, aby mělo možnost volit takové své představitele, kteří by mohli moudře vést záležitosti jménem veřejnosti.

Řekněme přímo,  čím se autor zabývá. Pokouší se vrátit západní civilizaci do doby, která byla před demokracií. Do epochy osvícenství, Ačkoliv přímo to tak pro všechny případy neříká.

Hlavní myšlenka této epochy byla taková: člověk se formuje prostřednictvím humanitárních věd a prostřednictvím vzdělání, to jest díky filozofům, hudebníkům, literátům a historikům. Společnost žene dopředu věda, včetně té technické. Vrcholná moc má právo a možnost být mocí díky tomu, že naslouchá těmto, jak bychom dnes řekli, expertům. Ti jsou její oporou. Ti sice nevládnou, ale jsou předmětem úcty.

V této, co do krutosti nelítostné, pyramidě zásluh a poznání nemá demokracie místo. Demokracie, to je jsou-li si všichni  rovni, když se kdokoli může stát kýmkoliv, jestliže to národ odhlasuje. Je to rozumný systém, protože chrání národ před sebezničením v důsledku vzpour těch, kteří nemilují lidi se znalostni a se zásluhami. Ale současně je nelítostná, protože pravidelně volí rozhodnutí ve prospěch momentálního zlepšení společnosti, nebo třebas i celého světa, s masovou likvidací těch, co nesouhlasí.

V důsledku toho vznikl dvouhlavý hybrid. Připomeňme si, že myšlenka demokracie se zrodila z idejí osvícenství (je to takový jejich zjednodušený mrzáček) koncem 18. století. Ale osvícenství bylo tehdy tak populární, že se slilo s demokracií v podivný svazek nesourodých materií (stačí se jen podívat třebas na dějiny SSSR). A v takové podobě tento hybrid existoval až do našich dní. A teď, jak vidím, už mele z posledního. Konec epochy.

Autor knihy o hegemonii idiokracie navrhuje vrátit se do 18.století jednoduše proto, že dříve myšlenky toho století fungovaly a přinášely úspěch dokonce i za demokracie (a dokonce i při různých druzích totality). Všechny ostatní varianty budoucího vývoje se mu zdají katastrofické. A možná, že má pravdu.

05.03.2017 – 7:00

Zdroj: