Yekta Uzunoglu
10. 10. 2016
…….měla jeden z nejsilnějších charakterů, jaký jsem kdy v životě poznal.
Libuše byla vždy silná, odolná, skromná a věrná přátelům, přitom nezlomná bojovnice za spravedlnější svět, i když prožila tolik bolesti, že by jí byli jiní smrtelníci poznamenáni na doživotí.
Byla neuvěřitelně vnímavá, cítila i špínu kolem sebe, ale nikdy nic nedala na sobě navenek znát. Dělala jako by nic, že nic nevidí, vstřebávala do sebe to špatné kolem ní, to špatné, co ji dusilo a smutek z toho špatného nosila v sobě.



Jak tu bolest snášela, aniž by ji dala navenek znát, a jak se s ní vyrovnávala a přitom zůstala nepoznamenána, nevím.
Dvakrát jsem ji zažil s hlubokou bolestí v duši. Poprvé, když zemřel jí drahý Věnek, pak když v mladém věku odešla její krásná a nadaná vnučka. Seděli jsme spolu na lavičce na Václavském náměstí, drželi se za ruce a ve vše pohlcujícím smutku mlčeli.....
Nikdy nebudu moci zapomenout na Libuši, když jsem já zoufalý v bezpečnostní cele vazební věznice Ruzyně držel hladovku a ona se svými, s našimi, přáteli demonstrovala před branami věznice.
Za demonstraci se jí odvděčili tím, že vykradli její kancelář, ukradli i počítač, ve kterém měla uložené údaje o mně z centra Českého helsinského výboru.
Vzpomínám na ni, jak na mně čekala, když jsem byl konečně propuštěn a jel jsem za ní domů, měl jsem v patách fízly. Libuška se dívala z okna a viděla, jak jsou nalepeni za mně a pak řekla: ti hajzlíci jsou ještě hloupější než estébáci za totality, ti nás sledovali alespoň tak, že jsme je často ani neviděli.
Libuško, svým odchodem jsi mne pustila do absolutní samoty, ty a Květa jste tady byly vždy pro mě, dávaly jste mi naději často i z dálky… Země tady bez tebe mi nebude tak drahá, ale vím, že se shledáme a že naše silné pouto přátelství zůstalo nepřetrženo.
Na shledanou, Libuško….