K posouzení Kremlu a ministerstvu školství RF byl odeslán projekt vytvoření Národního filosoficko-osvětového centra (NFPC). Mezi iniciátory projektu je Akademie věd, Moskevská univerzita a další autoritativní vědecké a vzdělávací instituce. Jak bylo řečeno, NFPC plánuje zformulovat národní ideu a obraz budoucnosti Ruska a bude se zabývat nastíněním způsobů využití filosofie k řešení praktických úkolů (což je obecně velmi dobré a užitečné, protože bez filosofie je každá věda mrtvá).

Izvěstia informuje: 

„Národní filozofické a vzdělávací centrum je projekt zaměřený na pomoc filozofickému společenství při popularizaci svých úspěchů, na vysvětlení současných problémů, kterým Rusko čelí, na podporu a propagaci ruské filozofie ve světě a k zintenzívnění intelektuálního života v zemi.“

V komentářích k projektu vědci zdůrazňují, že Rusko už čtvrt století žije bez „národních idejí“ a to je špatné.

Myšlenka NFPC sama o sobě je dobrá, ale jaký z ní bude v praxi užitek (první výsledky se dostaví až po letech), je zatím těžké říci. Ale otázka samotné „národní idey“ už vyvstává velmi ostře.

Národní idea by měla odpovídat na otázky: „Jaký smysl má to, co děláme, to, že existujeme?“ A dále: „Kam směřujeme?“ Kdo a jací jsme?“

Pokud totiž jasně zformulujeme odpovědi na tyto otázky, můžeme daleko přesněji celému světu vysvětlit, proč byl připojen Krym, co dělá Rusko v Sýrii a ještě mnohé další. Ano i na složité otázky v případě podpory Podněsteří a Donbasu budeme moci daleko snadněji odpovědět i sami sobě. A také v zahraniční politice – s přáteli i s protivníky – půjde všechno daleko rychleji vysvětlovat.

Západní národní idea

Vezměme si například Američany a současný anglosaský západní svět. Samotný termín „národní idea“ používají nepříliš často, ale v praxi je propracována velmi dobře – jak v „exportní variantě“, tak i pro „interní uživatele“. Pod rouškou pro mnohé přitažlivých lidských práv, svobody, ochrany menšin a nadřazenosti práva podporují ve skutečnosti v praxi téze o vlastní výjimečnosti formulované ještě v XIX. století a nedávno znovu „prozpěvované“ Brakem Obamou. Zjednodušeně řečeno, americké elity tvrdí, že díky jakési „výjimečnosti“ a „dobrým úmyslům“ (ochrana demokracie a práv člověka) mají právo dělat vše, co se jim zlíbí, a vměšují se do záležitostí druhých. Nehledě na absurdnost jejich názorů, chovají se tak drze a arogantně, že jen málokdo smí s nimi v něčem principiálním nesouhlasit. A pokud snad diskuze přece jen začne, Američané ihned vnutí svůj „referenční rámec“ a svoje pravidla hodnocení, proto i kdyby jejich oponent byl třikrát v právu, vypadá nakonec ne zrovna přesvědčivě. To je zvláště patrné na zasedáních různých mezinárodních organizací, včetně Rady bezpečnosti OSN. Jsme si plně vědomi toho, že Vitalij Čurkin má pravdu, ale pokud budete poslouchat diskusi mezi ním a představiteli Západu rozumem a přidáte logiku, pak nesmy slnost názorů Američanů je očividná. Ale zkuste vypnout logiku a sledovat debatu jen čistě emocionálně – a najednou to už neuvidíte tak jednoznačně. A v tom to je, to je ona magická síla manipulací podílejících se na amerických „národních idejích“.

Obecně platí, že u Američanů je všechno založeno na lži, ale na první pohled je to na poličkách srovnáno velice úhledně.

Sovětská lákadla

Velmi přitažlivé byly ideje Sovětského svazu, jejichž základem byla sociální spravedlnost. Nadšením a upřímností těchto idejí se nakazili lidé nejen v samotném SSSR, ale po celém světě. Mnozí jste jistě slyšeli o znamenité Cambridgské pětce (která v praxi mohla být i šestkou, sedmičkou, osmičkou,…) – skupině sovětských rozvědčíků-nelegálů pracujících ve Velké Británii, kteří přinesli obrovský vklad do vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce a událostí kolem výroby jaderných zbraní. Ale málokdo kromě specialistů slyšel o tom, že velkou část Cambridgské pětky „zkompletovali“ představitelé britské aristokracie, elity elit, a jeden z jejích členů byl dokonce ve velmi blízkém příbuzenském vztahu s královskou rodinou. Ani jednou však za celé své působení v Británii ani jeden z jejích členů nepřijal od sovětské strany jedinou kopějku materiálních náhrad. Přitom na základě zadání sovětských orgánů státní bezpečnosti pronikli do rozvědky, kontrarozvědky i ministerstva zahraničí Velké Británie. Co mohlo tak ovlivnit aristokraty, před kterými u nich doma byly otevřeny všechny dveře? Mnohé v naší cynické době to může udivit, ale… byla to víra v ideály socialismu! Nebyli všichni stejní…

Svými idejemi mohl Sovětský svaz velmi přesvědčivě a daleko upřímněji než řekněme USA vysvětlit svoji přítomnost v Afghánistánu, svou pomoc Vietnamu nebo Líbyii a mnohé další.

Ale v současném Rusku to s národními idejemi jde ztuha. Elita se o tom bavit nespěchá. Dokonce prezident ve svých prohlášeních a projevech se tohoto složitého tématu několikrát dotkl jen mimochodem. Ale pomalu a se skřípěním to formuluje samotný národ.

Jednou ze základních tendencí nebo chcete-li dokonce leitmotivem se stala myšlenka jistého druhu „usmíření“ historických epoch carského Ruska a Sovětského svazu. Práce v tom směru byla započata už před 70 lety, kdy se do Rudé armády vrátily původní důstojnické hodnosti a výložky a na sovětských vyznamenáních se začala objevovat mnohým známá barevná škála georgijevské stuhy.

Dnes je v plném proudu dokonce i usmíření levice a pravoslaví.

Už ve 30. letech se socialismus v SSSR vzdálil raným mechanickým modelům a začal využívat tradiční ruský občinový kolektivismus. Můžeme pochybovat o tom, jak to probíhalo, různě hodnotit následky, ale v celku to dopadlo dobře!

Spravedlnost a „soubornost“

Dnes, aby mohla být formulována „národní idea“, což je pro řízení země základní, musí se jasně a upřímně prodiskutovat základní črty mentality ruského lidu.

A v první řadě je nutné se zmínit o důležité a pro mnoho cizinců záhadné kategorii „spravedlnosti“. Tato spravedlnost se totiž principiálně odlišuje od jednoduché aritmetické spravedlnosti Západu. Je daleko hlubší, komplexnější. Proto u Rusů nemůže normálně fungovat západní mechanistická normativní báze. Pokud něco sice odpovídá zákonům, ale dostane se to do konfliktu se spravedlností, pak většina Rusů si vybere druhou variantu. Z téhož důvodu jsou v Rusku neefektivní reklamy zkopírované ze západních kampaní, například namířené proti kouření nebo pití alkoholu. Důraz je třeba klást na úplně jiné věci. Prosté západní „uděláš-li tohle, budeš mít za to tohle…“ má v Rusku malou efektivitu.

Důležitou charakteristikou je „souborný“ způsob života. Mnohé cizince i domácí liberály, kteří ztratili ruskou mentalitu, udivuje, proč vládě v Rusku nadávají, ale Vladimír Putin má tak vysoký rating. Je to všechno v pocitu „soubornosti“. Obyvatelé Ruska kriticky analyzují, co se kolem děje, cítí se nepříjemně, dokud nenajdou nějakého společného jmenovatele, harmonickou odpověď na všechny hlavní výzvy svého života. Vladimír Putin dnes není volbou jednotlivých Rusů, on je volbou ruské společnosti jako jediného živého systému. Díky téže „soubornosti“ rating politických osobností v Rusku může rychle vylétnout a pevně se držet. Ale pozor, stejně rychle může i klesnout. Proto vláda musí být velmi opatrná a nepřekročit linii, za níž končí důvěra společnosti k ní.

Ale při vší své sympatii k intuitivní ruské spravedlnosti a soubornosti je třeba konstatovat, že to pro organizaci společnosti nestačí. Aby společnost byla efektivnější, potřebuje jasně definovanou ideu a dobře napsané zákony, v nichž musí být zohledněny výše uvedené důležité skutečnosti. Ano, vytvořit takový zákonný rámec je obtížné. Ale zato, když bude vytvořen tak, aby odpovídal těmto kritériím, bude pracovat daleko efektivněji než mechanistické západní právo.

Světlo z Donbasu

A kde mají ruští filosofové dnes brát podklady ke zformulování „národní idey“? Řeknu to, co mnohé možná velmi udiví. Brát je bude třeba na Krymu a v Donbasu. Faktem je, že od roku 1991 se tyto ve své podstatě ruské regiony dostaly do takového obklíčení, že k záchraně své „ruskosti“ musely za ni bojovat a velmi jasně ji zformulovat. V průběhu národního povstání a následující války na Donbasu se tento proces velmi urychlil. Tam mohli docela harmonicky spojit sovětské s pradávným ruským a snaží se budovat společnost na principu spravedlnosti. V důsledku toho je momentálně Donbas v duchovní rovině jedním z nejru&sca ron;tějších míst na Zemi. To se velmi příčí těm, kdo stále ještě chovají myšlenku na integraci Ruska v té či oné „omáčce“ do západního světa. Má to prosté vysvětlení. Integrace se Západem („evropské“ nebo „všelidské“ hodnoty, „Jediná Evropa“) by v Rusku i v Rusech zabila skutečnou „ruskost“, ruského ducha. Pokud jde o mě, je to příliš vysoká cena za toto pochybné potěšení. Budou-li se Rusové snažit integrovat do Evropy, stejně nikdy Evropany nebudou, protože s nimi neprošli více jak tisíciletou pouť vývoje (pohybovat se v tu dobu po svém je, pokud jde o mě, daleko patřičnější), za to přestanou být sami sebou. A úděl civilizací, kultur, které ztratily svého ducha, byl vždycky žalostný.

Proto Rusko potřebuje svou „národní ideu“. Potřebuje ji zoufale. Jen ne takovou, kterou bychom si odfajfkovali kvůli Všeobecné deklaraci lidských práv a dalším dokumentům OSN, ale organickou, která bude znít srdci kteréhokoli ruského vlastence jako symfonie. Ruská pravda. Ano, zformulovat takovou „národní ideu“ nebude lehké. Ale čestné slovo – bude to stát za to.

Zdroj: http://politrussia.com/society/rossii-neobkhodima-natsionalnaya-744/