Dosud se lidé nechápavě ptají, jak k tomu došlo, že osvícená Evropa a pokrokové Spojené státy, které nahromadily obrovské zkušenosti s tolerancí a potlačováním diskriminačních praktik podle národnostního příznaku, si po rozpadu SSSR zvolily jako partnery právě nacionalistické síly. Podporovaly je, pomáhaly jim uchopit moc, posílaly jim poradce, financovaly je, potřásaly jim rukama a poklepávaly je po zádech, napomáhaly jim ve všem, včetně nekompromisního boje proti Rusku, které nacionalisté všech druhů a barev už dávno vyhlásili za hlavní hrozbu pro své země.

Kdysi jsem se náhodně ocitl na jednání jednoho výboru Parlamentního shromáždění Rady Evropy, kde jsem měl vystoupit téhož dne, ale na plenárním zasedání. To jednání bylo věnováno diskriminaci ruskojazyčného obyvatelstva v pobaltských zemích. Jednomu z řečníků, poslanci levicové frakce ani na mysl nepřišlo, aby si bral servítky, když hovořil o pobaltských etnokraciích. Podrobně popisoval technologii omezování práv a analyzoval ideové základy takové politiky. Mezi jiným řekl, že Evropa, která zažila nacismus, by  na vlastním území neměla připustit pronásledování těch nebo jiných skupin obyvatelstva kvůli jejich národnostní příslušnosti, tak jak se to v Pobaltí stalo součástí státní politiky. Jeho frakce připravila návrh rezoluce nařizující Estonsku, Lotyšku a Litvě, aby svou legislativu uvedly do souladu s právními parametry Evropské unie, zejména v oblasti mezinárodnostních vztahů. Není mi známo, zda tento návrh byl příslušným výborem schválen, a zda se potom projednával Shromážděním, ale o tom, že analogická řešení, týkající se Pobaltí, byla přijata, jsem četl. Avšak na situaci se tím nic nezměnilo. Možno uvést Michaila Saakašvili, který v lucidních chvílích hovořil o ruských barbarech, nebo o ruštině, jako pravzoru otrocké psychologie, připomínal rekinkarnaci svého zvěčnělého předchůdce, prezidenta Zviada Gamsachurdii, politika s radikálními nacionalistickými názory. Saakašvili byl po celé své první funkční období oblíbeným maskotem amerických a evropských politiků, kteří ho považovali za nejzářivější hvězdu demokratických proměn, které se rozzářily na matném postsovětském nebi.

Nelze říci, že by Západ projevoval žhnoucí zájem o příliš marginální figurky. Uvedený Gamsachurdija, nebo Elčibej zůstával pro Západ na okraji. Vybíral si za spojence nacionalisty, kteří dokázali aspoň nějak kamuflovat nacionalistický obsah demokratickou rétorikou a ujištěními, jak si váží hodnot svobody a lidských práv. Sympatie demokratického světa během celých těch více než dvaceti let postsovětského vývoje zůstávaly o to víc na straně doktríny národního rozvoje, společné pro většinu bývalých republik SSSR, a založené na jak facka jednoduché formuli – integrace do civilizovaného světa je možná pouze na překonání mnoho století trvajícího ruského útlaku, který podrýval základy národní kultury a neumožňoval národům rozvinout svůj kolosální potenciál.

Do možná nejstrašnější fáze, jelikož, jak se ukázalo souvisely s velkou válkou, vstoupily tyto dějiny před třemi lety, kdy se k moci na Ukrajině dostaly síly, které využívaly nacionalistické myšlenky pro mobilizaci společnosti. Politiky, kteří se postavili na čelo Ukrajiny lze sotva označit za přesvědčené nacionalisty. Jsou to spíše pragmatici, kteří pochopili, že tvrdou, nekompromisní a nelítostnou nacionalistickou doktrínu lze osedlat ve svůj prospěch, a využít její adepty na vypořádání s nespolehlivými. Ale v tomto případě věc zašla dále, než kdekoliv jinde. Bojovníci teroristických praporů v Donbasu vyrážejí do boje s nacistickou symbolikou na výložkách, jednotliví statisté neváhají vymršťovat ruku k nacistickému pozdravu před fotoaparáty i videokamerami. Některá hesla, zařazená do zcela oficiálního státního kontextu, jako by byla přeložena z němčiny: „Ukrajina nade všechno“, „Jedna země, jeden národ, jeden jazyk“a pod. Dalo by se dlouho vypočítávat jak vnější, epigonské, tak i principiální příznaky ukrajinského nacionalismu. Nezávisle na tom, jak k nim přistupovat, si lze všimnout to, co bije do očí – jsou a staly se prvkem všední, každodenní existence země, která, ověnčena pochybnými ideami a symbolikou vede už skoro tři roky na svém území krvavou válku. Přesto se ukrajinský prezident Petro Porošenko a jeho vláda ze strany Západu uznává, nebo přinejmenším hodnotí jako demokratické vedení demokratické země, která nastoupila cestu eurointegrace.

Vrátím se k otázce, kterou jsem si položil na začátku. Jak je něco takového vůbec možné? Lidé, kteří uznávají realitu ne-li přímo nacismu, tedy aspoň jeho prvků v postsovětském prostoru, prvků, které by se v samotné Evropě okamžitě staly důvodem pro trestní stíhání, často říkají, že na Západě chybí kompetentní odborníci, kteří  by si mohli exaktně uvědomit podstatu toho, co se děje. Avšak toto uvědomění, jak se zdá, vysvětluje, jak  se zdá, jen málo, pokud za více než dvacet let nepochopíme, že hnací silou politických procesů v některých republikách bývalého SSSR je právě nacionalismus, což dokázali pochopit dokonce i ospalí experti, politologové a politici.

Je i jiné vysvětlení, podle mého mnohem autentičtější. V roce 1959 Kongres USA přijal zákon „O zotročených národech“, který přikazuje americké vládě poskytovat pomoc všem národům a etnickým skupinám (seznam byl přiložen), které se staly obětí komunistického režimu. Jejich boj za národní osvobození měl ochromit základy komunistické státnosti. Američané nebyli v této věci přirozeně novátory. Už dříve kolosální potenciál nacionalistických myšlenek a hnutí, která v té či oné podobě ilegálně existovala na  periferii  sovětského prostoru, nebo v emigraci, ocenili němečtí nacisté. „Zákon o  zotročených národech“se stal rovněž základem strategie studené války, a po jejím ukončení byl po nevelké aktualizaci přizpůsoben pro odpor proti novému Rusku. Teď už se jednalo o vytvoření prstence nepřátelských zemí po obvodu Ruska, které  by dusily jeho rozvoj. Takto mohou o nekompetentnosti mluvit pouze ti, kdož i nadále věří v dobrou vůli Západu. Čelíme chladné, střízlivé kalkulaci politiků, kteří jsou přesvědčeni, že mohou brát za spojence, koho se jim zlíbí, jen aby to pomohlo vytyčenému cíli. V přesném slova smyslu USA monotónně předváděly tento přístup během mnoha desetiletí v Latinské Americe, na Blízkém východě, a teď i v postsovětském prostoru. Jsou důvody předpokládat, že nastává konec epochy bezmezného cynizmu, a že ukrajinský nacionalismus se v americkém objetí nebude cítit už tak pohodlně, jako dříve.

Andrej Babickij

Zdroj: