Pokud jde o válku s Ruskem, absolutně neexistuje žádná optimistická varianta, aspoň pro 99,9% z nás. Skutečnost, že mnozí guruové, anonymní příslušníci výzvědných služeb a zbožňovatelé Hillary Clinton prosazují takové řešení založené na absenci veřejně přístupných důkazů toho, že Rusko se vetřelo do serverů DNC a Johna Podesty a získané informace poskytlo Wikileaks za účelem zvolení Trumpa, není nic než obrovský červený hadr. Takže, o co vlastně tady jde? Jak je tomu často v takových případech, za vším tím jsou peníze a moc.

Nejlepší a nejlapidárnější článek, který jsem až dosud četl, a který vysvětluje hybné síly za vší tou antiruskou a antiputinovskou hysterií, napsal před pár týdny Robert Parry z Consortium News. Příspěvek je nazván Udělat z Ruska nepřítele, a zde je z něj několik klíčových myšlenek:

Rostoucí hysterie ohledně Ruska se dá nejlépe chápat jako naplnění dvou potřeb oficiálního Washingtonu: vojensko-průmyslový komplex přecházející od “války proti teroru” k lukrativnější “nové studené válce” – a přímá hrozba, kterou prezident Trump představuje vůči zahraniční politice neokonzervativního liberálně-intervencionistického establišmentu.

Ovšem, v první řadě jde o to, že se zkrachovalý establišment pokouší udržet si moc s ohledem na opakující se katastrofy ve veřejném sektoru a všudypřítomnou korupci.

Hlaholením o ruské “hrozbě,” neokonové a jejich krvežízniví liberální komplicové, k nimž patří většina amerických médií hlavního proudu, mohou vymámit od Kongresu větší vojenský rozpočet. Tento pokřik rovněž uvede do pohybu blokující mechanizmus, který se dotkne jakýchkoliv významných změn, ke kterým by za Trumpa mohlo dojít v americké zahraniční politice.

Všechno toto manévrování je rovněž zdržovací taktika Demokratické strany při zkoumání příčin, proč došlo ke ztrátě tak mnoha bílých voličů z pracující třídy v takových tradičních tvrzích demokratů, jako je Pennsylvania, Michigan a Wisconsin.

Celonárodní předáci strany, místo toho, aby připustili svou vinu za to, že se rozhodli pro nanejvýš pochybného kandidáta a že ignorovali varovná znamení odporu veřejnosti vůči této volbě ze strany establišmentu, obviňují téměř kohokoliv jiného – od ředitele FBI Jamese Comeyho za to, že nakrátko oživil vyšetřování e-mailů Clintonové, přes kandidáty třetích stran, kteří demokratům odsávali hlasy, až po po archaické kolegium volitelů, které negovalo skutečnost, že Clintonová zvítězila v lidovém hlasování. A teď – konečně – Rusy.

Demokraté se teď vzrušeně vrhli do napadání Rusů, čímž svou stranu vzdalují od dřívější stylizace, že jsou stranou „mírotvůrců“ (tedy aspoň v porovnání s mimořádně válkychtivými republikány).

Potenciální střet obou stran v tomto ohledu – s Trumpem dávajícím přednost geopolitickému uvolnění a s demokraty burcujícími do další vojenské konfrontace – vyhlíží bledě pro demokraty, kteří se v dohledné budoucnosti sotva znovu postaví na nohy.

Jestliže demokratičtí předáci tlačí – ve spojenectví s neokonzervativními republikány – na požadavek eskalace nové studené války s Ruskem, mohou uspíšit rozpad strany na jestřáby a holubice, ke kterému by došlo, kdyby Clintonová byla zvolena, a ke kterému teď může dojít i tak, třebaže bez té výhody, že strana bude okupovat Bílý dům.

První zkouškou rodícího se spojenectví mezi demokraty a neokony může být to, že se Trump rozhodl jmenovat státním tajemníkem bývalého výkonného šéfa společnosti Exxon-Mobil, Rexe Tillersona, jenž neprojevuje niterní nenávist k ruskému prezidentu Valdimiru Putinovi, kterážto nenávist na druhé straně pohání demokraty.

Šéf mezinárodní firmy Tillerson, jak se zdá, sdílí Trumpův realistický pohled na svět, myšlenku, že obchodovat s rivaly dává větší smysl, než spekulovat tom, jak prosazovat jednu změnu režimu za druhou.

V posledních několika desetiletích si přístup na bázi „změny režimů“ osvojili jak neokonové, tak i liberální intervencionisté, a tento přístup byl uváděn do života jak republikánskými, tak i demokratickými administrativami. Někdy se tak dělo prostřednictvím regulární války, jindy prostřednictvím „barevných revolucí“ – avšak vždy pod idealistickým pláštíkem „podpory demokracie“, nebo „ochrany lidských práv.”

Ale problém s touto neoimperialistickou strategií spočíval v tom, že se jí fatálně nepodařilo zlepšit život lidí v zemích se „změněným režimem“. Místo toho jen prohloubila chaos v mnoha končinách Země, a teď dokonce destabilizovala i Evropu.

Řešením, jak by si ho představovali neokononové a jejich liberální krvežízniví komplicovové, je násilím cpát lidem po celém světě do chřtánu další a další „změny režimů“. Novým „velkolepým“ nápadem je destabilizovat Rusko, vyzbrojené jadernými zbraněmi, nasypáním písku do jeho ekonomiky a financováním co nejvíc antiputinovských elementů za účelem vytvoření jádra pro „barevnou revoluci“ v Moskvě.

Aby zdůvodnili toto riskantní schéma, široce rozdmýchali antiruskou propagandu a napumpovali ji desítkami milionů dolarů od daňových poplatníků. Tuto propagandu živí i vládní úředníci poskytující neoficiální instruktáže redakcím mainstreamových médií.

Avšak v případě předchozích plánů „změn režimů” neokonové a liberální jestřábi nikdy nedomysleli scénáře až do konce. Vždycky předpokládali, že všechno půjde jako na drátkách a že někteří dobře oblečení „opoziční předáci“ tvořící publikum jejich think-tanků snadno nastoupí do špičkových funkcí.

Vzpomeneme-li si na Irák, byl to miláček oficiálního Washingtonu Ahmed Dšalábí, který však byl prudce odmítán iráckým lidem. V Libyi to byla celá plejáda Amerikou schválených předáků „jednoty“, kterým se nepodařilo postavit zemi na nohy.

Na Ukrajině, Nulandové vyvolenec Arsenij „Jac-ten-kluk“ Jaceňuk, rezignoval začátkem roku po rozsáhlém nesouhlasu veřejnosti po tom, co prosadil drastické škrty v sociálních programech, zatímco Američany podporovaný režim v Kyjevě pokračoval v plundrování bohatství Ukrajinya v defraudování hospodářské pomoci Západu.

Robert pokračuje popisem svých pozorování během nedávné cesty do Moskvy, a poskytuje čtenářům významnou lekci ohledně “řízeného vnímání”, což není nic jiného než eufemismus pro propagandu.

Rovněž jsem podstoupil soukromý test ohledně toho, zda je Rusko takový policejní stát, jak ho líčí americká propaganda, zda je to země, která si toužebně přeje vymanit se zpod železného sevření Vladimira Putina (přesto, že tento má v průzkumech 80 % podporu).

Během své cesty do Evropy minulý týden, která zahrnovala zastávky v Bruselu a v Kodani, jsem si odskočil do Moskvy, kde jsem nikdy předtím nebyl. Co jsem tam našel, bylo velkolepé, překvapivě (aspoň pro mě) pozápadněné město, se spoustou amerických a evropských firem, včetně všudypřítomných McDonaldů a Starbucks. (Rusové podávají Starbucks gingerbread latte s malým zázvorovým keksem.)

Třebaže starší ruští úředníci projevili neochotu se v této napjaté době sejít s americkým novinářem, Rusko na mě neučinilo dojem tvrdě represivní společnosti. Za ty roky, co jsem reportoval o americké politice v El Salvadoru v 80. letech a na Haiti v 90. letech 20. století, jsem se naučil, jak vypadá policejní stát, a jaký je to pocit, když se po ulicích povalují hromady mrtvých těl. Nic takového jsem v Moskvě nezažil. Jen rušné moderní město plné lidí, starajících se o své věci, mezi prosincovým padajícím sněhem.

Přítomnost policie na Rudém náměstí v sousedství Kremlu nebyla ani tak masivní, jako v sousedství vládních budov ve Washingtonu. Místo toho se jasně osvětlené Rudé náměstí vznášelo v předvánoční slavnostní atmosféře. Obrovské kluziště bylo obklopeno malými stánky nabízejícími horkou čokoládu, hračky, teplé oblečení a jiné zboží.

Připouštím, že můj čas a mé kontakty s Rusy byly omezené – neumím rusky a většina z nich neumí anglicky – ale zarazil mě kontrast mezi pochmurným obrazem servírovaným západními médii a Ruskem, které jsem viděl.

Připomenulo mi to, jak prezident Ronald Reagan popisoval sandinisty ovládanou Nicaraguu jako „totalitární žalář“ s militarizovanými hordami připravenými vtrhnout do Texasu, ale co jsem viděl, když jsem přicestoval do Managuy, byla země třetího světa ještě se vzpamatovávající ze zemětřesení a jen chabě se bránící válce Contras, kterou Reagan proti Nicaragui rozpoutal.

“Řízené vnímání” je jinými slovy princip, jímž se vláda řídí při jednání s americkým národem, jímž nás straší přehnanými historkami o hrozbách přicházejících ze zahraničí, a potom manipuluje naším strachem a nesprávným pochopením.

Riziko ohledně Ruska může být exponenciálně větší, než v případě Nicaraguy, Iráku nebo Libye. Jestliže budou Američané zahnáni do nové studené války, jejímiž argumenty jsou spíše mýty než realita, náklady budou minimálně biliony dolarů (10na dvanáctou), odsáté z domácích potřeb do rozpočtu vojensko-průmyslového komplexu. Ještě větší škodou by mohl být konec života na naší planetě, kdyby se některá strana přepočítala.

Takže když si demokraté kreslí svou budoucnost, budou se muset rozhodnout, jestli se chtějí s republikány přetahovat o titul „válečného štváče“, nebo jestli chtějí uvolnit napětí s Ruskem a začít řešit naléhavé potřeby amerického národa.

Mezitím odborníci na kybernetickou bezpečnost pohřbívají pod černou zem všechny ty smyšlenky o ruských hackerech, které nafukovala k prasknutí miliardáři vlastněná mainstreamová média.

V tomto ohledu nabízím několik postřehů z práce Roberta Carra, kterou je záhodno si přečíst: Souhrnná analytická zpráva FBI/DHS: Fatálně zpackané úsilí:

Souhrnná analytická zpráva FBI/DHS (JAR) “Medvědí step” byla včera vydána jako součást odpovědi Bílého domuna údajné vměšování ruské vlády do volebního procesu 2016. Zpráva nepřidává žádný důkaz o tom, že ruská vláda byla odpovědná za prolomení počítačů DNC, DCCC, e-mailových účtů představitelů Demokratické strany, ani za doručení výsledků takového prolomení organizaci Wikileaks.

Místo toho se uvádí seznam všech skupin, o nichž komerční firma pro kybernetickou bezpečnost tvrdí, že jsou vytvořeny Ruskem a které jsou házeny do jednoho pytle pod hlavičkou Ruské výzvědné služby (RIS), aniž byl předložen jediný důkaz o tom, zda takové napojení existuje.

Na rozdíl od Crowdstrike, firma ESET nepřipisuje APT28/Fancy Bear/Sednit Ruské výzvědné službě, ani jakékoliv jiné, a to z prostého důvodu. Jakmile se nějaký škodlivý kód umístí do počítačového systému, není už pod kontrolou hackera, který ho umístil, ani vývojáře, který ho vytvořil. Může být podroben reverznímu inženýrství, může být kopírován, modifikován, sdílen a může znovu nakazit jiný systém, znovu a znovu, a kýmkoliv. Jinými slovy – uložený škodlivý kód je použitý škodlivý kód!

Jestliže to může udělat ESET, mohou to udělat i jiní. Prohlašovat, jak to dělá Crowdstrike, že nějaký kód X mohl být použit výhradně ruskou vládou, je bezdůvodné a hloupé, když zdrojový kód může kdokoliv najít a použít.

Jestliže Bílý dům odtajnil důkaz, který spojuje úředníky ruské vlády s útokem na DNC, měl by ho předložit teď hned. Skutečnost, že to neučinil, znamená, buď že ho nemá, nebo že je utajený.

Jestliže je utajený, měla by se s ním seznámit nezávislá komise, neboť jinak celá tato záležitost obvinění proti ruské vládě vypadá víc a víc jako domácí politická operace v režii Bílého domu, který se spoléhá na opodstatněnost pochybné špionážní aféry vyfabrikované ziskovou firmou pro kybernetickou bezpečnost se skrytým záměrem prodat „domněnku jako službu“.

Když jsme při tom, Sharyl Attkisson poskytla tolik potřebnou další perspektivu celé této ságy ve svém příspěvku Osm faktů o “Ruských kybernetických útocích”, kde uvádí:

4. Zdá se být obtížnou úlohou dokázat, že útoky “ovlivnily volby”, nebo “pomohly Donaldu Trumpovizvítězit” Například:

• Někdo by měl dokázat, že desítky tisíc Trumpových voličů původně chtěly volit Clintonovou, ale změnily názor výhradně na základě e-mailů zveřejněných WikiLeaks.


• Někdo by měl uvěřit, že e-maily byly zmanipulované tak šikovně, aby ovlivnily hlasování volitelů, ne však lidové hlasování (v němž Clintonová zvítězila).


• Někdo by měl uvěřit, že e-maily nějak selektivně rozkolísaly voliče v klíčových nerozhodnutých státech, ne však ve státech, kde Clintonová zvítězila.

7. Bylo hlášeno množství kybernetických útoků proti institucím vlády USA, avšak žádné porovnatelné mediální pokrytí, ani žádná odvetná opatření ohlášená USA. Například:

• V roce 2015 ruští hackeři napadli e-mailový systém Státního departmentu v kauze nazvané „nejhorší kybernetický útok všech dob“ proti nějakému federálnímu úřadu.


• Rovněž v roce 2015 Americký úřad pro správu personálních záležitostí oznámil, že při zlomyslném kybernetickém útoku bylo ukradeno 5,6 milionu otisků prstů Amerianů.


• GAO ohlásil, že v letech 2006 až 2015 vzrostlpočet kybernetických útoků o 1300 procent, z 5500 na víc než 77 000, u 24 federálních úřadů.


• Loni v březnu hackeři čínské vlády pokračovali v zlomyslném modelu kybernetických útoků na americké vládní i soukromé sítě. Podle šéfa U.S. Cyber Command, Mikea Rogerse se Čína v rozsáhlých kybernetických útocích napíchla na americké výzvědné agentury s cílem krádeže informací a mapování kritických počítačových sítí, za účelem budoucích útoků v případě krize nebo konfliktu.


• Přes aktivity čínských hackerů nepodnikla Obamova administrativa proti Číně žádné kroky za celá léta kybernetických útoků ve velkém stylu, které podle údajů úředníků stály národ miliardy dolarů na intelektuálním vlastnictví a na znehodnocených sítích.

Na závěr si dovoluji konstatovat, že mé myšlenky k této věci jsou nejlépe shrnuty na následujícím tweetu:

When World War 3 is on the line, „sources and methods“ must be revealed.

Otherwise, don’t make the claims.

— Michael Krieger (@LibertyBlitz) 30. prosince 2016

Překlad: Pokud mluvíte o třetí světové válce, musíte odhalit „zdroje a metody“. Jinak o tom raději nemluvte.

Michael Krieger

Zdroj: