Kdo čte příspěvky na alternativních serverech, zcela jistě se dříve či později setká s odkazem na tvorbu pana George Orwella. Bývá to přímý odkaz na jeho dílo, nebo se používají obraty z jeho knih. Sám jsem nevěděl, že již dlouho používaný obrat ,,Velký bratr tě sleduje“, je také z jeho knihy. Protože jsem vždy rád četl, od klasické krásné literatury, přes různé méně hodnotné detektivky, sci-fi literaturu i knihy duchovních směrů, uvědomil jsem si, že mám literární mezeru v neznalosti tohoto, tak citovaného autora. Stáhl jsem si tedy z internetu – nwoo.org /velice jim děkuji za tuto možnost/, jeho román 1984 a pustil se do něj…

Trochu odbočím… Kromě literatury jsem byl v určitém životním období i nadšeným filmovým divákem. Měl jsem jeden z prvních video přehrávačů v našem městě a hltal vášnivě každý ten americký brak s úděsným místním dabingem. Ten dabing všem těm hororům, krvákům a různým slátaninám dodal zcela novou tvář, řekl bych ,,místní folklór“. Člověk-dabér, jeden z mála místních, který se do dabingu pustil, asi moc jazyky neznal, což bylo velmi znát na zcela jiném překladu slov, než byl originál, ale ještě lepší byl jeho hanácký dialekt prokládaný osobními komentáři. Kus mého života je tak podbarven jeho komentáři: ,,To je New Y JORK“/čte jak psáno/, ,,…to jsou ty smrdící ryby“/asi chtěl říci smrtící…/, ,,…to je taková hruza, že se to nedá…, myslíš, že jsó ty vajička už hotovy….“, ,,…ty kópací čepico“…apod. Snad zásluhou jeho dabingu mne toto období sledování různých hororových hrůz/všichni to sledovali, tak holt člověk musel taky, i když se mu to moc nelíbilo/, snad až tak moc nepoznamenalo…

Nicméně mi toto období přineslo, mimo jiných žánrů, i dotek hrůzné hororové tvorby. Proto jsem si myslel, že už mne hned tak něco nevyděsí. Ale román pana Orwella, který jsem přečetl jediným chroptícím a docházejícím dechem, mne vyvedl z omylu. Snad je to tím, že žádný ten horor se člověka nedotknul tak osobně, vždy stál nějak mimo něj – byl to jen film, hrozný, odporný, ale pořád jen film. Ty zrůdy tam nebyly skutečné, a pokud snad ano, byla to jen ojedinělá mutace, zmetek, zrůda, která se dala odstranit, ale ne skutečný normální život a svět.

Román pana Orwella líčí temnou vizi lidské společnosti, ve které je vše podrobeno neustálému špehování, každého člověka v každém okamžiku jeho nedlouhého života. Neustálé vymývání mozku i mysli vnucenou propagandou, cílené rozdmychávání nenávisti v něm, pronásledování ideopolicií, vtírání se do každé myšlenky, do nejniternějšího života člověka, kterému už nezbývá nic osobního a stává se jen tupým a vystrašeným nástrojem neznámé moci. Je tupý a vystrašený, ale současně plný nenávisti, protože takto je naprogramován. Je mu cíleně, od prvních krůčků na zemi, vštěpováno dvojité myšlení, které dovoluje současně něčemu věřit a současně to popírat. Týmy pracovníků přepisují každý den všechny zprávy ze dnů minulých, aby propaganda, která něco sdělila, a ono se to nestalo, byla vždy ,,pravdivá“. A co hůře, ztrácí se i definice nepřítele, protože všichni jsou tou ideologií tak prostoupeni a nakaženi, že už není žádné ,,oni“, žádný určitý nepřítel, protože nepřítelem je už člověk sám sobě.

Tato vize je proto tak reálná a děsivá, že její podrobně popsané prvky už vidíme všude kolem sebe. Proto nyní vzniklá složka, která má kontrolovat nezávadnost internetu je na alternativních serverech nazývána ,,Ministerstvo Pravdy“, což je termín z této knihy popisující orgán, kterému žádné CIA, STASI ani KGB nesahají ani po kotníky.

Nechci popisovat obsah knihy, ten si každý může přečíst sám, ale chci se zamyslet nad dopadem knihy na čtenáře. Začnu sebou. Jak jsem napsal výše, viděl jsem různé děsivé filmy, horory, ale žádný Vetřelec ve mně nevyvolal takovou beznaděj a pocit nihilismu, jako tento román. On totiž nedává žádnou naději. On jen líčí temno, ale ani v nejmenším nenaznačí, že by bylo možné proti němu nějak bojovat a to vyvolává beznaděj… Beznaděj podlamuje sílu, bere elán a člověk se stává apatickým.

Ano, strach může člověka aktivizovat, protože vyvolá pud sebezáchovy. To pak provede i tělesné a chemické reakce a člověk se nabudí k reakci – obranné, nebo útěkové. Pozorováno z tohoto hlediska je taková literatura užitečná – vyvolá strach a probere lidi z letargie, lenosti, nezájmu a pohodlnosti konzumního života. Probere je k činu – obrannému, nebo útěkovému. Jenže strach nestačí, strach vyvolá jen prudkou krátkou reakci, ale není řešením, nevyvolá snahu po nápravě, ale jen snahu uniknout. Pro některé jedince to jistě může být záchranný impulz, začnou se zajímat o svět a pak pochopí, že svět je chce pohltit, rozžvýkat a vyplivnout do odpadu. Jiné však ta beznaděj a absence jakékoliv alternativy dovede buď k apatickému schoulení, nebo snaze raději popřít něco, co nemá řešení. Nelze takové lidi vždy jen odsuzovat, protože to, že nevidí žádnou naději, může být to poslední, co jim sebere poslední krůpěj elánu.

Ať tak, či onak – takový děsivý způsob probuzení, podobající se záměrnému zapálení domu, ve kterém podřimuje rodina, jen proto, abych je dostal ven a něco tam snad uviděli, mi připadá jednak neúčinné, ale i polovičaté. Nemám nic proti tomu děti trochu postrašit, když jsou neposlušné, ale když je vyděsíte k smrti a zbytek života budou celé noci řvát hrůzou a přitom se děsem pomočovat – přece jen mi to nebude připadat jako správné řešení. Snažím se na život dívat komplexněji a hledat řešení, které se nezabývá jen přítomným okamžikem, ale ptá se i na ten následný. Proto si myslím, že by taková literatura měla být doplněna o naději, která i boji dává smysl. Boj pro boj vede jen k neřízenému násilí, útěk pro útěk jen k panice, ale má-li vše vzdálený cíl, pak boj i útěk dostávají hlubší smysl a pomáhají duši, nejen záchranným pudům těla.

Není to tedy nějaká kritika tvorby pana Orwella, ale jen rozšíření a doplnění jeho vize i pozitivní prvek, který tam postrádám.

Protože věřím ve vyšší moc a řídící ruku vesmíru, tuším význam pomoci skrytých, nepoznaných sil. Vázat se jen na hmotu, znamená vázat se na nespolehlivého člověka, jeho proměnlivé zákony a zvyky, jeho nestálou věrnost a nepevnou přízeň. Člověk ale potřebuje něco pevnějšího, o co se může opřít ve světě, který přichází, nebo dokonce ve světě, který už virtuálně postavil pan Orwell. Že to ale není jen virtuální stavba, nás každý den znovu přesvědčují činy politiků, kteří kámen po kameni zkoušejí postavit temný Orwellův svět a nás v něm uvěznit. Naše těla může hrubá moc zničit, mohou omezit a ochromit naši svobodu, mohou nás špiclovat a zastrašovat, ale…POKUD JIM TO NEDOVOLÍME, nemohou SPOUTAT NAŠI DUŠI.

Nic nemá v tomto světě takovou moc, aby to mohlo spoutat duši člověka, jen on sám to může udělat. On sám je ochráncem, správcem, vládcem i podporovatelem své duše. A o tom je boj světa, to je ten skrytý úmysl za všemi destrukčními snahami, to je nad všemi mocnými, nad globalisty, nad lóžemi a náboženstvími. Za tím vším se skrývá, nikým neviděna, snad jen někdy vytušena, temná moc, která to vše používá na to, aby spoutala lidskou duši a v následném ochromení ji dovedla do rozkladu. Ji, věčnou a nesmrtelnou, může přece jen něco zničit. Je to nehybnost, ochromení z apatie a hrůzy, které ji zastaví a v pohybu vesmíru se stane prvkem statickým a tím i mrtvým. Celý ten kvas a boj dnešního i včerejšího světa je bojem o lidskou duši. Ale ten boj je o každou jednotlivou duši každého z nás. PROTO SE PRO KAŽDÉHO STÁVÁ OSOBNÍM BOJEM O VLASTNÍ PODSTATU, O VLASTNÍ DUŠI. Je to boj osobní, který musí každý bojovat sám, nemůže jej pře-delegovat na politiky, strany, náboženství…musí si jej vybojovat sám. Pochopme konečně, že pojem ,,má duše“ nemá nic společného s žádným náboženstvím, věroukou, okultismem, ale s pouhým pochopením sebe sama, svého vlastního ,,já“, své osobnosti a individuality. Pojem ,,svérázná, individuální osobnost člověka“ souvisí přímo se slovem ,,duše“ a ne s církevními naukami a pojmy. A jestli se člověku zdá ono slovo příliš mystické, náboženské, nebo jinak ,,podivné“, ať si je prostě nahradí pojmem ,,má osobnost“, nebo něčím jiným, pod čím bude chápat to nejvnitřnější v něm samém – prostě sebe sama…tedy to, co se v něm raduje, nebo pláče, je schopno soucitu, nebo i odporu k lži a podvodu – to dobré v něm, to, co touží po lásce, míru, svobodě – to je duše člověka, ať už si ji pojmenuje jakkoliv.

I kdyby nás všechny cenzura spoutala, na naši duši nemůže dosáhnout, ona je skrytá a je jiné podstaty – pro demagogy, krutovládce i lžimoralisty neuchopitelné podstaty. Necháme-li se však ovládnout strachem, nebo propadneme lenosti a apatii, pak se tato nečinnost přenese po vláknech nervů a cestách energetických spojů až ke vzdálené a ukryté duši. Pak teprve následuje největší, nikým dosud nepopsaná hrůza skutečného zničení člověka. Tu si ale přivodí sám a před tím má být varován. Současně mu ale musí být dána naděje. On má moc zvítězit, ať už se bude dít ve světě cokoliv. Na jeho duši nic nedosáhne a jeho duše – to je on sám. Proto je nezbytné každému stále znovu a znovu připomínat, že v jeho nitru je jeho duše a tou duší je on sám. A tuto duši zachrání, nebo zkazí taky jen on sám, když dovolí temnému světu, aby jeho duši pohltil.

Toto chci dodat k románu pana Orwella, protože bez tohoto dovětku je jeho román jen děsem bez naděje a tím ztrácí to hlavní – směr, cíl, a naději, která podepírá člověka a osvětluje jeho cestu i v dobách neprostupné temnoty, která se k nám tlačí a chce nás pohltit.