17. ledna podaly ukrajinské orgány žalobu proti Rusku v Mezinárodního soudu OSN (ICJ). Skutečnost, že taková akce je v Kyjevě připravována, byla oznámena už před dvěma lety, ale příkaz „podat žalobu v Haagu“ byla dán Petrem Porošenko 16. ledna – v den návštěvy amerického viceprezidenta J. Bidena v Kyjevě.

O čem je vlastně řeč? Rozhodnutí o projednání věci obdrželo oficiální název „Řízení vedené Ukrajinou proti Ruské federaci ve věci údajného porušení Úmluvy o boji proti financování terorismu.“ Ukrajina tvrdí, že Ruská federace porušila Úmluvu o potlačování financování terorismu z roku 1999 a Úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965.

Žaloba Ukrajiny dosud nebyla zveřejněna v úplném znění. Oficiální internetové stránky Mezinárodního soudního dvora přinesly jen krátkou tiskovou zprávu o přijetí žaloby. Podle některých publikovaných citací je zřejmé, že žaloba je postavena na základě děsivých příběhů o zlém Rusku. V tomto tisku je vylíčen „historický základ“ ruské hrozby Ukrajině a uvádí se, že „už po oranžové revoluci 2004 se Ukrajina stala předmětem rostoucí tlaku a zastrašování ze strany Ruska“, a v roce 2014 ruské vměšování na Ukrajině „dosáhlo nové nebezpečné úrovně až do vojensk&ea cute; invaze, financování terorismu, porušování práv, včetně práva na život ve vztahu k milionům občanů… “

V žalobě se tvrdí, že Rusko „podněcovalo a podporovalo ozbrojené povstání proti ukrajinskému státu“ a „uskutečňovalo kroky k porušení základních zásad mezinárodního práva“, včetně těch, které jsou zakotveny v Mezinárodní úmluvě o potlačování financování terorismu.

Ukrajinští úředníci zřejmě ne zcela pochopili, kam tu svoji propagandistickou agitaci načmárali, když do právního dokumentu vložili i takovouto pasáž: „… zmocnivši se Autonomní republiky Krym a Sevastopolu, Rusko drze vrhlo výzvu Chartě Organizace spojených národů…“.

Krym se samozřejmě stal hlavním důvodem ukrajinských nároků na Rusko: „Ve snaze legitimizovat své akty agrese, Rusko uskutečnilo nezákonné „referendum“, které se konalo v atmosféře násilí a zastrašování neruských etnických skupin…“

Co se týče Úmluvy o potlačování financování terorismu, Ukrajina požádala soud, aby určil, že „Rusko prostřednictvím svých veřejných orgánů, státních zástupců a dalších osob a organizací zastupujících veřejný orgán… porušilo své závazky vyplývající z Úmluvy o potlačování financování terorismu cestou: poskytování prostředků, včetně příspěvků v naturální podobě zbraní a přípravy kádrů, vytváření ilegálních ozbrojených skupin zapojených do teroristických útoků na Ukrajině, včetně v DNR a LN R“…

Ukrajina požádala soud, aby prohlásil, že Rusko „má mezinárodní odpovědnost, protože jeho sponzorování terorismu a neschopnost zabránit financování terorismu v souladu s Úmluvou bylo příčinou teroristických činů spáchaných jeho pověřenými osobami na Ukrajině, včetně: sestřelení malajsijského letadla MH17; ostřelování civilistů, a to i u Volnovachy, Mariupolu a Kramatorsku; bombardování civilistů, včetně v Charkově.“

Ještě do vynesení konečného rozhodnutí v této věci Ukrajina chce okamžitě požadovat od Ruské federace bezpodmínečně ukončit jakoukoliv podporu, včetně poskytování peněz, zbraní a výcviku nelegálních ozbrojených skupin, které se podílejí na aktech terorismu na Ukrajině… a také „charkovských partyzánů“ a s nimi spojených skupin a jednotlivců…“

Zejména jasně vypadají požadavky Ukrajiny na soud OSN, jako je: „okamžitě zakázat všem ruským úředníkům financovat terorismus na Ukrajině, a to Sergeji Šojgu, Vladimiru Žirinovskému, Sergeji Mironovi a Genadiji Zjuganovi, a zahájit trestní stíhání týkající se těchto a jiných osob odpovědných za financování terorismu.“

Existují i další požadavky (včetně požadavku „ukončit rušení rozhlasového vysílání krymsko-tatarského národa“), jejichž projednávání bude mít smysl pouze v případě, pokud soud bude žalobu Ukrajiny opravdu prošetřovat. Zatím taková jistota není.

Za prvé, světová média budou o tomto případu informovat jen v obecné rovině (jako o „zákonné“ ochraně Ukrajiny před Ruskem). Avšak v případě šetření žaloby na hlavní mezinárodní právní platformě budou v celé své kráse prezentovány důkazy o celé nezákonné povaze ukrajinského režimu, počínaje uskutečněním převratu a konče masivním porušováním mezinárodního humanitárního práva proti svým vlastním lidem. Vzhledem k tomu, že Rusko odešlo od Mezinárodního trestního soudu, který rovněž prošetřuje ukrajinskou žalobu a kde se Rusko pravděpo dobně nebude na šetření podílet ani na úrovni přednesení materiálů, možnost prezentovat fakta a dát jim status forenzních důkazů – je nedůležitá věc.

Zadruhé, zatím neexistuje žádný přesvědčivý důvod, aby vůbec Soudní dvůr žalobu přijal k přezkoumání… Ukrajinská žaloba obsahuje řadu zjevných výmyslů, ale některé z nich vypadají velmi neobvyklé. Například se tu tvrdí, že „kampaň kulturní čistky“, kterou údajně Rusko provádí na Krymu, porušuje Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace. Kde se mohl vzít tento těžkopádný a temný konstrukce, který se jeví být evidentně umělým prvkem? Připomeňme, že v předchozím případě, kdy proti Rusku u Mezinárodního soudního dvora podala žalobu Gruzie, se také odkazovalo k Úmluvě proti rasové diskriminace. Problém je v tom, že k Mezinárodnímu soudu OSN nelze jednoduše někoho „přivléct“. Jurisdikce ICJ je dobrovolná. Ve skutečnosti soud působí jako rozhodčí řízení, tj zabývá se pouze těmi konflikty, které jsou dobrovolně předložené k takovému přezkumu oběma stranami. Existuje však výjimka z tohoto pravidla: státy uzavřely přibližně sto mezinárodních smluv, které obsahují ustanovení, že v případě sporu o uplatňování úmluvy má být spor řešen u Mezinárodního soudního OSN. Rusko je účastníkem téměř všech těchto smluv, ale závaznost přezkoumání sporu ICJ ve vztahu k Rusku není. Ještě sovětská vláda při podpisu těchto smluv (což samo o sobě je velmi elegantní a užitečné) vyslovila výhrady s ohledem na příslušné články o Mezinárodním soudu. Je třeba poznamenat, zejména: SSSR nikdy proti řízení před tímto soudem v principu nebyl, ale Sovětský svaz byl vždy proti automatické jurisdikci soudu.

Ruská federace jako nástupce SSSR zdědila tyto mezinárodní úmluvy s výhradami. Ve všech případech kromě jednoho – Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace. Při podpisu úmluvy v roce 1965 sovětská vláda vyslovila výhradu, pokud jde o povinné urovnávání sporů v ICJ, ale Gorbačov výhradu v roce 1988 stáhl. V té době nikdo nechápal, co se stalo. A přitom došlo k velmi vážné události – zrušení dobrovolné přináležitosti Ruska k jurisdikci Mezinárodního soudu OSN. Nyní je tedy možné zemi postavit před soud bez řádného souhlasu, ale může to být provedeno pouze prostřednictvím Úmluvy proti rasové diskriminaci. To je důvod, proč kdysi Gruzie i Ukrajina nyní tvrdí, že Rusko porušilo tuto konkrétní konvenci, bez ohledu na to, jak nepravděpodobné se to může zdát.

Gruzii se nepodařilo prokázat, že k takovému porušení došlo, a tedy se podstata žaloby (jednalo se o Jižní Osetii) soudem neprojednávala: ICJ rozhodl uzavřít případ vzhledem k nepříslušnosti k jeho jurisdikci! Jestli se totéž podaří prokázat Ukrajině, bude záležet na poměru sil v době rozsudku Soudního dvora na jurisdikci. ICJ pracuje pomalu: jen posouzení otázky, zda projednání věci vůbec náleží k jeho jurisdikci, může trvat několik let (při úvahách o této problematice v případě „Gruzie vs. Rusko“ to trvalo čtyři roky a v případě „Libye proti Spojeným státům“ – 10 let!).

První reakcí ruské vlády bylo prohlášení Ministerstva zahraničních věcí o tom, že „Ruská federace má v úmyslu využít dostupné opravné prostředky“ (komentář od ruského MZV informace a tiskového odboru v souvislosti s podáním žaloby Ukrajny proti Rusku u Mezinárodního soudu OSN ze dne 17. ledna 2017). Podrobnější komentář může být podán až po důkladném seznámení se s procesními dokumenty.

Zdroj: