Přemysl Votava

7. 3. 2021

Není to obyčejný všední den. Není to jen svátek MDŽ. Nejsou to jen květiny ženám, jsou to i slzy

bolesti, je to i hrdost na naše předky. Kolik studentů o tom dni, něco ví… 8.březen 1943, Sokolovo, ukrajinská vesnice u Charkova. První bojové vystoupení Československého polního praporu. Necelých tisíc mužů a žen po dva dny zadržovalo německý útok na Charkov. U Sokolova padlo 86 hrdinů, mezi nimi i jejich velitel, nadporučík Otakar Jaroš.

Jaroš byl prvním cizincem, který obdržel nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina SSSR. Německá

odplata byla krutá. Desítky zraněných Čechoslováků od Sokolova byly v charkovské nemocnici

Němci povražděny. Cesta od Sokolova pokračovala dále přes Kyjev, Slovensko, Ostravu, až do

jarní Prahy. Československé hrdiny vítaly miliony, lidé slzeli, byli vděčni. Zná ten příběh o

hrdinství náš student… ?

8.březen 1944. Koncentrační tábor Osvětim, tzv. Terezínský rodinný tábor. Od září 1943 zde

bylo soustředěno 5000 našich židovských spoluobčanů. Po půl roce, 8. března 1944 byla

v plynových komorách provedena poprava 3792 československých občanů, mužů, žen i dětí.

Byli stateční v hodině smrti. Byla to největší vražda v naší historii, ví to náš student ?

Kolik hrdinství a hrdinů se zrodilo v našich dějinách. Dnes je postrádáme. Po několika důkladných

historických čistkách se nám ztrácí. Dějiny se převracejí. Vzory statečnosti postrádají zejména školáci,

studenti. Pokukuje se po cizích, často daleko za hranicemi. Naopak ti naši slavní předci jsou i po

staletích znovu a znovu kádrováni, jejich památka je urážena.

No posuďte sami, dovídáme se, že ten neporazitelný Jan Žižka, jehož slavné jméno nese mnohé

náměstí, či ulice, prý v mládí kradl na panském. Také Jan Želivský musel z Prahy pryč, byl příliš

revoluční. I ten popravený Julius Fučík, autor světově proslulé „ Reportáže….“, před novými

soudci neobstál, nacisty sice popraven, „ale kdo ví, jak to bylo“… a ještě byl předválečným

komunistou. Ani ten Havlíček na tom není příliš dobře, on i legionáři zbourali habsburskou monarchii... Před dnešními soudci dějin neobstojí ani ti stateční hoši od Sokolova, kteří umírali za naši a evropskou svobodu. Snaživí tvůrci nových vzorů hrdinství hledají místa pro habsburské maršály, však císař František Josef I. se v Praze již zabydlel.

I proto se u nás traduje „ že v Čechách patřičně oslavujeme, ale i kamenujeme. A zapomínáme, že lež,

nebo historická polopravda se s námi vleče, jak chyba v matematickém příkladu ! “ I proto mnozí

dějinami popletení závidí Francii jejich neporazitelného Napoleona, Rakousku zase Františka Josefa I.,

Německu jejich maršály, zapomínajíce na miliony jejich obětí. Naši hrdinové se krčí někde v koutě,

jejich odkaz je i po smrti kádrován, jak z doby jezuity Antonína Koniáše.

A tak místo skutečných hrdinů se nám i těm studentům nabízí jen ty virtuální postavičky, někdy sportovec, někdy zpěvák, či televizní hvězdička, nebo televizní pohádka o statečném princovi co

zabil draka. Jen na ty skutečné hrdiny zapomínají . Pokud ještě žijí, povětšinou jsou pozapomenuti… .