17. 9. 2016     zdroj
Měla by být založena na předpokládané spolupráci bundeswehru a francouzské armády, protože to jsou dva nejvýznamnější vojenské prvky v evropských strukturách, domnívá se politolog. Naléhavost vytvoření jednotné evropské armády je způsobena vystoupením Velké Británie, země s nejsilnější vojenskou infrastrukturou v západní Evropě, z Evropské unie, ale můžeme jen stěží očekávat, že myšlenka vojenské integrace EU bude tentokrát vážně rozvinuta. 


14.září to sdělil korespondentovi IA Regnum ředitel Institutu globalizace a sociálních hnutí Boris Kagarlickij.

"Ve skutečnosti se tato myšlenka objevuje již delší dobu. Poprvé byla diskutována jako protinatovské a protiamerické téma, když se (francouzský prezident) Jacques Chirac a (německý kancléř) Gerhard Schroeder, kteří přitáhli ještě i Belgičany, snažili nějak se distancovat od politiky George Bushe mladšího, čímž dokazovali, že Evropská unie ani tak moc USA nepotřebuje, že EU může snížit roli NATO a mít svou vlastní vojenskou politiku", konstatoval Kagarlickij.

Na druhou stranu existovala i opačná verze evropské vojenské integrace, pokračoval politolog. "Ta předpokládá, že struktury Evropské unie budou součástí natovských, budou jen institucionální úpravou NATO v Evropě - jakýmsi subútvarem, substrukturou vojensko-politického bloku," vysvětlil.

V současné době se na pozadí Brexitu situace v Evropě opět dramaticky mění, protože vojensky je Velká Británie nejvýznamnějším prvkem v západní Evropě, s nejrozvinutější vojenskou infrastrukturou, zdůraznil politolog. "Proto pokud Velká Británie z Evropské unie odchází, měla by být v souladu s tím vojenská politika EU přehodnocena. V tomto případě se skutečně musí opírat o předpokládanou spolupráci mezi bundeswehrem a francouzskou armádou, protože to jsou dva nejvýznamnější vojenské prvky v evropských strukturách," řekl Kagarlickij.

"Všechny ostatní země nemají podstatný vojenský potenciál. Až na, kupodivu, Švédsko s jeho tradičním pacifismem, ale vysoce rozvinutým vojenským průmyslem a rozvinutou vojenskou infrastrukturou," poznamenal politolog. "Ovšem vzhledem k tomu, že Švédsko je malá země a že její vojenské úkoly jsou velmi omezené, spočívají zejména v prosazení vlastního obranného průmyslového komplexu, stěží ji dnes lze považovat za velkou vojenskou mocnost," dodal.

V konečném důsledku je málo pravděpodobné, že by myšlenka evropské armády byla podstatným způsobem rozvinuta, soudí Kagarlickij.

"Tato témata se objevují v různých variantách a dokonce i v různých politických konfiguracích, přičemž v diametrálně protikladných politických konfiguracích. Buď jak buď, doposud z toho nic nebylo. Je možné, že se ani tentokrát nic nepodaří," rekapituloval ředitel Institutu globalizace a sociálních hnutí.

Poznamenejme, že 14. září Izvestija s odkazem na zdroj v Evropské komisi informovala, že v Bruselu probíhají aktivní diskuse o vytvoření evropské armády, která by zajišťovala vnější a vnitřní bezpečnost Evropské unie. Podle toho by se jednotný evropský vojenský blok mohl objevit již v roce 2018. Hlavním odpůrcem rozvoje evropské obranné politiky byla donedávna Velká Británie, jejíž vedení nechtělo, aby vznikla konkurence s NATO. Po Brexitu se tedy jednání o vojenské spolupráci členských států EU rozběhla s novou silou.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová