Když v roce 1984 odvysílala v pozdním večeru gruzínská televize film POKÁNÍ, který prostřednictvím symbolického příběhu odhaloval Stalinovy zločiny, vyšli obyvatelé Tbilisi do ulic, aby společně prožívali katarzi. Film byl distribuován i do zahraničí, já jsem jej viděla v sídlištním pražském biografu koncem osmdesátých let a zažila jsem potlesk diváků ve stoje.  Snímek se stal uměleckou předzvěstí konce jedné epochy a dodnes je „vyučován“ na filmových fakultách jako důkaz síly uměleckého díla na vědomí a smýšlení lidí.

Rozhovor redaktora Michala Kubala se syrským prezidentem Bašárem Asadem, který odvysílala Česká televize v úterý 1. prosince, jistě vyvolal u mnohých diváků ČT24 šok. I já jsem byla šokovaná. Nikoliv sdělovanou pravdou, ale skutečností, že nám bylo dovoleno ji slyšet bez cenzurních zásahů. Následná „vyvažující“ debata už nemohla účinek zmírnit. V příštích dnech, až se odvysílaný rozhovor stane hitem na internetu a až jej dobré duše opatří titulky v němčině, angličtině a v dalších jazycích, prožijí šok milióny Evropanů, obyvatel USA a snad i Turků. Ráda bych věřila tomu, že půlhodinový rozhovor s Asadem je předzvěstí změn, kterých by se bez podpory svých občanů evropští politici neodvážili.

Nelze samozřejmě odhadnout, zda odvysílání šokujícího rozhovoru bylo jen „úletem“ České televize, nebo plněním nějakého zadání. Druhá varianta mi připadá pravděpodobnější. Nenazvala bych to tedy Činem, ale zprostředkovanou výzvou k činnosti. Výzvou k občanským protestům proti pokrytecké politice EU a nemravnosti NATO. Připadá mi, že evropští lídři už se zalekli své zbabělé kapitulační politiky a chtějí si uvolnit ruce, svázané členstvím v NATO. Bez nás to ale nedokážou. Jak na jejich SOS zareagujeme?