Německý Spolkový zemský plán zahrnuje šestnáct bodů pro rychlejší vyhoštění odmítnutých žadatelů o azyl. Samotná délka katalogu má vsugerovat odhodlání. Ve skutečnosti se jedná opět jen o zastírací manévr, který má až do voleb simulovat řešení problémů. Nehledě na to, že jádro problému, otevřené hranice a pokračující zvaní k samoobsluze v sociálním ráji Německo, je pečlivě vynecháno. A proto chybí nejdůležitější opatření: dávno očekávané uzavření hranic a změna anachronického miliónkrát zneužívaného německého azylového práva.
Něco z toho, co je v deportačním plánu uvedeno, přitom dává smysl – centralizace odpovědnosti při deportaci a ubytování odsouzených k deportaci, popřípadě usnadnění deportační vazby. Ostatní: věcné výkony místo hotových peněz a sankce týkající se zamlžování identity, by se neměly vztahovat jen na deportované, ale na všechny žadatele o azyl.
Ještě další opatření, například technické dovybavení úřadů, očividná skandální opomenutí a mnohé je prostě kontraproduktivní:
Další finanční podpora „dobrovolného“ návratu je téměř pozvánkou ke kyvadlovému kasírování tak dlouho, dokud jsou hranice otevřené.
Neuvěřitelné obrácení kancléřky
Je možné skutečně věřit kancléřce a jejím koaličním partnerům, že jako mávnutím proutku přepnou od „vítací kultury“ na „návrat, návrat a ještě jednou návrat“ a budou se chtít zbavit těch před chvílí obejmutých milionů, kteří podle slov vyzyvatele Martina Schulze přeci by měli mít ve svých zavazadlech něco ještě „cennějšího než zlato“ ?
Partneři velké koalice mají v hlavě něco jiného, než náhlé poznání dosavadní šílené cesty: obava z voličů, kteří ze znechucení nad pokračujícím azylovým chaosem obdarovali bezpříkladný vítězný běh Alternativy pro Německo, které umožnila se katapultovat hned tuctem vítězných dvoumístých podzimních nástupů do Spolkového sněmu.
Upoutávka na znamenité divadlo
Aniž by tam byla zastoupena, účinkuje konkurence AfD: její pouhá existence má téma „navracení“ na pořadu jednání. Což samozřejmě ještě neznamená, že by v etablovaným stranám zasadila také politickou vůli ukončit masové přistěhovalectví prostřednictvím zneužívání azylového zákona.
Některé spolkové země chtějí otevřeně odmítnout spolupráci při plánovaných centralizovaných deportacích. Tím se dá zinscenovat ve volební kampani znamenitá divadelní scéna: Vidíte, my přeci chceme, ale ty tvrdohlavé spolkové země, kde vládnou jiní, prostě nespolupracují.
„Získání souhlasu pro přistěhovalectví na trvalo“
Že za předstíranou rozhodností je něco zcela jiného, dává najevo ministr spravedlnosti Heiko Maas (SPD) ústním prohlášením, kdo je „skutečně právoplatně povinen se vystěhovat“, musí „také opustit naši zemi“, tedy nám podsouvá odůvodnění: „Pouze když prosadíme naše pravidla, získáme trvalý souhlas pro přistěhovalectví. “
Kdyby byly již platné ústavní předpisy a právo na azyl skutečně prosazovány, nemohl by žádný z milionů azylových přistěhovalců, kteří přicestovali v posledních dvou letech přes bezpečné třetí země do Německa, vůbec vstoupit.
Jde i nadále o přistěhovalectví
Nejde tedy prokazatelně o přijímání pronásledovaných, nýbrž o přistěhování. Skutečnost, že současná“Demograficko- politická bilance“ spolkové vlády vydává nepravdivé tvrzení, udržet počet obyvatel „stabilní“ až do roku 2060 ročně 300.000 přistěhovalců, posiluje podezření, že otevření propustí paní Merkelovou, přeci jen nebylo tak „naivní“, jak prohlásil podřízený Sigmar Gabriel v rozlučkovém rozhovoru jako předseda SPD, jako spíš záměrně uchopená příležitost (Stabilní demografie díky masové migraci – 12 milionů přistěhovalců do 2060)
Také Angela Merkelová by musela zaregistrovat, že ostatní partneři z EU tímto způsobem nejsou nadšeni. Zvláště Východoevropané, ke kterým se už nemůže po rozhodnutí o Brexitu chovat z vrchu z pozice „vysokého koně“. Z tohoto důvodu náhlá blahovůle vůči přijímacím střediskům v severní Africe pro zadržené nelegální přistěhovalce pochytané ve Středozemním moři; nápad, který byl satanský, pokud byl prezentován pouze AfD.
Na summitu Malta byl tento návrh již diskutován na úrovni EU. Je podezřelé, že kancléřka usiluje o podepsání dohody s Libyí podle příkladu „Türkei-Deals“ což v konečném důsledku dělá z neregulované imigrace z Maghrebu a Blízkého východu regulovanou. Ale to nic nemění na ekonomické a sociální zátěži.
I kdyby šestnácti bodový plán se stal zcela nebo z velké části skutečností, zůstal by základním problémem nevyřešený: Každému, komu se podaří dorazit do Německa, německé azylové právo zajišťuje hned na začátku rozsáhlé nároky na sociální dávky a velkorysou soudní garanci, která i při zjevném podvodu, z deportace udělá drahý a zdlouhavý překážkový běh (uprchlická krize: „humanitární“ obírání domácích provozovatelů – vyšší prémie za dobrovolný odchod (video)).
V dobách milionů podvodných nároků ze strany ekonomických migrantů a válečných uprchlíků, kterým náleží pouze nárok na přechodné přijetí, stal se individuální azylový zákon absurditou, původně byl myšlený pouze pro politicky pronásledované.
Zřejmým řešením je jeho zrušení ve prospěch jednoduché právní institucionální záruky, která vrací německému státu kontrolu ochrany svých zájmů, u kterých přijímání selhává. V dobách opozice ve spolku byl to ještě společný postoj CDU a CSU. Nyní k tomu přistupuje pouze AfD a je za to démonizována. Ve skutečnosti je klíčem ke skutečné změně imigrační politiky.
21.února 2017
Zdroj: Literatura: Völkerwanderung. Kurze Erläuterung der aktuellen Migrationskrise (Edition Sonderwege bei Manuscriptum) von Václav Klaus Deutschland im Jahr 2030: Ein Land konvertiert zum Islam von Michael Berlach Merkels Flüchtlinge: Die schonungslose Wahrheit über den deutschen Asyl-Irrsinn! von Ali Sperling