Vojenská vydání i informační agentury vzbouřila zpráva o začátku opevňování se tureckých ozbrojenců na území Iráku. Několik dní před tím turecká armáda překročila i syrskou hranici a začala budovat v hraničním pásmu své opevněné pozice. Ozbrojené síly Turecka pronikaly na území Sýrie a Iráku již dříve (a „specialisté“ se tam zcela určitě nacházejí trvale), ale tentokrát máme co do činění s principiálně novým přístupem.

V únoru 2015 se Turci ponořili několik desítek kilometrů do nitra syrského teritoria s údajným cílem evakuovat ostatky zakladatele Osmanské říše Sulejmana Šácha. V září 2015 turecké ozbrojené síly provedly na území Iráku krátkodobou operaci proti aktivistům Strany pracujících Kurdistánu, kteří krátce před tím vstoupili do střetu s policií na území Turecka. A také turecké letectvo už dostatečně dlouho pod pláštíkem boje s ISIL bombardovala Kurdy. Svévole Turecka se samozřejmě už dávno nelíbí Bagdádu ani Damašku, ale nájezdy v duchu Nogajců je jedna věc, a faktická okupace , to už je něco docela jiného.

26. listopadu turecká armáda vtrhla na území Sýrie a zabrala pohraniční pahorek Tal Ziyab. Zpočátku to byla pěchota doprovázející stavební techniku. Po vystavění opevnění však byly na vrcholu umístěny tanky a lehká obrněná technika. Média informují: místní obyvatelé jsou přesvědčeni, že to vše se děje s cílem krytí teroristického ropného exportu do Turecka, aby zahraniční síly nemohly bránit ISIL v klidu dopravovat ropu na spřátelené turecké území a plnit rodinný rozpočet vlády země.

Nyní se tedy jednotky turecké armády „zmaterializovaly“ i v rajónu Bašik poblíž iráckého Mosulu. Nejdříve se mluvilo o rotě, potom o praporu pěchoty posilněném 20 – 25 tanky. To znamená o mohutném taktickém praporu schopném plnění jednotlivých samostatných úkolů; zejména k držení pozice nebo místa výsadku do chvíle přesunu hlavních sil nacházejících se nedaleko.

Na jihovýchodní hranici Turecka se podle médií nyní zkoncentrovalo více než 1000 kusů obrněné techniky nebo asi 8 brigád. Vzhledem k velikosti turecké armády může být toto uskupení v krátké době co do počtu znásobeno.

Zdá se, že narozdíl od dřívějších „nájezdů“ se Turci v Iráku a Sýrii usazují vážně a nadlouho.

Oficiálně oznámili úmysl trénovat vůči sobě loajální skupiny Kurdů – opolčení „Pešmerga“. Ale je velká otázka, zda tomu tak skutečně je. Proč tyto loajální skupiny necvičí na tureckém území? Proč se přesunuli na území, které v souladu s informačními agenturami kontroluje ISIL? Přitom o žádných konfliktech příchozích tureckých sil s ISIL není nic slyšet…

Oficiální Bagdád se hněvá

Představitelé irácké vlády se ozvali, že nedali žádné povolení ke vstupu na své území, a žádají jeho okamžité opuštění. Turecko dělalo, že neslyší. Poté předseda Výboru pro obranu a bezpečnost iráckého parlamentu Hakim al-Zamili se oficálně obrátil na vedení země s tím, aby na pozice tureckých – fakticky okupačních – sil byl nanesen letecký úder.

Pokud takové rozhodnutí bude přijato, následky mohou být naprosto nepředvídatelné. Vzhledem k politice Ankary v poslední době je zřejmé, že klidně bude třeba třikrát agresorem, protože podle ní ten, vůči komu uskutečňuje akty agrese, nemá právo na použití síly. A za agresora může být v daném případě prohlášen třeba i Irák – se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

Situace je velmi delikátní – s ohledem na to, že USA formálně pokračují ve správě oficiálního Bagdádu a Turecko je spojencem v NATO a v poslední době jasným favoritem aliance.

Ale zde je nutné poznamenat, že vztahy mezi Washingtonem a Bagdádem se očividně stávají stále více a více formálními. Irácké úřady jsou na jasně proíránském směru a Teherán je jim zřetelně ve všech směrech blíž než zaoceánští „partneři“, kteří zemi vybombardovali do doby kamenné. Ve vyjádřeních americké vlády je čím dál méně tepla na adresu Bagdádu a naopak stále více neskrývaného podráždění z rostoucího vlivu Teheránu a nepřímo Moskvy v regionu.

Navzdory tomu, že USA se veřejně distancovaly od situace v blízkosti iráckého Mosulu, Turecko by se sotva rozhodlo k invazi na cizí území bez jejich souhlasu. Tím spíš, že situace je ošemetná. Na vojsko člena NATO by totiž mohlo být zaútočeno. Zde však nejde o úder na teritorium člena NATO, ale na fakticky jím okupované území… Formálně tu jsou všechny zákonné důvody Ankaře zdvořile (nebo ne) podporu odmítnout. Ale jak to proběhne v reálu, není známo. Zato s devadesáti-procentní pravděpodobností si Turecko bomby padající na hlavy jeho vojáků líbit nenechá. A pak se z jiskry může rozhořet plamen. A s velkou pravděpod obností pak bude nucen na pomoc přátelům a souvěrcům přijít Írán.

Vtahují i Sýrii

Situace v Sýrii není o nic méně komplikovaná. Vzhledem k aroganci a drzosti, s níž působí Ankara a jejímu absolutnímu nihilismu vůči mezinárodnímu právu, nelze vyloučit, že v okamžiku, kdy se turecké vojsko opevní v jednom místě, nezačne se pohybovat dál. Syrská armáda na to nemůže nijak reagovat, ale co bude, když tak učiní? A ještě připomenu, že syrská armáda nyní koná ve spojení s ruskými vzdušnými a kosmickými silami.

Rusko se stále snaží udržet mír a na vojenské provokace Turecka fakticky neodpovídá. Ale vzhledem k naprosté neadekvátnosti tureckého velení je předvídat budoucí události absolutně nemožné. Politika Turecka se bohužel začíná čím dál víc podobat politice nacistického Německa, a pokud jí jedinkrát podáte prst, zcela určitě se vám pokusí utrhnout ruku…

Přitom situace v Sýrii a Iráku se už dotýká bezpečnosti Ruska nikoli nepřímo, ale velmi bezprostředně. Pokud ještě před časem gaučoví experti-idealisti vyvozovali, že Kavkaz je od pozic ISIL oddělen Tureckem, pak dnes už je všem transparentnost turecké hranice pro teroristy naprosto jasná…

Téměř otevřené spojenectví ISIL s Tureckem se přímo před našima očima stává silnějším. V Afghánistáně byla oznámena smrt lídra Talibánu Mully Omara. Tato informace je zatím nepotvrzená, ale pokud je to tak, potom v ovládání islámských skupin ve střední Asii vzniká vakuum, které se bude spěchat zaplnit ISIL. I tak v posledních měsících jeho síly v severním Afghánistánu beztrestně narůstaly (přímo pod nosem Američanů). Čím to může ohrožovat Rusko, myslím není nutné vysvětlovat.

Po celé trvání této nekalé hry není třeba se nechat klamat vztahem vlády USA a osoby Erdogana. Spojeným státům a Západu jako celek byly v Turecku tradičně blízcí pan-turečtí nacionalisté, populární v armádě. Není vyloučeno, že Washington znova plánuje rošádu podobnou té, které před 70 lety v Německu zabránili sovětští rozvědčíci. V letech 1943 – 1945 promýšlel Londýn a Washington variantu technické výměny Hitlera na k sobě loajálnější konzorcium nacistické armády a speciálních služeb, s nimiž by bylo možné na jedné frontě vystoupit proti SSSR. Ale díky ús ilí geniálních sovětských rozvědčíků byla Moskva neustále o krok před nimi a pokus „spřátelit se“ s nacisty se současným obětováním Hitlera by hrozil ošklivým mezinárodním skandálem.

Nyní USA se záhadným úsměvem povzbuzují Erdogana a přitom si dávají pozor, aby nepřekročily určitou linii. Když dokončí svůj úkol rozpoutat oheň války, bude možné ho obvinit ze všech smrtelných hříchů (a v první řadě z financování mezinárodního terorismu) a technicky ho pak nahradit plně ovládanými prozápadními vojenskými nacionalisty, kteří sní o pomstě Erdoganovi za nedávná ponížení.

Kdo je zainteresován

K čemu to všechno Spojeným státům je? Je to jednoduché. Už jsme psali, že USA už několik let „ventilují“ otázku změny hranic na Blízkém východě na jejich pro sebe výhodnější podobu. Přitom to provádějí silami „neoficiálních“, ale „nenáhodných“ osob. Konkrétně jsou to odborníci z řad bývalého vrcholového managementu bezpečnosti a diplomatických struktur USA. O potřebě celkové změny hranic hovořil na své tiskové konferenci k odchodu do důchodu bývalý náčelník štábu Armády USA generál Raymond Odierno. Psal o tom i bývalý vysoký zpravodajský důstojník Ralph Peters, podle jehož knihy dnes studují v hlavních univerzitách armády Spojených států. A v poslední době se k nim připojil i jeden z nejvíce respektovaných amerických odborníků – bývalý náměstek státního tajemníka a zástupce USA při OSN – John Bolton:

„Nynější realita je taková, že Irák a Sýrie, jak jsme je dříve znali, nebudou. „Islámský stát“ už vyřezal novou strukturu ze zbytků postosmanského imperia tím, že mobilizoval sunnity, kteří se nacházejí v opozici k režimu prezidenta Bašára al-Asada a k vládě Iráku kontrolovanému Íránem. Kromě toho se po letech bojů formuje fakticky nezávislý Kurdistán… Místo boje o rekonstrokci stavu mapy, která byla vytvořena po první světové válce, by si měl Washington přiznat novou geopolitickou situaci. Nejlepší alternativou „Islámského státu“ na severovýchodě Sýrie a západu Iráku je nový, ne závislý sunnitský stát.“ John Bolton

Bolton prakticky doslovně zopakoval Peterse, přičemž cynicky řekl, že nová vláda sice zjevně nebude demokratická, ale na tom prý není nic špatného! Pouze pokud Peters prognózoval změnu hranic do značné míry stále jen teoreticky, tak ve chvíli, kdy o tom promluvil Bolton, se už pro to připravovaly základy! A to vede k velmi, velmi vážnému podezření, že celá situace je zcela modelována a je součástí strategického plánu.

Není třeba mít žádné iluze. „Nový nezávislý sunnitský stát“ naznačený Boltonem, to je současný Islámský stát! Prostě v něm v nutnou dobu budou také obětováni někteří z nejznámějších vůdců! Znovu „varianta Dulles-Himmler z roku 1945″!

V jistém smyslu je dnes problémem Kurdistán. Kurdové v Turecku a Sýrii jsou dnes namířeni jasně negativně jak ve vztahu k Ankaře, tak i ve vztahu k Západu a neskrývají své levicové názory. Proto Západ provádí zrychlenou práci s vůči sobě loajální částí iráckých Kurdů, z nichž plánují „vykovat“ novou elitu možná dokonce jediného nezávislého Kurdistánu, který by narozdíl od dnešního „antizápadního“ mozaikovitého Kurdistánu mohl být rozšířen proti Damašku, Bagdádu i Tegeránu. Jako varianta ho bude možné ohraničit buď severem Sýrie a Iráku, nebo don utit novou tureckou elitu obětovat část svého území výměnou za moc a přiznání legitimity. V situaci „velké války“to bude vnímáno jako normální.

Takže ideální mapa pro Západ:

- rozdělení Iráku na tři části (šíitský jih; část, která přejde do nového sunnitského státu; část, která přejde k novému Kurdistánu);

- rozdělení Sýrie na 3 – 4 části (část, která přejde k novému sunnitskému státu; část, která přejde do nového Kurdistánu; pobřežní část, v níž by byl vytvořen miniaturní sekulární prozápadní stát, případně může být v rámci obchodování ponechána Alavitům);

- oslabené, zmenšené a více Západem kontrolované Turecko.

Země, kam by nebylo špatné přenést oheň války – to je Írán (od něhož by Washington zjevně rád oddělil severní část osídlenou Kurdy a Ázerbajdžánci) a Saúdská Arábie provádějící v poslední době stále na Washingtonu nezávislejší politiku (takové chování dříve věrného spojence nesmí Státy obtěžovat).

Prostě ideální variantou pro Washington by bylo odtržení od Íránu celého severu obydleného etnickými menšinami a majícího přístup ke Kaspickému moři. Vzniklý pás by se pak změnil na suchozemský koridor pro proamerické síly v centrální Asii…

No a konečně strategickým cílem tohoto velkého plánu by byla jižní část Ruska, které je podle západních vojenských doktrín „hlavní hrozbou“ a proti které je třeba vytvořit všechna možná opatření.

Pokud by tento plán proběhl podle kontrolovaného zaoceánského scénáře, bylo by to pro Rusko velmi tragické.

Ale neméně tragické jak pro Rusko, tak i pro celý svět, by bylo, kdyby místo realizace plánu došlo k nekontrolované reakci (zjevení se nečekaných hráčů, použití zbraní hromadného ničení atd.), díky nimž by mohl vzplanout světový požár.

Akce Ruska se v této situaci mění na složitou šachovou partii. Jedna věc je však na sto procent jasná: rozhodnutí o operaci v Sýrii bylo strategicky naprosto správné. Má jen jeden mínus: že nebylo přijato ještě dřív.

Zdroj: http://politrussia.com/world/turtsiya-protiv-iraka-337/