Petr Hampl

6. 6. 2021 první zprávy. cz

Pochopení toho, co se vlastně děje. To se dá ukázat na rozdílu mezi Viktorem Orbánem a Donaldem Trumpem. Orbán byl zvolen a okamžitě zaútočil na globalistické mocenské struktury na území Maďarska. I za cenu tvrdých konfliktů a za cenu obrovského rizika. Věděl, že není jiné cesty. Že když se nepodaří moc protistrany rozbít, vše se obrátí proti němu. Že ani v malém Maďarsku vystaveném všem mezinárodním vlivům nemá jinou možnost. Že velké peníze, média, mezinárodní finanční skupiny, nadnárodní neziskovky prostě musí zkrotit za každou cenu.

Pár investorů z Maďarska odešlo, ale většina zůstala a podřídila se novým pravidlům. Mnozí usilovali o pád jeho vlády, ale neuspěli.

 

Donald Trump si často stěžoval na nespravedlnost a neférovost (oprávněně). Kritizoval mravní selhání jednotlivých novinářů a neustále prosazovaný dvojí metr. Nedošlo mu ale, že jádro problému je v existenci globálního volného trhu a ve volném pohybu kapitálu. Dokonce těm nejbohatším snížil daně. Nejspíš si vůbec neuvědomoval, že tím jen přikrmuje nestvůru. Horoval proti mýtickému „socialismu“, místo, aby rozbil nebo znárodnil velké technologické firmy.

Tyto dva postoje dobře ilustrují stanoviska patriotických hnutí v různých zemích, která většinou mají blíže k Trumpovi. Strach ze sociálního inženýrství (nebo dokonce ze zásahů do společnosti obecně) jim brání prosadit mocenskou změnu.

Samozřejmě, nikdo jiný nemá takové možnosti, jako měl Orbán v Maďarsku, ale ten rozdíl se neodehrává až po volbách. Pamatujete ještě, že v roce 2016 dostal Donald Trump i část hlasů extrémního křídla Demokratické strany? I tihle lidé mají zájem na systémové změně.

Jednotlivé spory jsou vlastně k ničemu, dokud nejsou vlastenci připraveni zaútočit na jádro systému. Dokud za sebou vláčí liberální přístup k ekonomice jako odsouzenec železnou kouli, nemohou být úspěšní. A stejně neproduktivní je rozvíjení představ o údajné tajné celosvětové řídící skupině, protože z těch představ nevyplývá žádný konkrétní krok, který by měl být proveden. 

K čemu je zastavit jednu vlnu migrace, když za další rok budou plně otevřeny hranice? K čemu je zakazovat chemické kastrace dětí, když všichni víme, že je jen otázkou času, kdy začnou být prováděny? K čemu je odmítnout zrušení elektráren, když na ten zákaz dojde o něco později? K čemu podpora hospod, když jim McDonald za čas prosadí takovou změnu podmínek, že stejně skončí. Vedení každého sporu je vlastně zbytečné, pokud nedojde k celkové změně směřování společnosti. A ke změně nevedou pokusy o návraty do minulosti.

 

Jenže konzervativní a patriotická hnutí bojují právě takové zbytečné boje. V mnoha případech se bijí opravdu statečně. Ale zároveň hájí svobodu pro banky, nadnárodní korporace a zahraniční investory. Pak nemohou pochopit, proč pořád jen prohrávají. A prohrávat budou, dokud to nepochopí.