Pseudopatriotický přístup pod heslem „Ať Evropa hoří!“ je popřením úspěšné ruské národní historické zkušenosti. Svá velká vítězství Rusové často získali ve spojení se zeměmi a politickými elitami, které u normálního ruského člověka mohou vyvolat dávivý reflex. Je nepravděpodobné, že by Stalin měl v obzvláštní oblibě Churchilla, a vztahy na linii Londým – Moskva nikdy nebyly bez mráčku, ale pro Rusko bylo výhodné s Velkou Británií spolupracovat a to znamená, že Stalin to zabezpečil. Ve vztahu k současné Evropě je nutné přemýšlet pragmaticky, a to hlavou.

Důvěra některých piketových vest vzbuzuje údiv nad tím, že oni nejlíp vědí, že „Evropa lehla pod pindosy“, a proto každý, kdo mluví o tom, že „potřebujeme Berlín“ nebo o rozkolu mezi evropskou elitou, je nepřítelem nebo propagandistou. Zdá se ale, že v Pekingu nečtou schizopatriotické bloggery, protože Čína nejenže neodmítá myšlenku vtáhnout Evropu do svého projektu „Nové hedvábné stezky“, ale aktivizuje diplomatické úsilí evropským směrem. V nedávném rozhovoru Sergej Ivanov jasně konstatoval existenci rozkolu mezi evropskou politickou elitou. Odpovídaje na otázku zda sankce proti Rusku přivedly k rozkolu elit, Ivanov odpověděl: „Ano. Ale v zrcadlovém odraze. Zdá se mi totiž, že elity se rozdělily ne u nás, ale za hranicemi.“

Nicméně někteří stále ještě dávají přednost věřit nevědecké gaučové fantastice uražených „patriotů“ a ne vlivnému kremelskému úředníkovi Ivanovi, který je zkušeným rozvědčíkem a specialistou na západní Evropu.

Nyní je třeba přihlédnout k tomu, jak se tento rozkol projevuje. Je důležité si uvědomit, že linie zlomu mezi evropskými elitami je spojena nejen se vztahem k Rusku. Vztahy s ním nejsou ničím jiným, než odrazem toho, jak různí představitelé vlivných evropských elit vidí budoucnost Evropy jako celeku. Jsou tu dvě konkurující si představy evropské budoucnosti: „Evropa – šťastná a milující kolonie USA“ a „Evropa – nezávislý geopolitický hráč“. Není těžké vidět, že to zcela zapadá do obrazů budoucnosti, které si konkurují v samotném Rusku: „Rusko – kolonie USA“ a „Rusko – nezávislý geopolitický hráč“. Právě tím se vysv ětluje ona přitažlivost, kterou pociťují ruští systémoví i nesystémoví liberálové ke svým stejně smýšlejícím bratrům z EU, a také prostota, s níž Kreml nachází společný jazyk s evropskými politiky, připravenými žít podle sebe.

V minulém roce došlo k důležité události. Místo Barrosa, nenapravitelného rusofoba, korupčníka a prostě nešťastného člověka, na kterého Američané měli hory kompromitujících materiálů, se prezidentem Evropské komise stal Jean-Claude Juncker. O rok dříve jsem v článku „Velký Juncker s černou botou“ uvedl příčiny, proč Juncker bude velmi nepohodlný Američanům i Angličanům, a také biografická fakta, která Junckera pevně spojují se zájmy přívrženců nezávislé Evropy.

Článek měl tento závěr:

Politrussia.com

Na základě výše uvedených úvah je snadné pochopit, že volba Jeana-Claude Junckera do funkce předsedy Evropské komise je šťavnatým plivancem do tváře Londýna a Washingtonu. Nový šéf hlavního orgánu EU není rusofobem, nemá „ideologickou nákazu“ evroantlantickými hodnotami, má seriozní podporu ze strany Německa, je favoritem evropského byznysu, veteránem boje proti anglo-americkému vlivu v EU a má dávné osobní účty s Londýnem a Washingtonem. Pokud se na věci podíváme reálně, těžko si lze představit více komfortního politika, pokud jde o schopnost domluvit se s Ruskem. Přikláním se k názoru, že pragmatik Putin a cynik Juncker mají všechny šance domluvit se a povznést spolupráci po linii EU – RF na principiálně novou úroveň. Garance samozřejmě nikdo dát nemůže, ale důvody k optimismu tu jsou.

Soudě podle posledních kroků Junckera, brzo ho začnou obviňovat, že je agentem Putina. První ho tak nazvou nejspíš ukrajinská nebo polská média.

Po teroristických útocích v Paříži totiž předseda Evropské komise udělal něco hrozného – otevřeně sáhl na peníze amerického vojensko-průmyslového komplexu. V čem je podstata problému: po každém velkém teroristickém útoku v Evropě (připomeňme třeba Madrid 2004 a Londýn 2005) se USA pod záminkou zpřísnění bezpečnosti Evropy snažily zvýšit rozpočet evropských zemí na obranu, což znamenalo zvýšení rozpočtů evropských zemí na vydržování NATO a nákupy amerických zbraní. Ve skutečnosti tak vidíme banální sbírku na vydržování okupační armády a její (většinou am erické) dodavatele výzbroje. Co to obnáší? Okolo 300 miliard dolarů ročně, přičemž USA požadují postupné navyšování do úrovně daně 550 miliard dolarů ročně (pokud slyšíte prohlášení, že EU musí na obranu vyčlenit nejméně 2 % HDP, je to požadavek na zvýšení daní). Vzhledem k výše uvedenému se tedy očekávalo, že po teroristických útocích v Paříži bude následovat další zvýšení daně a západní média už ze zvyku začala nanášet zprávu „NATO nás zachrání od terorismu, urychleně dejte Američanům peníze!“ Došlo ale ke zlomu: prezident Evropské komise Juncker využil této příležitosti k podpoře svého návrhu na vytvoření evropské armády:

„Hovořil jsem o tom, že podporuji vytvoření evropské armády, ale byl jsem za to kritizován. Nyní je však jasné, že potřebujeme investovat do vytvoření skutečné evropské obranné politiky.“

V praxi Junckerův návrh nezbytně povede k následujícím důsledkům:

- V Evropě se objeví vlastní vojenská infrastruktura mimo kontrolu USA;

- Evropské peníze budou použity na vytvoření evropské armády a ne na vydržování armády americké a na nákup amerických zbraní.

Tedy: USA ztrácejí monopol na vojenskou sílu v Evropě a 300 miliard dolarů ročně. Není divu, že proameričtí politici a média přijali takovou myšlenku s nevraživostí. Zrovna nyní se tento návrh nejspíš nepodaří protlačit, ale už sám fakt, že plán na podkopání vlivu USA navrhuje předseda Evropské komise, se jeví jako pozitivní signál. Průlom to určitě je.

Ještě dalším nečekaným krokem „agenta Putina“ se stal dopis, který zaslal na adresu Vladimíra Putina. Připomeňme, že šéf Evropské komise napsal dopis prezidentu Ruska, v němž navrhl upevnit obchodní vztahy mezi Evropskou unií a Evroasijským ekonomickým svazem. Dopis byl odeslán bez konzultace s představiteli takových zemí jako Litva a Polsko, což vyvolalo špatně skrývaný vztek jejich diplomatů, a dokonce bez odsouhlasení dalšími evropskými komisaři, kteří se následně snažili od něj distancovat. Kreml kladně ocenil navrženou spolupráci, ale poukázal na nepřípustnost spojení ukrajinské otázky a spolupráce po linii EU – EAEC. Poselství bylo jasné: „Jean-Claude, ještě je potřeba zapracovat!“

Je však důležité si uvědomit, že to není iniciativa hlavního evropského úředníka. Na takových postech nejsou náhodní lidé. Pokud Juncker „rozsvěcí“, znamená to, že to někdo potřebuje, přitom je to někdo dostatečně vlivný na to, aby do funkce prezidenta Evropské komise dosadil svého člověka.

Postupně se obevují neviditelná vlákna, která spojují Kreml a některé vlivné evropské politiky. Nikoli náhodou v poslední době se Moskva stala módním městem politického putování pro tak vlivné osobnosti, jako třeba vicekancléř Německa a hlavní konkurent Merkelové Sigmar Gabriel a hlavní francouzský opozičník Nicolas Sarkozy.

Návštěva Sigmara Gabriela v Moskvě byla provázena jízlivými komentáři proamerických novinářů. Například Die Welt napsal, že „v posledních měsících Gabriel neustále ukazoval, že je připraven ke kompromisům s Ruskem ve vyšší míře než Angela Merkelová. Nicméně vlna kritiky, která vicekancléře zavalila poté, co v září navrhl zmírnit sankce proti Rusku, ho přinutila být opatrnějším. Politické poslání, které Gabriel přivezl do Moskvy, spočívá v tom, že vystupuje za daleko těsnější vztahy mezi Německem a Ruskem.

Po incidentu s Su-24 Gabriel otevřeně zkritizoval tureckou vládu:

„Tento incident poprvé ukázal, že máme co do činění s hráčem, který podle vyjádření z různých částí regionu je nepředvídatelným. A je to Turecko, nikoli Rusko.“

Jsou důvody věřit, že postupně, zejména na pozadí problémů s terorismem a běženci, proevropští politici v EU naberou dostatek sil k tomu, aby od kormidla odsunuli stoupence „koloniální integrace s USA“. Řady „agentů Putina v EU“ se rozrůstají každým dnem a ti jsou stále smělejší ve slovech i skutcích. Ještě je brzo Evropu odepisovat a pohřbívat, ještě se může zachránit a není třeba si myslet, že „destruktivní ideologie multikulturalismu a tolerance za každou cenu“ nutně musí vést ke zhroucení Evropy pod přívalem migrantů, běženců a teroristů. Žijeme v epoše postmoderny a se správným PR je možné jakoukoli ideologii otočit o 180 stupňů v jakékoli rovině, pokud k tomu je politická vůle. Můžeme uvést dva konkrétní příklady. Vlivný představitel židovské komunity v Německu Josef Schuster hovořil o nutnosti zavést omezení na počet běženců a migrantů přijíždějících do Německa, což je v přímém rozporu s politikou Angely Merkelové. Nicméně v Schusterově prohlášení je zajímavý nejen samotný fakt požadavku omezení, ale i motivace tohoto požadavku: „Migranti představují nebezpečí pro německé židy a homosexuály.“ A v rámci evropského diskurzu je s takovou argumentací velmi nebezpečné polemizovat.

Ve Francii se opět ve jménu všeobecné tolerance aktivně posuzuje otázka licencování imámů pod kontrolou místního ministerstva vnitra, což se do nedávné doby zdálo být naprosto nemožné.

Pařížský teroristický útok přivedl k zajímavým důsledkům. Místo aby utíkali s penězi pod americký „deštník NATO“, stoupenci nezávislosti Evropy se konsolidovali a zintenzívnili svou práci. Jestli se jim vše podaří, pak plánům USA na pokračování globální hegemonie na úkor okrádání evropských trhů – bude konec. Rusko, Čína a samozřejmě i samotná Evropa z toho budou mít jedině prospěch.

Zdroj: http://politrussia.com/world/v-evrope-aktivizirovalis-991/