Polská armáda a její důstojníci za 2. sv. války
Vidíme, že navenek si Polská vládnoucí elita vedla drze a vyzývavě vůči Německu. Již v létě Polsko započalo tajnou mobilizaci, a přestože se ji nepodařilo plně uskutečnit, válka s Němci pro miliónovou Polskou armádu v žádném případě nebyla překvapivá. Pojďme pro názornost postup Polské armády i Polské vlády hodnotit ve srovnání s postupem jiných armád a jiných vlád v přibližně podobných podmínkách. 10. července 1941 válka Německa a SSSR trvala 18 dnů a, samozřejmě, pro Rudou armádu už nebyla nečekanou. V tento den skupina německých armád « Střed » s podporou skupiny armády « Sever » o počtu zpočátku 51, a potom 62,5 divizí, tj. téměř milión lidí, začala Smolenskou bitvu.
Předchozí část tohoto textu: http://www.nwoo.org/2015/09/27/napomohla-polska-vlada-let-1918-1939-druhe-svetove-valce/
Němcům zpočátku čelí 24 divizí Západního frontu a odcházely od hranic roztříštěné oddíly. Protože sovětská divize v běžných počtech byla početně menší německé jedné a půl krát, tak původně Němcům čelí do 300 tisíc sovětských vojáků, nicméně později do bojů vešla vojska čtyř frontů, ale i tak byl ze sovětské strany počet sotva menší německého počtu. Ale kvalitativně byla převaha Němců ve vojenské výchově, schopnosti obsluhovat zbraně, zručné vedení velitelů všech stupňů, bylo to nesouměřitelné. Sovětská vojska tenkrát mohla postavit proti tomu jen svoje odhodlání bránit Vlast. Ve výsledku, bitva trvala rovné dva měsíce, během ní byly současně obklíčeny čtyři sovětské armády, ale přece jen v důsledku všeho Němci postoupili východně pouze na 100-150 km.
Později na podzim se Němci přiblížili k Moskvě na vzdálenost, ze které už byl v dalekohledu vidět Kreml..V Kujbyševu už bylo zřízeno záložní hlavní město. Z Moskvy se evakuovali lidé, podniky, státní ministerstva, archívy, muzea, ale ani jeden člen vlády, na němž bezprostředně závisela obrana země, Moskvu neopustil. Německo zaútočilo na Polsko 1. září roku 1939, totéž, které podle názoru Churchilla projeví « hrdě a arogantně postoj k drzosti Němců ». Jakpak vypadal ten « hrdý a povznesený postoj »? Hitlerovský generál Tippelskirch tuto hrdost popisuje následujícím obrazem: « Když Polská vláda pochopila, že se blíží konec, 6. září (po pěti dnech „pochopila“, chytře!) utekla z Varšavy do Lublinu. Odtud vyjela 9. září do Kremenece, a 13. září do Zaleščik - město až u rumunské hranice. 16. září Polská vláda přešla hranici. Lidé a armáda, která tohoto času ještě vedla poslední urputné boje, byli ponecháni svému osudu ». Svérázná, je třeba říci, byla hrdost polské elity.
Nyní by bylo celkem dobré objasnit, kdo právě v Polsku zatvrzele bojuje s Němci. Pěchota bezprostředně střílí do nepřítele a přijímají na sebe jeho palbu vojáci i poddůstojníci. Pokud je armáda zkušená, mužstvo je zkušené a nepanikaří, tak důstojnictvo se musí nacházet opodál v pozadí, tak, aby vidělo všechny svoje jednotky. Tím ne méně, dokonce v takovém případě v oddílech čet – praporů jsou důstojnici v zóně dosahu střelných zbraní a jsou základním cílem pro všechny druhy vojsk nepřítele. Pokud vezmeme za základ sovětskou organizaci, tak v tomto článku je poměr důstojníků ve střeleckých vojskách přibližně 1:16. V jiných vojskách - dělostřeleckých, tankových i letectvu, je ještě vyšší. Například, ve stíhacím letectvu boje vedou prakticky samí důstojnici a nebo, přinejmenším, je jich tam velmi mnoho. Takže, pokud je armáda zkušená a ostřílená, patriotismus řadových vojáků a velitelů stejný, tak poměr mrtvých v bojích vojáků a důstojníků nemůže být velmi rozdílný (tím je třeba myslet, ne vyšší, než jeden zabitý důstojník na 15 mrtvých vojáků), a nesmí být hodně nízkým - vždyť bezprostřední boj vedou přece vojáci. Vezmeme, ku příkladu, výsledky osvobození Východní Evropy vojskami Rudé armády v letech 1944-1945. Tou dobou sovětští vojáci a důstojnici už byli dostatečně zkušení i ostřílení. V těchto bojích bylo zabito a nebo se ztratilo bez informací 1 051 353 sovětských vojáků, a z nich 92 670 důstojníků. Poměr 1:10,3. To při předpokladu, že mužstvo a důstojnici jsou vlastenci ve stejné míře. Ale, například, v japonsko-čínské válce od července 1937 do prosince 1938 roku bylo zabito 330 tisíc vojáků čínské armády, ztráty důstojníků byli 1:25.
Tohoto času byl hlavním vojenským poradcem Čankajška generálporučík A. I. Čerepanov. Napsal o čínských vojskách: « Taková byla armáda, s kterou jsme se museli střetnout - armáda s reakčně laděným důstojnictvem, ale zastoupený nejlepšími představiteli zachvácenými vlasteneckým nadšením ». A japonské velení charakterizovalo čínskou armádu: « hlavní vojsko dobré. Místní vojsko i nové divize též silné. Ale letectvo a dělostřelectvo slabé, proto i bojeschopnost čínských vojsk nižší než u nás. Charakteristickým je nedostatek strachu ze smrti. Vedení ze strany čínských důstojníků špatné. Chybí aktivita, chybí snaha k aktivnímu jednání… Zanedbané vojsko, nehledě na to, že hlavní síly už ustoupily, přesto do posledního brání své pozice ». Vidíte, že když cíle a patriotismus důstojníka i vojáka jsou různé, tak u důstojníků je možnost snížit vlastní ztráty.
Ale u armád se stávají i jiné události. Když mužstvo není vycvičeno, kdy je nezkušené, pak zpanikaří a utíká. V té době profesionálové, lidé, které Vlast speciálně udržovala pro dobu války, chtě nechtě vstupují do bitevních linií a začínají umírat v disproporciálních množstvích. Vzpomeňme generála Rokossovského, chodí v plném boji do předních linií, v boji o Moskvu, aby povzbudil vojáky. Vzpomeňme maršála Vorošilova, zvedá v boji pod Leningradem prapor námořní pěchoty a dostane v tomto boji kulku do ruky. V létě roku 1938 Japonci napadli naši hranici v okolí jezera Chasan. Národní komisař obrany SSSR maršál Vorošilov 4 září vydal rozkaz N 0040, v němž ostře kritizuje vedení bitev maršálem Bljucherem a, konkrétně, píše: « přičemž procento ztrát vojensko-politického stavu je nepřirozeně velké - 40%, což jinak prokazuje, že Japonci byli rozdrceni a vyhnáni za naše hranice pouze díky bojovému nadšení bojovníků, mladších velitelů, středního a staršího velitelsko-politického sestavu, připravených obětovat se, chrání tak čest i nedotknutelnost území své velké socialistické Vlasti … » totiž v bojích na Chasaně na dva mrtvé důstojníky vychází pouze tři vojáci.
A nic se, mimochodem, nezměnilo ani dnes. V prosinci 1994 Rusko poslalo do Čečenska nezkušenou armádu. Čísla jsou takováto. Do 1. února 1995 ztráty Tulské divize VDV: zabito 8 důstojníků a 28. vojáků a poddůstojníků, poměr 1:3,5; raněno 38 důstojníků a praporčíků a 120 vojáků, poměr 1:3,2 U 8. gardového korpusu: zabito 36 důstojníků a praporčíků a 104 vojáků i poddůstojníků, poměr 1:2,9; raněnými 134 důstojníků a praporčíků a 363 vojáků i poddůstojníků, poměr 1:2,7. Ale vrátíme se do roku 1939, k ztrátám polským armády. V roce 1947 ve Varšavě byla uveřejněna « zpráva o ztrátách a vojenských ztrátách, z důvodu války v Polsku v 1939-1945. » ztráty svých vojsk Poláci oceňují v následujících číslech, tisíci lidech:
Avšak polský autor Č. Madajčik, badatel Katyňského případu, odhaduje počet mrtvých důstojníků v zářijové kampani na 1 967 lidí. A tak, poměr mezi zabitými důstojníky i vojáky v bojích za nezávislost Polska v roce 1939 – 1:32,2. Co se stalo? Proč něco takového až do divoké nesouměrné korelace v poměru mrtvých pro ještě nezkušenou armádu, chránící vlast? Mohou říci, že u Polska byla nějaká specifická armáda, se specifickou organizací. Nic podobného. Armádu Polska vystavěli francouzští poradci, podle francouzského obrazu, podle francouzských stanov, jak ironizuje Tippelskirch, « s ohledem na polský temperament ». Avšak sama francouzská armáda v bojích počátkem léta roku 1940, do doby než Francie kapituluje, ztratila kolem 100 tisíc zabitých lidí a 30% z tohoto počtu byli francouzští důstojníci! Poměr mrtvých důstojníků a vojáků 1:2,3, ale ne 1:32,2, jako u Poláků. Vychází z toho, že Polsko brání jen nevolníci, a hrdá polská šlechta – zběhla vzápětí za státní elitou.
Domnívám se, že vše je v předválečné státní propagandě, kdy hluboce pronikla do mysli elity idea, že věcí Polska je jen vymyslet si válku, a bít Němce bude francouzský Jack a anglický John. Vždyť šetřila šlechta svůj život, aby mohl někdo klapat podpatkami v Berlíně na vojenské přehlídce vítězů. Nezadržovala Němce vlastními životy. V roce 1941 v Sovětském Svazu z bývalých polských válečných zajatců se začala vytvářet Polská armáda, která obdržela název Armáda generála Anderse. Sovětský svaz oblékl, obul a ozbrojil podle různých údajů od 75 do 90 tisíc polských vojáků a důstojníků. Ano ozbrojil a kdy! V roce 1941! Tehdy, kdy vlastní vojáci šli do boje v občanském oblečení a s výcvikovými vojenskými puškami. Když 7. listopadu 1941 na vojenské přehlídce v Moskvě provezli děla, vzatá z muzeí, a moskevská domobrana byla ozbrojena trofejními japonskými vojenskými puškami, odebranými ve válce roku 1904. Ale Anders začal tím, že vyslal do Anglie ze Sovětského Svazu 200 polských letců a námořníků, a v lednu už začal požadovat přepravu jeho armády do Iránu. Skončilo to tím, že uprostřed Stalingradské bitvy, kdy byl drahý každý člověk a každý automat, Andersova armáda v počtu 114 tisíc lidí (spolu s rodinami) utekla přes Kaspické moře na Střední východ, kde ji Angličané zařadili na ochranu těžařských věží. Připomeňme si, že toho času se v Sovětském svazu (v listopadu 1942) shromažďovali francouzští letci, nespokojení s tím, že nemohou na Západě bít Němce. A tito letci se od roku 1943 s Němci začali bít. Uskutečnili 5240 bojových startů, v boji zahynulo 42 z nich, ale přece jen za války sestřelili 268 a srazili 80 německých letadel. A Andersovi Poláci toho času « hrdě a arogantně » dávali najevo, že není síly, která by je mohla přinutit se přiblížit k Němcům na dostřel děla. Z této příčiny se v sovětské historiografii o Andersově armádě píše krajně skrovně, jen se připomíná, že v roce 1944 se účastnili v Itálii v bojích pod Monte Cassinem.
Už zmiňovaný hitlerovský generál Tippelskirch, který na začátku padesátých let napsal « Dějiny Druhé světové války », bitvám na východní frontě věnoval až legračně málo pozornosti (i když na tomto frontu, dokonce podle překroucených německých údajů zahynulo 83% celé německé armády), avšak dopodrobna popsal nejmenší operace v Africe i Italii. Například, hlavu « Poslední ofenzivní operace na Východě », ve které se zmiňuje o bitvě v Kurském oblouku, kterou, mimochodem, započalo 900 tisíc Němců a kde jejich celkové ztráty dosáhly 500 tisíc lidí, popsal v rozsahu 3,5 stránky. Dokonce se ani nezmínil o největší, v celé historii, tankové bitvě u Prochorovky, kde v jednom dni bylo zlikvidováno 10 tisíc Němců a 400 jejich tanků - dvě tankové divize v plné sestavě.
Američané ale i francouzi tou dobou s urputnou houževnatostí pokračují v útoku v horách Lepini, směřující silou v severo-západním směru, vešli proto nejenom hluboko do křídla 10. armády, ale zároveň i do týla 14. armády, držící obranu okolo předmostí ». Více o Polácích nezaznělo. Takovým způsobem, generál Anders se svými výbornými hlídkovými službami u Cassina zabezpečoval Němcům « důstojný » odpor, viditelně stále ve snaze udržet poměr mrtvých důstojníků i vojáků neméně než 1:30.
Lze se vůbec podivovat, jak zkušeného Stalina v případě s Andersovou armádou mohli oklamat. Věc je v tom, že jeho oklamali tak, jak se podvádí rozumní i řádní lidé - jednoduše. Hlava polské vlády v Londýně, generál Sikorski, na jednáních v Moskvě na podzim roku 1941, v momentě, když se domlouval o vybudování této armády, jednoduše přislíbil sovětské vládě, že Andersova armáda bude bojovat s Němci současně s Rudou armádou. On jen prosil expedovat do Iránu, nadbytečných, pro zkomplektování armády, 25 tisíc lidí. Stalinovi nepřišlo na mysl, že Polákům ani v takovýchto případech nelze věřit a že šlechta, nemrkne ani okem, a zradí každé své vlastní slovo.
Pravda, existuje názor, že vše je ve zbabělosti samotného Anderse. Během padesátých let se polský emigrant v Anglii Romuald Sviatek vrátil do Polska, byl zadržen sovětskými úřady, dostal 25 let pracovních táborů, sedm z nich prožil na Sibiři, dva roky v trestanecké kolonii a znovu se vrátil do Londýna. Tam napsal zajímavou knihu « Katyňský les », údaje z ní my, bohužel, nebudeme moci využít, protože protiřečí verzi stoupenců Goebblse a to se neguje. Ale pár hodnocení činných osob této doby nelze neposkytnout.
« Zde musím doplnit, - píše – že jmenování generála Anderse vrchním velitelem Polské armády v Rusku byla jedna z největších chyb a demonstrovalo neschopnost generála Sikorského najít na tuto funkci důstojného člověka. Být na místě Anderse vrchní velitel generál Boruta-Olechovicz, jsem si jist, že on by se nezalekl bojovat na východní frontě. Jeho by nerozčiloval ruský žitný chléb a spánek na slaměné matraci. Věděl by, jak se dívat do budoucnosti, a byl by v čele Polské armády, vcházející do osvobozené Varšavy. My víme, že generál Anders nemohl zapomenout ten ponižující čas, strávený ve vězení, a dýchal nenávistí i opovržením k Rusku a ruskému národu, a hned od začátku dělal vše, co bylo v jeho sílách, pro stanovení maximálně špatných vztahů mezi ruským a polským velením. Libovolným vlastním krokem osvědčuje enormní nechuť, hraničící se strachem, jakmile se přetřásá otázka o účasti polské armády v bojových aktivitách na východním frontě.
Hned od začátku manévroval s cílem vyvedení Polské armády z Ruska na Střední východ. Spolu s polským velvyslancem Kotem nechápali, že vyplňují mimořádně významnou funkci v jedinečné situaci, a postupovali natolik egoisticky, jako by byli ve svém vlastně domě, a přinesli takovým chováním nesmírné škody Polákům a Polsku ». Nikoliv, ne nepřesvědčivě píše Sviatek, chce ospravedlnit zbabělost Anderse, zbabělost tisíců polských důstojníků jeho armády. Kdyby se chtěli rvát s Němci, pak by našli způsob působení na Sikorského. Tady je věc složitější, zde je vše ve státní rusofobii a v už upomínající se státní ideji vytvořit Polsko cizím rukama. Cožpak v tom, že se francouzští letci perou s Němci v Rusku, je zásluha jen majora J. Tiulana? V bitvě pod Kurskem major Tiulan přijal smrt, ale to nikterak neovlivní Francouze. Pluk « Normandija » převzal major Delfino, ale nebylo by jeho, byl by jiný a Francouzi by se byli bili s Němci stejně tak udatně. Ale vždyť ne všichni polští důstojníci utekli s Andersem. Zůstal plukovník Berling, postavil se do čela zpočátku Polské vlastenecké divize v sestavě Rudé armády, potom korpusu. Při vstupu do Polska a získání možnosti povolává na službu Poláky, tyto oddíly vyrostly ve dvě polské armády - Vojsko Polské, - které k Berlínské operaci už měly počtem 400 tisíc lidí. Tito Poláci se skutečně perou s Němci, ale nezajišťovali jim « obstojnou situaci » na frontě. Rovněž je to vidět ze ztrát.
Zahájiv boje 12.-13. října u osady Lenino, toto Polské vojsko prošlo bitvami přes Varšavu do Berlína. Jak je zřejmě z tabulky ztrát,toto byly skutečné boje. Jestli všechno Polské vojsko mimo SSSR jako součást francouzské a anglické armády od 1940 do 1945 roku v pozemních, námořních i leteckých bojích ztratilo 10 tisíc lidí, tak vojsko Polské - 13,9. Ale o jakém by hovořili vojenském umění, ale ztráty se přirovnávají k protivníkovi - je to i exponent urputnosti bitev s ním. Pravda, ze sovětských údajů Polské vojsko mělo ztráty v bojích s Němci na východním frontu 25 tisíc lidí.
V čem to je. Stalin nebyl z těch, kdo dvakrát šlápne na tytéž hrábě. Polské vojsko nebylo čistě polské. Tam se ve velkém množství posílalo do služby sovětské mužstvo a důstojníci. Jen důstojníků a generálů sovětské armády bylo posláno 20 tisíc lidí. Oficiálně, podle všeho, se uvažovalo, že mají frontové zkušenosti na rozdíl od polských důstojníků, ale je třeba myslet, že Sovětská vláda nechtěla opakovat takový experiment, jako s armádou generála Anderse, zrazující společné dílo v tom nejtěžším momentu. Můj otec vyprávěl, že tenkrát z jejich oddílu se vydali do Polského vojska všichni, jehož jméno se zdálo polské - končí na « …ski ». Vzpomínal na frontovou anekdotu. Před bojem v polském pluku probíhá bohoslužba. Katolický kněz prochází podél řady vojáků a dává jim políbit krucifix. Jeden voják odmítá - « nemohu, já jsem komsomolec ». - « Líbej - šeptá kněz, - já sám jsem komunista ».
Takže rozdíly v těchto číslech nejsou, sovětská encyklopedie uvádí počet mrtvých, ale polský zdroj dává jen počet mrtvých Poláků. Je třeba ještě říci následující. Číslo 123,2 tisíc mrtvých polských vojáků - to zdaleka není celkové číslo. Uvádí jen ty, kdo zahynuli v bojích s hitlerovským blokem. Kvůli spravedlnosti je sem třeba započíst i vojáky, kteří zahynuli v sestavě hitlerovské armády. Poláci o tom « skromně » mlčí, a tak jen, letmo se někde mihne, že prý německé výkopy v Katyňském lese ochraňovalo gestapo a polské četnictvo, a to je vše. Jakoby účast Poláků v bojích se Sovětským svazem na straně Němců - to je cosi tak celkem až nevinné, jako kouření na nevhodném místě.
Ale situace zde je taková. Od 22. června 1941 do 2. září 1945 sovětské armády vzaly do zajetí 4 172 024 zajatců 24 národností. Poláci v tomto seznamu zaujímají sedmé místo, podstatně předběhli, například, Italy. Pouze do zajetí bylo vzato 60 280 polských vojáků německé armády (Italů - 48 967). Podle tohoto čísla lze odhadnout, kolik Poláků bylo zabito v sestavě hitlerovské armády. U samotných Němců nenávratné ztráty na východním frontě představovali 6 046 tisíc lidí, 3 390 tisíc se dostalo do zajetí. Pokud předpokládáme, že takový poměr byl i v polské části hitlerovské armády, tak během války na východním frontě bylo zabito 45-50 tisíc Poláků, a obecně jejich počet v sestavě hitlerovských vojsk je třeba odhadovat na 105-110 tisíc. Srovnejme, třeba, s armádou Anderse. Celkové číslo zabitých za Vlast polských vojáků - 123,2 tisíc lidí - tak nepatrné, až omračuje. Vždyť válku Anglie formálně vedla za Polsko. Ale pokud v Spojeném království počet ve válce zabitých vojáků na 10 tisíc obyvatel činí 58 lidí, potom v Polsku pouze 35 lidí. A, vážná věc, i když nezbytná, ale přímo urážlivá je pro SSSR porovnávat ztráty jeho armády s polskou. Sovětská armáda ztratila v bojích s Němci a jejich spojenci (včetně polskými) 8 668,4 tisíc lidí, což na 10 000 obyvatel představuje 458 lidí! Ať se Polsko zamyslí nad tímto číslem – vždyť, takto přibližně, armáda musí bránit svou Vlast! Ne sebe litovat, ne svou šlechtickou krev i důstojnickou pýchu, ale Vlast!
Lid libovolné země v době míru si odtrhuje leckdy poslední od úst, aby obul, oblékl, ozbrojil a nakrmil armádu, poskytuje jejím důstojníkům slušné podmínky a to vše s nadějí, že během války úsilí a výdaje národa na armádu nezmizí nadarmo - armáda cenou vlastního života ochrání život národa. A přestože sovětská armáda svůj dluh splnila, tak přece jen nelze říci, že jej splnila ideálně. Přímé vojenské ztráty SSSR představovaly 21 780 tisíc lidí, po odečtení ztrát armády - 13 112 tisíc civilního obyvatelstva. Sovětská armáda dopustila, aby nepřítel na dva mrtvé sovětské vojáky zavraždil ještě tři civilní obyvatele (díky chování Němců na okupovaných územích – pozn. překl.). Nu, jakpak polská armáda ochraňovala ji krmící civilní obyvatele? Uvádí se, že Polsko za Druhé světové války ztratilo 6 milionů obyvatel. Je složité nicméně pochopit, jak se toto číslo získalo, vždyť zeměpisná poloha Polska za války se stala úplně jinou, než v roce 1939. Bohužel, autor nikdy neviděl objasnění této cifry. Ojedinělé podrobnosti polských ztrát civilních obyvatelů se náhodou dostaly do knihy apologeta sionismu M. Dajmonta « Židé, bůh, historie », kde píše: « jinak vyhlížela záležitost ve Východní Evropě. Nejostudnějším bylo chování Poláků. Pokorně vydávají Němcům 2 miliony 800 tisíc židů z 3 milionů 300 tisíc, žijících v zemi. Polsku bylo však nutno poznat, že Němci opovrhovali jimi ne méně, než židy. Zlikvidovali, jako ovce, kolem jeden a půl milionu Poláků ».
Odbočíme. Lze pochopit uražené smysly žida, ale žid by neměl připomínat berany. Američan John Toland obdržel Pulitcerovu cenu za životopis Hitlera. V ní přináší celkem neznámý předtím autoru fakt o tom, jak Němci « definitivně řešili otázku se židy »: « možná nejvíce ďábelská inovace v systému „konečného řešení“ bylo vytvoření „židovských rad“ vzhledem k organizaci deportací a usmrcení vlastních soukmenovců. Mozes Merin, jeden z těch, kdo kolaboroval s Němci, se obhajoval: „já se nezaleknul obětovat 50 tisíc našich příbuzných kvůli záchraně jiných 50 tisíc“ ». Toland, bohužel, nepokračoval v myšlence a nevysvětluje, jak tento Merin (kleštěnec) třídil své berany: kolik a koho jmenovitě odesílá na jatka, a kolik a z jakých důvodů povedlo se mu jich zachránit pro rozmnožení.
Poláci nebyli ovcemi. Samozřejmě, nebyli to Bělorusové, ztratící za války pro zatvrzelý partyzánský odboj každého čtvrtého, ale také na smrt pokorně nešli, čelí Němcům a část Poláků to dělala také nebojácně. Vždyť Katyňský případ byl smyšlený Goebblesem, konkrétně i proto, aby se zmenšily ztráty Němců v Polsku. Ale vrátíme se k tématu. Daymont udává mnohem nižší číslo ztrát Polska - 4,3 miliónu lidí. Avšak, dokonce pokud vezmeme ho za základ, tak dostaneme, že armáda buržoazního Polska dopustila, aby nepřítel na jednoho zabitého se zbraní v ruce zavraždil 20 neozbrojených! Komu, jakém národu může být potřebná taková armáda a takové důstojnictvo?!
Současným příznivcem a obhájcem idejí Goebblse a bývalé polské vlády je polský profesor Č. Madajczik, jeho obsáhlou stať vezmeme za základ pro vlastní vyšetřování Katyňského případu. Není známo, jakým vědám učí dotyčný profesor, ale mně se zdá, že je profesorem umění – směrem se specializací k divadlu nebo vídeňské operetě. I jeho článek se jmenuje « Katyňské drama », i kapitoly jsou pojmenovány aktami, a život v táborech válečných zajatců jde ne podle plánu, stanov nebo rozvrhu, ale podle « scénáře ». Pokud to je tak, pak jaksi lze pochopit, odkud se berou sentence takového rodu: « V dnešní době není známo, kdy bylo schváleno rozhodnutí o způsobu odstranění (individuálně nebo masově, zastřelení nebo utopení a t.p.), obvyklými metodami nebo výstřely do zátylku. A toto znamená zbavit polské důstojníky práva na čestnou - ve vojenském chápání - smrt - tváří k nepříteli ». Taková « čestná smrt » je v úvaze výhradně pro operetní důstojníky. Těch, u koho hlavní služba je v cinkání ostruhami po parketách a líbání ručiček panenkám. Těch, kdo jen střílí na zajíce na lovu, ale i tak se ocitá přitom vzadu za vlastním komorníkem. Opravdu jsou tyto sentence a existuje dnešní polská « duchovnost »? A, copak je potupného, vždyť u těchto nositelů « duchovností » není ani zrnko elementární logiky - nu, kdož brání polským důstojníkům přijmout « čestnou smrt, stojící tváří v tvář » k Němcům v září 1939? Proč se od Němců rozprchli v každém směru jako švábi a dokonce před sebou hnali polské vojáky?
Jak vysvětluji, orientovat se v této otázce ne na šveholení akademických « intelektuálů », ale na obyčejný a drsný sloh vskutku frontového důstojníka. Už zmiňovaný Romuald Sviatek píše: « Když jsem byl ve Vorkutě v táboře N10, potkal jsem majora německé armády, který od roku 1941 byl v okupovaném Smolensku. Od něj jsem zjistil, že Němci i opravdu uchvátili několik táborů s polskými válečnými zajatci, umístěných v tomto obvodě. Jednou během rozhovoru jsem projevil zájem o jeho názor o Katyni. On mně přímo odpověděl, že je to práce rukou Němců, jelikož to odpovídalo jejich zájmům, a upřímně se divil polským protestům. Major se přidržoval názoru, že dobrý voják, a tím spíše důstojník, musí umřít, pokud hyne jeho vlast. On prohlásil, že když se dostal do rukou ruských, dobře chápal, že může umřít, a jestliže se to bude souzeno stát, on přijme smrt, jak se sluší na německého důstojníka ». Pochopte, ten Němec už byl u nás v zajetí 8-10 roků a dokonce si nemohl odpustit, že jeho vlast, jak on považuje, zahynula, a je sám ještě naživu. Soucitu k sobě tento oficír nevyvolává, ale nevážit si ho není možné.
A teď výpovědi polských důstojníků, později nalezených v hrobech Katyni. Přináší je Č. Madajczik a jeho sovětská kolegyně N .Lebeděvová. Jeden ze zůstavších naživu z důstojníků: « nenávist k Sovětům, k bolševikům - řekněme otevřeně, - celá nenávist k moskalům byla tak velká, že emocionálně plodila úsilí dostat se kamkoli, zpod deště, ano pod okap – pod německou okupaci ». Z 4,5 tisíce z Kozelského tábora vyjádřilo přání zůstat v SSSR pouze 67 lidí, v očích zbývajících se stali « noshledy moskalů ». Špionážní služba, pracující uvnitř tábora, donesla o přání válečných zajatců « …dostat se do Francie, vstoupit jako dobrovolníci do francouzské armády a bojovat proti Němcům. Porazit Germánii, vyrazit proti SSSR a obnovit Polsko od řeky Odry k řece Dněpr ».
Ukrajinské přísloví ve věci posledního výroku podotýká - hlupák se ve snění stává bohatším. Já nevím, jak Rusy, ale mne, Ukrajince, tato povídání dráždí. Má matka pocházela původem zrovna z té strany Dněpru, kde si tito polští šlechtici rozdělovali zem do gruntů. Může být, že mému dědovi se také nelíbil tenkrát kolchoz, ale zeptat se ho jestlipak tyto « polští vlastenci » - chce-li je děda vidět namísto bolševiků? Může být, že mému otci se nelíbil Stalin, ale zeptali-li se ho zda tito « mučedníci » - přeje-li se sloužit v Polské armádě, a to dokonce pod vedením takových zbabělých padouchů, jako Anders? Poctivě řeknu, jako lidí - je mi těchto zastřelených Poláků líto, ale jako vlastenci pro mne za mne, kdo tyto záštiplné idioty postřílel - Němci nebo naši. S takovými blouznivými cíly - tam jim rovněž cesta.
Ale mimo emocí, existuje přece také další zúčtování. Všechen Katyňský případ je zinscenován dnes právě proto, aby vychoval Poláky takovými, jakými byli v roce 1939. Aby místo státních funkcionářů měli tupé žvanily, místo generálů i důstojníků - zbabělé taneční šarlatány, aby polský národ znovu krmil tuto nic mu nedávající a nikterak jej nechránící kamarilu. Aby se Polsko znovu stalo žádostivou evropskou prostitutkou, s hloupou nadějí, že když ono se někomu postaví, tak si za to cosi odlomí pro sebe. Ve jméně toho, aby se toto s Polskem nestalo, má smysl Katyňskou záležitost prozkoumat. Dnes na sám fakt zavraždění důstojníků lze naplivat - my - jak my, Němci - jak Němci. Nyní je skutečně nejdůležitější pravdivost.
Poznámka překladatele:
Jedná se o další kapitolu z knihy Katyňský detektiv Jurije Muchina (mimochodem původem z Ukrajiny), která navazuje na předchozí ukázku svým obsahem o chování POLSKÉ ELITY v inkriminovanou dobu. Chci jen doplnit a z textu celé knihy to jednoznačně vyplývá, že se jedná o chování POLSKÉ ELITY a ne všech Poláků. Obyčejní lidé bojovali za svou vlast jako všechny národy a soustředili se nakonec kolem těch, kteří skutečně bojovali s Němci. Zrádci, kolaboranti, mocichtiví, vypočítaví, sobečtí, egoističtí, kariéristé, lhostejní i ustrašení lidé se našli ve všech zemích tehdejší Evropy, nejen v Polsku nebo u nás. Ostatně v textu této kapitoly je to celkem konkrétně popsáno. O chování polské elity vypovídá kniha Ежи Климковский «Гнуснейшие из гнусных» Записки адъютанта генерала Андерса. Název v souvislosti s uveřejněnými ukázkami vypovídá o všem. Jen podotknu, že onen adjutant se pohyboval během války po celé neokupované Evropě a byl blízko hlavnímu dění v Polské emigraci, respektive měl důvěrné informace.
Přeložil, zvýraznil a děkuje za pozornost Vinopalník
Zdroj
