PAVEL KOPECKÝ komentuje snahu komisařů EU donutit Švýcary k podvolení i za cenu dalšího sebevražedného kroku Bruselu a bere to jako zajímavý test k úvahám, kterak snadno a rychle opustit Titanic
Smlouva připomíná spíše mnichovskou "dohodu", než vzájemně výhodný dokument. Krátce řečeno, kapitulační smlouva dělá ve všech oblastech ze Švýcarů, kteří členy EU nejsou, kolonii Bruselu. Od ekonomických diktátů, přes povinnost přijímat migranty, až po dodržování evropských pahodnot, podle bruselských notiček.
Globalistické kruhy nesou s nelibostí, že Švýcaři opakovaně odmítli dobrodiní, stát se bruselskou kolonií a v referendech nejenže neodhlasovali přistoupení k EU, ale nyní se dokonce odtáhli od metody, která jim měla unii nechat vlézt oknem na zadní dvorek.
Už teď se objevují zejména mezi odborníky ve Francii a v Německu, kteréžto země by byly tímto bezprecedentním opařením pověřeny, že takový zásah by mohl kriticky poškodit celou evropskou přenosovou soustavu, která je dnes natolik propojená, že odříznutí „alpské větve“ by mohlo přivodit kolaps celé evropské přenosové soustavy, už tak často balancující na hraně blackoutů. Připomeňme v této souvislosti, že častá dramata v evropské energetické síti jsou převážně způsobena, nevyváženými dodávkami z tzv. obnovitelných zdrojů (především větrníků) - důsledek katastrofální zelené energetické politiky Mutti Merkelové (bláznivé odstavení jaderných elektráren po Fukušimě).
Zosobněním „alpské větve“ a celé evropské přenosové soustavy je švýcarské městečko Laufenburg, jež se stalo symbolem evropské integrované elektrické sítě od doby, kdy se zde v roce 1958 propojily sítě Švýcarska, Německa a Francie. Takzvaná „hvězda Laufenburgu“, jak se rozvodna nazývá, pomáhá již více než 60 let zajistit stabilní dodávku energie pro Švýcarsko a zbytek Evropy.
Odborníci poukazují na to, že je prakticky nemožné přerušit tento základní kanál a vyhnout se při přenosu elektřiny Švýcarsku, aniž by to mělo zásadní dopad na celou evropskou energetickou soustavu. „Je to jako tělo, ze kterého vyříznete srdce, a budete chtít, aby přesto fungovalo“ uvedl minulý týden Eberhard Rohm - Malcotti ze společnosti Axpo Holding AG, největší energetické společnosti ve Švýcarsku.
Zhysterizovaný Brusel v poslední době přitvrzuje. Dává najevo, že nebude tolerovat žádný odpor, který by vzhledem k chatrnosti umělého evropského projektu, mohl vést k jeho rychlému pádu. To se minulý týden znovu projevilo i ve vztahu k Orbánovu Maďarsku. Stále více bolševický hybrid, který dnešní Brusel (opět spojený s bidenovským Washingtonem) přestavuje, jde v omezování suverenity členských zemí EU mnohem dále než jeho komunistický předchůdce. O faktu, že komunismus posilněný současnými technologickými vymoženostmi pouze přesídlil z Moskvy do Bruselu, mluvil ve svém nedávném projevu i Viktor Orbán, jehož země stojí v čele pokusu o obnovení relativní svobody v Evropě.
Ministr tak "pobruselsku" reagoval na maďarský zákon proti homosexuální propagandě (a pedofilii) ve školách. Představa, že děti nepatří státu, ale rodičům, kteří jako jediní mají právo vychovávat své děti podle svého přesvědčení, se soudruhů ostře dotkla. Ještě dál šel ve svých vyjádřeních holandský premiér Mark Rutte, jehož země se pod jeho vedením stala laboratoří, kde se zavádění všech možných úchylek coby následných evropských norem již desetiletí testuje. Podle něho už Maďarsko v bruselské sedmadvacítce nemá co dělat. Reakce Viktora Orbána tento týden byla jasná a stručná. „Nikdo nebude Maďarům předepisovat, jak mají žít ve vlastní zemi,“ prohlásil.
Maďarsko ovšem nechce unii opustit. Chce ji změnit. Vrátit zpět. To je ovšem úkol prakticky nesplnitelný. Mnohem jednodušší je potápějící se Titanic včas opustit. Ruttem nastíněná možnost by se nám mohla stát docela hezkou inspirací. Jenže to bychom museli mít vládu, která se skutečně k Orbánovi přidá. Andrej Babiš to určitě nebude. Sice slovně Orbána podporuje, ale když dojde na skutky, podvolí se Bruselu.
Ostatně ono "vyhodit" někoho z EU ani nejde. Ale myšlenka je to hezká, a neměli bychom ji zapomenout. Stejně jako vyhrožování Švýcarsku. Ukazuje se totiž, že bruselský drak je značně papírový. Řve, ale sebevražednou politikou stále více slábne. Podzimní volby (v Německu i u nás) hodně napoví v klíčové otázce:
Postavit se mužně na odpor, nebo alibisticky počkat, až se ten proděravělý kolos potopí? Pro první případ už víme: od proudu nás neodpojí. Jsme pro přenosovou soustavu ještě důležitější než Švýcaři. A podaří-li se dostavět Temelín (což bez Ruska nepůjde), stanou se naopak oni závislí na nás.
Docela hodně témat k přemýšlení komu dát na podzim svůj hlas.