Válka začala napínavě. Gruzie postupovala na Cchinvali /hlavní město Jižní Osetie/ a někteří pochybovali, zda Rusko vůbec zasáhne (ráno 8. srpna se vyznačovalo právě tou nejistotou). Ne každý očekával, že se Rusko odhodlá k prvnímu vážnému vojenskému zásahu v zahraničí od roku 1991, ale Rusko to udělalo, zejména proto, že nebylo možné nereagovat na zabíjení vojáků, patřících k ruským mírovým silám v Osetii. Gruzie se dopustila osudové chyby, protože Saakašvili fakticky poskytl Rusku železnou záminku k intervenci, čímž zbavil Kreml nezbytnosti přesvědčovat veřejnost o nutnosti této války a poskytl ruskému ministerstvu zahraničí dostatek argumentů k ospravedlnění ruských akcí na mezinárodní úrovni.

Následovalo rychlé a vítězné vojenské tažení, v němž 58. armáda a posilové jednotky porazily gruzínské ozbrojené síly, které se ještě donedávna bezhlavě vrhaly na jihoosetské hlavní město. Pokud by v budoucnu došlo k politickému rozhodnutí, mohla by 58. armáda obsadit celé území Gruzie včetně Tbilisi, vojenské podmínky pro to byly vytvořeny. Byl to zářný příklad toho, jak armáda dostala úkol a vyřešila ho rychle a rozhodně. V dlouhodobém horizontu to výrazně zvýšilo prestiž ozbrojených sil, jak tomu obvykle bývá u armád, jež vyhrávají války.

Jistě, mělo to své mouchy, například manažerský nepořádek při stěhování generálního štábu, který tehdy barvitě popsal Šurygin a „Friendly Fire“, stejně jako zbytečnou ztrátu Tu-22M, ale celkově to na pozadí konečných vojenských výsledků nebylo kritické a Rusko "vyšlo na jedničku" v bilanci vyhraných / prohraných válek od roku 1991. Díky vítězství se vše rozplynulo a hory trofejí (včetně americké techniky a vybavení) byly příjemnou třešničkou na dortu. Za zmínku stojí i to, že vítězství dosáhla předreformní armáda, která ve velké míře čerpala z bojových zkušeností získaných během čečenského tažení. A za zmínku stojí také důležitý důsledek srpnové války z roku 2008. Tato válka skutečně podnítila vývoj vlastních bezpilotních letounů, protože již v roce 2008 se ukázalo, že bezpilotní letouny mají budoucnost a že Rusko v této oblasti vážně zaostává (nyní už byl tento rozdíl z velké části odstraněn).

Politický výsledek války byl samozřejmě mnohem skromnější. Rusko se pod tlakem Západu omezilo na minimální variantu, uznalo Jižní Osetii a Abcházii a neodstranilo rusofobní režim v Tbilisi, který poskytl a nadále poskytuje gruzínské území pro intriky NATO. Připomínalo to výsledek rusko-turecké války v letech 1877-1878, kdy byly skvělé úspěchy ruských zbraní částečně nivelizovány výsledky Berlínského kongresu. Z diplomatického (na rozdíl od vojenského) hlediska tedy zanechala tato válka mírný pocit nedotaženosti. Samozřejmě by bylo mnohem příjemnější mít v Tbilisi vlastní loutkový režim místo amerického nebo Gruzii neutralizovat. V roce 2008 však ruské elity rozhodně nebyly připraveny jít se Západem do všeho po hlavě (ten čas přijde až po roce 2014; v roce 2008 byly jejich naděje na vstup do „zlaté miliardy“ ještě poměrně silné). Toto váhání se zřetelně projeví po vypuknutí války na Ukrajině.

Z dlouhodobého hlediska válka snížila důvěryhodnost Saakašviliho v USA a už za Obamy byl dostatečně rychle nahrazen méně zkompromitovanou osobností, jež zachovala stejný kurz, ale nebyla pošpiněna prohranou agresí (jejíž stříkance pošpinily "čisté demokratické šaty" hegemona, který byl - pro něho neobvykle - nucen se ospravedlňovat a ujišťovat, že s tím, co se stalo, nemá nic společného) a interním gruzínským scénářem, jako je bití demonstrantů a mučení ve věznicích. Z hlediska image byla válka osobní katastrofou pro Saakašviliho, kterého tehdejší ruští liberálové stavěli do pozice příkladu "mladého a úspěšného reformátora", od něhož bychom se měli všichni učit. Komedie s kravatou a útěkem před bombardérem jen dokreslily imageové fiasko tohoto politika a zničily obraz Saakašviliho, který USA pečlivě pěstovaly od roku 2003.

Nyní je "mladý a nadějný reformátor" známý především jako klaun, který běhá po střechách v Kyjevě nebo se probíjí přes ukrajinské hranice.

Saakašviliho vzestup na výsluní začal právě v srpnu 2008.

Válka obecně vytvořila na Kavkaze novou vojensko-politickou realitu (výhodnější pro Ruskou federaci než ta, která existovala před začátkem války), která následně existovala bez výrazných změn až do roku 2020, kdy karabašská válka opět vedla k transformaci regionu a úpravě sfér vlivu.

Přeložila: PhDr. Jana Görčöšová