- rozhovor -
30.10.2016   První zprávy

Lidu se nedá věřit: ten nevzdělaný a zlomyslný dav by ho přece mohl znovu zvolit. Volby jsou velké a zbytečné riziko a proto je třeba Zemana znemožnit ještě před volbami, říká politolog Oskar Krejčí.

PZ: Vím, že jsme se původně chtěli bavit o situaci kolem Sýrie a Iráku, ale nedá mi to, abych se nezeptal na váš názor týkající se útoků na prezidenta Miloše Zemana v souvislosti s neudělením vyznamenání Jiřímu Bradymu. Jak vnímáte tuto situaci?

Ve světě i u nás žije jistě mnoho set lidí, kteří si zaslouží uznání. Jiří Brady patří mezi ně. Nedůstojné zmatky kolem vzniklé situace ale zakrývají závažnější problém. Již delší dobu je patrna rostoucí nervozita některých západních politiků z vůle veřejnosti vyjádřené ve svobodných volbách. Neochota uznat výsledky demokratického hlasování, když se to nehodí, přerůstá v aktivity, jež směřují k zrušení volebního výsledku. Toto „hnědnutí liberalismu“, návrat k jeho elitářským kořenům, patří k projevům narůstajícího chaosu a krize západního modelu demokracie.

PZ: Není to příliš velké zobecnění?

Ve středu upozornil na serveru Parlamentních listů režisér Jiří Svoboda na hrozbu naší verze ukrajinského Majdanu. Ukrajina není jen ukázkou pohrdání demokracií, ale také příkladem nenávistné netrpělivosti – vše přece nasvědčovalo tomu, že příští volby Viktor Janukovyč prohraje, přesto byl násilně svržen (2014).

PZ: V čem je podle vás problém? Proč tolik nechuti vůči zvoleným státníkům?

Je to podobné jako v Sýrii. Jak rozlišíte umírněnou opozici od džihádistů? Nejde to ani podle zbraní, ani podle užívaných metod boje, ani podle náboženství. Rozdíl je jinde. Umírněná opozice jsou ti, kteří bojují stejně jako islamisté, ale orientují se na Spojené státy, případně na Turecko. Na Ukrajině nebylo cílem svrhnout oligarchu, ale mít na prezidentském stolci někoho prozápadně orientovaného. A vůbec nevadí, že je to opět oligarcha, jen když je protiruský, ač má stále v Rusku výnosné podnikání. Jenže problém je mnohem širší: jde o obecnou tendenci.

PZ: V jakém smyslu?

Především je tu zklamání z „hlasu lidu“. Nejde pouze o „nepřijatelné“ výsledky prezidentských voleb v Česku či na Ukrajině. Připomeňme si francouzské a nizozemské referendum o Ústavě Evropské unie, přesněji řečeno o Smlouvě o Ústavě pro Evropu (2005). Výsledek nebyl jen nečekaný, hlavně byl  nežádoucí pro vládnoucí elitu. Obdobně neočekávaný a nemilý byl pro iniciátory referenda ve Velké Británii Brexit (2016). Náladu politické elity přesně vyjádřil předseda  Evropského parlamentu Martin Schulz, poslanec za Sociálnědemokratickou stranu Německa, který aspiruje na funkci kancléře. Jeho údajná moudrost „Britové porušili pravidla. Není filosofií Evropské unie, aby dav rozhodoval o jejím osudu“ obletěla celý širý svět. Přidejte k tomu nizozemské referendum, které zamítlo asociační dohodu s Ukrajinou (2016), a vlámské blokování obchodní dohody s Kanadou… Nebylo by lepší řešit vše v klidu za zavřenými dveřmi kanceláří a na recepcích, a neplést do toho nějakou demokracii? Když už není možné, abych citoval Bertolda Brechta, aby „vláda rozpustila lid a zvolila si nový“.

PZ: Převrat na Ukrajině ale není zrovna typický příklad pro dění ve světě. Mluvil jste o dvou rozměrech tendence k narušování demokratických principů. Jaký je ten druhý?

Letošním pozoruhodným vylepšením barevných revolucí se stal ústavní puč. Začátkem dubna se uskutečnil pokus svrhnout jihoafrického prezidenta Jacoba Zumu pomocí vyslovení nedůvěry v parlamentu. Tento impeachment se nezdařil, na rozdíl od Brazílie, kde byla koncem srpna ústavním pučem svržena Dilma Rousseffová. Teď je na řadě venezuelský prezident Nicolás Maduro. Ti všichni byli řádně zvoleni, ale mají nesprávnou zahraniční politiku.

A pak se vynořil problém se zatím největším letošním volebním překvapením. Tím  bezesporu je nový filipínský prezident Rodrigo Duterte. Ten vzápětí poté, kdy Stálý rozhodčí soud rozhodl žalobu Manily týkající se Jihočínského moře v neprospěch Pekingu, oznámil příklon Filipín k Číně a Rusku. A sdělil světu, že do dvou let bude jeho země bez zahraničních vojáků. Přitom jediné správné, tedy pravdoláskovské pojetí požaduje od demokracie pokorný obdiv k zahraniční politice USA. Je tudíž navýsost jasné, že lid představuje v demokracii rušivý, někdy přímo škodlivý element.

PZ: Podle některých komentátorů, i těch, kteří jsou k Miloši Zemanovi neutrální či k němu chovají sympatie, si ale Miloš Zeman způsobuje většinu problémů sám.

Mnohé jeho výroky a postupy jsou trefné a správné, jiné opravdu, ale opravdu nešťastné. Navíc politický amaterismus řady jeho spolupracovníků zvyšuje přitažlivost škodolibých knížecích rad a komentářů. To ale nic nemění na faktu, že Zeman byl zvolen ve svobodných volbách a vůli většiny veřejnosti by demokraté měli ctít i v případě, když jim to nevyhovuje.

PZ: Pojďme si zahrát hru. Kdybyste byl na straně oněch extremistů, kteří si přejí svrhnout prezidenta, jak byste postupoval?

No, nevím. Především se ukazuje, že Zeman je pravděpodobně dostatečně zdráv na to, aby mohl znovu kandidovat. A lidu, jak bylo výše ukázáno, se nedá věřit: ten nevzdělaný a zlomyslný dav by ho přece mohl znovu zvolit. Volby jsou velké a zbytečné riziko. Je třeba Zemana znemožnit ještě před volbami – nejlépe tak, aby byl odstaven před vypršením mandátu. A zabránit mu, aby mohl kandidovat znovu. Třeba formou zákazu vykonávat veřejné funkce.

Představme si třeba horký podzim, řekněme od svátku do svátku, od 28. října do 17. listopadu. Pak se nabízejí dva scénáře barevné revoluce: tvrdý, durový (vzor Janukovyč) a měkký, molový scénář (vzor Rousseff). Pro Česko se lépe hodí molový projekt. I když určitě za ideál by někteří nadšenci pokládali variantu kancelářského řešení v duchu seriálu TV Nova Atentát: v něm přičinliví scenáristé nechali českého prezidenta abdikovat poté, kdy se prokázalo, že je ruský agent.

PZ: Dobře, vraťme se od fikce k realitě. Existuje cesta odvolání prezidenta prostřednictvím toho, co jste nazval ústavní puč? 

...

...

...

pokračování textu ZDE