Hlavním důvodem, proč k této krizové situaci došlo, je systémové selhání českých zpravodajských služeb, které již má charakter jejich degenerace. Nejlépe můžeme tuto degeneraci pozorovat na postupném splývání slov zpravodaj a zpravodajec. Zpravodaj je člověk, který veřejnost seznamuje s událostmi a skutečnostmi, které by měla znát, většinou pracuje v rozhlase, televizi, případně píše do novin. Vědomě či podvědomě usiluje o to, aby byl všeobecně známý. Oproti tomu zpravodajec je zaměstnancem služeb, které se nazývají (a kdysi skutečně byly) tajnými. Jeho úkolem je pozorovat, hodnotit, občas se ptát a pak o tom, co zjistí, informovat jen zákonem dané adresáty. Mezi ně zaručeně nepatří novináři.

V posledních desetiletích se rozdíl mezi oběma profesemi začíná stírat. Zpravodajci sice i nadále získávají informace způsoby, které zákon dovoluje pouze jim (sledování, odposlechy, kontrola pošty), ale služby mají své mluvčí a vydávají veřejné výroční zprávy, čímž manifestují svou transformaci ze služeb tajných na zpravodajské. Dělají to kvůli tomu, že jim to umožňuje získávat silný politický vliv. Třeba pohrůžkou zveřejnění tajných informací ve vybraných novinách jako v kauze Vrbětice. Logickým důsledkem takové praxe pak je, že utajené zpravodajské informace ve smyslu příslušného zákona fakticky přestávají existovat, protože se transformovaly na dvě kategorie – na ty, které již prozrazeny a publikovány byly, a na ty, které teprve prozrazeny budou.