19. 6. 2021

Známý politický komentátor P.C. Roberts, který se staví kriticky k současné politice USA, zhodnotil ženevské jednání Bidena a Putina jako propagandistickou past na Putina ZDE, a to proto, že na tiskové konferenci Putina dostala novinářka Rachel Scottová (Roberts ji označuje jako presstitutku) příležitost položit Putinovi otázku na zatčení „vůdce opozice“ Navalného a označila Putina za někoho, kdo své oponenty vězní a nechá vraždit, protože „si nepřeje spravedlivý politický boj“. Společnost ABC pak toto její vystoupení mnohokrát opakovala, aby byl ještě více zdůvodněna potřeba vynaložit 1000 miliard USD na vojenský rozpočet USA.

Z psychologického hlediska je toto Robertsovo hodnocení zajímavé, a to především tím, z čeho asi nevědomě vychází. Ačkoli je Roberts k politice USA velmi kritický, ve skutečnosti stále pokládá USA za střed světa v němž se odehrává vše podstatné a z jehož úhlu pohledu je třeba hodnotit světové události. Takže z hlediska utváření mínění americké veřejnosti (a veřejnosti všech satelitních zemí USA, kam míří její propaganda) Putin prohrál, protože „vlezl do pasti Bidena“ a jeho presstitutů včetně presstitutů ze zemí NATO.

Jenže svět na hranicích NATO nekončí. Putina by sotva napadlo pokoušet se upravit vlastní karikaturu, která ho reprezentuje v médiích této části světa. Je to zbytečná ztráta času. Nelze ovlivnit „nezávislá média“ této části světa mířící na jednoduché spotřebitele primitivní argumentace. Loutky, které tento svět reprezentují se potřebují zavděčit tam, odkud vedou vodící šňůry. Jenže Putin do této kategorie nepatří. On se Washingtonu nezodpovídá. Potřebuje naopak udělat dojem na obyvatele Ruské federace. Těm potřebuje ukázat, jak je vlivný a nezávislý. Musí snižovat jejich úzkost z ohrožení. Od starověku se při obléhání pevností a měst našli jedinci, kteří raději otevřeli brány v obavě, aby to pro ně nedopadlo ještě hůř. Proto ti uvnitř potřebují jistotu, že brány a hradby vydrží nápor a velitel je schopný zajistit jejich bezpečí.

Z hlediska ruského domácího publika se událost může jevit tak, že svojí otázkou vlezla do pasti Rachel Scottová jako reprezentantka moralizující supervelmoci na odchodu z prvního místa. U nás skoro každý ví, a v Rusku určitě, že to jsou USA, kde se střílejí prezidenti a o nějaké spravedlivé politické soutěži nemůže být ani řeči. Je to závod v hromadění volebních fondů a jednoduché propagandy. I úřadujícího prezidenta soukromé firmy umlčí a průběh voleb nelze kontrolovat. Roberts, pravda, může psát co chce, ale jen proto, že je pro korporace čerpající vojenský rozpočet zcela neškodný.

A ještě je tu Čína. Velmoc, o které se tolik nemluví, ale právě proto, že o ni jde především. A nikdo ji nemůže zastavit.