Potíž mají řečnici i s formulací, když mluví o páru něčeho. Správně je jen se dvěma rukama, nohama. Výraz  se dvěmi je nesprávný.

Ve škole jsme se učili, že něco mohu a bylo nám řečeno že v mluveném slovu lze připustit i můžu. Dnes už jsou oba tvary považovány za rovnoprávné.

Doba mění i jiné výrazy. Před lety nás učili o dokonavých a nedokonavých slovesech. Podle toho se formuloval budoucí čas. Takže bylo rozumné říkat třeba „soustředím se“. Dnes je u novinářů i politiků běžné říci budu se soustředit.  Jazykovědci to vzdali a už to připouštějí, i když nás starší to tahá za uši.

Za komunistů jsme měli třeba chozrazčot či perestrojku. Teď jsme se přestrojili do angličtiny a to i tam, kde to není potřeba. Dřív se řeklo „mějte se krásně“, dnes , kdo chce být in, tak řekne „mějte krásný den“, což je otrocký překlad anglické fráze. Roztomilé je i když v televizi účinkující projeví údiv a řekne vau! Ještě nedávno by řekl: „páni!“ nebo „pane jó!“. Kdo jde s dobou, mluví jako v hollywoodském filmu a tak slyšíme vyslovit Wau!

Je to daň době. V padesátých letech jsme slýchali v básních „piju čaj a Čína zvítězila“ nebo „do květů bezu, bílých kalin svobodu poslal soudruh Stalin“. Dnes slyšíme, že nelze sedat na otoman, kde v pětačtyřicátom seděl generál Patton.  Možná by sedělo, připomenout si lidové „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Kdo se vlastní schopností neuživí, ten musí poklonkovat a čekat, co mu spadne ze stolu šéfů.

Novináři v naší televizi také předpokládají, že jsme se všichni učili anglické spelování (vyslovování písmen abecedy) a tak místo, aby česky vyslovili zkratku covid testu pécéer, uslyšíme písíár. Divím se, že nechodíme do velkoprodejny nábytku ájkea, ale do IKEY (to ájkea slyšíme od našich osmašedesátníkových emigrantů z Kanady).  Ještě, že se u nás říká UFO a ufouni, taky bychom mohli slyšet júefou a dumali bychom, o co jde. Zajímavé, že novinářští experti stále ještě v jiných případech hovoří o úesá a jen Honza Vyčítal zpíval o hoších z júesej.

Jiné národy si s vyslovováním problémy nedělají  a tak jsme mohli slyšet kanadské reportéry, jak hlásí, že branku střelil Džégr nebo kdysi na Hlasu Ameriky, když hovořili o muzice na železnou oponou, uváděli, že přední český orchestr řídí Čerol Vleč. Protože jsme se tehdy anglické spelování ještě neučili, dalo dost práce pochopit, že šlo o orchestr Karla Vlacha. V ruštině zase cizí jména přepisují foneticky, tak to taky dělávalo potíže, pochopit o kom ruský novinář píše.

Ještě, že v hospodách se hovoří po našem.