„Vážná vojenská konfrontace“ mezi Ruskem a řadou členských států NATO se řadí na první místo na seznamu rizik konfliktů pro rok 2017, který vytvořila Rada pro mezinárodní vztahy (Council on Foreign Relations) – a soudě podle nové mccarthyovské taktiky (mccarthismus označuje praxi, během níž jsou vytvářena obvinění z podvratné činnosti či velezrady bez ohledu na důkazy, pozn. překl.), hysterie Rudé paniky, která sevřela národ, se zdá, že Spojené státy jsou sakra odhodlané to uskutečnit.

Centrum CFR pro preventivní akci (CPA) požádalo na základě devátého každoročního Průzkumu preventivních priorit „odborníky v oblasti zahraniční politiky, aby zařadili konflikty na základě pravděpodobnosti jejich vzniku nebo eskalace a jejich potenciálního dopadu na národní zájmy USA.“

Vojenský konflikt mezi Ruskem a členskými zeměmi NATO by podle průzkumu pramenil „z asertivního ruského chování ve východní Evropě“.

Další rizika „nejvyššího stupně“ s „vysokým“ dopadem a mírnou pravděpodobností vzniku zahrnují jadernou krizi v Severní Koreji; kybernetický útok na rozhodující americkou infrastrukturu; a „velký počet obětí teroristických útoků“, ať už ve Spojených státech nebo v jiném členském státě NATO.

Kromě toho tři konfliktní situace s „vysokou“ mírou pravděpodobnosti, které by měly mírný „dopad“, zahrnují „zvyšující se násilí a nestabilitu v Afghánistánu v důsledku neustále narůstající vzpoury Tálibánu a možného vládního kolapsu; zvyšování násilí mezi Tureckem a různými kurdskými ozbrojenými skupinami v Turecku a sousedních zemích; a vystupňování občanské války v Sýrii v důsledku rostoucí vnější podpory válčících stran, včetně vojenského zásahu vnějších sil.“

Analytici CFR došli k závěru, že by žádný konflikt neměl vysoce pravděpodobnou míru dopadu na zájmy USA, což je „změna oproti loňskému roku, kdy byla stupňující se syrská občanská válka považována za nejaktuálnější hrozbu. Respondenti byli stále přesvědčeni o tom, že se občanská válka v Sýrii v roce 2017 velmi pravděpodobně zhorší, ale že se sníží dopad na zájmy USA, a to z vysokého stupně na středně závažný“.

Nicméně analytici v podstatě pohlíželi na nově zvoleného prezidenta Donalda Trumpa jako na zásadní divokou kartu, jak Paul B. Stares, ředitel CPA, a generál John W. Vessey, vedoucí pracovník pro prevenci konfliktů, vysvětlili:

S novou nastupující prezidentskou administrativou je důležité, abychom pomáhali tvůrcům politiky předvídat a odvracet potenciální krize, které by mohly nastat a ohrozit tak zájmy USA. Náš každoroční průzkum má za cíl upozorňovat na nejpravděpodobnější příčiny nestability a konfliktů po celém světě, aby vláda mohla odpovídajícím způsobem upřednostnit své snahy.

Průzkum překvapivě nezmiňuje, jakou aktivní roli by hrály Spojené státy a NATO v případném vojenském konfliktu s Ruskem.

Ještě koncem června byla ruská agrese předmětem debaty – dokonce i v rámci NATO. Generál Petr Pavel, předseda Vojenského výboru NATO, to vysvětlil celkem bez obalu:

Není cílem organizace NATO vytvářet vojenskou bariéru proti široce rozšířené ruské agresi, protože taková agrese není na programu a žádné posudky zpravodajských služeb nic takového nenavrhují.

Ale řada balkánských států, paranoidních ohledně možnosti napadení Ruskem, jak tomu bylo na Krymu, požadovala podporu ve formě vojenské ochrany od organizace NATO – a mnozí pohlížejí na následné nahromadění aliančních sil podél ruských hranic jako na skutečnou agresi v tomto scénáři.

První nasazení čítalo mezi 3 000 až 4 000 vojáky a Pavel zpočátku tvrdil, že nárůst vojsk zůstane omezen z důvodu nedostatku podstatné hrozby ze strany Ruska – ale počty se rychle vyšplhaly na minimálně 40 000, a v tuto chvíli je nejasné, jak velký je počet vojáků NATO, umístěných podél ruských hranic.

A navíc v předvečer amerických prezidentských voleb NATO rozmístilo 300 000 vojáků na základě vysokého stavu pohotovosti kvůli obavám z ruských hackerů. Od té doby zachvátila americký politický establishment protiruská hysterie, a ačkoli se dosud nevynořil žádný nepopíratelný důkaz, CIA, různí politici a mainstreamové mediální prostředky tvrdí, že Rusko skutečně zasahovalo do voleb.

O tomto tvrzení, i když stále omílaném v přehledu hlavních událostí, polemizovala FBI, a v nedávné době i člověk z WikiLeaks. Craig Murray, bývalý britský velvyslanec v Uzbekistánu a známý spojenec Juliana Assange, v úterý pro Daily Mail řekl:

Žádné [úniky informací] nepřišly od Rusů. Zdroj měl legální přístup k informacím. Dokumenty unikly zevnitř, ne od hackerů.

Murray také napsal na svém blogu:

„Sledoval jsem nevěřícně, jak očividná lež CIA postupně narůstala do rozměrů mediálního příběhu – očividná proto, že se ji CIA vůbec nepokusila podepřít důkazy.  Neexistuje žádná ruská účast, ani zapojení, do úniku e-mailů, poukazujících na korupci Clintonové. Ano, tyto nesmysly dnes byly na předních stránkách Washington Post v USA a Guardian, a byly nejdůležitějším bodem hlavního zpravodajství BBC. Mám podezření, že jsou také hlavním tématem amerického televizního a rozhlasového vysílání.

Trochu prosté logiky však vyvrací tvrzení CIA. CIA prohlašuje, že oni ‚znají jednotlivce‘, kteří jsou do toho zapojeni. Avšak Spojené státy pod vedením prezidenta Obamy naprosto nelítostně perzekuují interní informátory a usilují o vydání zahraničních hackerů. Podle nich bychom měli uvěřit tomu, že v tak důležitém případě, jaký si lze představit – v pokusu cizích mocností destabilizovat volby ve Spojených státech – ačkoliv CIA ví, kdo ti jedinci jsou, nebude nikdo zadržen nebo vydán, ani (pokud to bylo v Rusku) nebude vystaven ještě větším postrkům a dalším omezením vůči ruským jedincům? Nepochybně to smrdí. Tvrzeními anonymního zdroje ‚Víme, kdo to byl, byli to Rusové‘, nelze než opovrhovat.“

Co přesně je konečným cílem v souvislosti s touto Rudou panikou, mccarthyovským šířením poplašných zpráv, není zatím jasné, ale tato taktika rozhodně ještě více rozevřela trhlinu mezi USA a Ruskem – a tím uvěřitelnější se stává posouzení této konfliktní situace, vypracované CFR.

Zda bude nastupující Trumpova administrativa dbát varování – a ukončí tu zbytečnou, nesmyslně nebezpečnou provokaci – je stále otevřenou otázkou.

Claire Bernish

Zdroj: