Únorová esej Petra Hampla

3. 2. 2021

Ústavní soud zasáhl do rozbíhající se volební kampaně. Během hry změnil pravidla a zvýhodnil ty subjekty, kterým předseda soudu opakovaně vyjadřoval sympatie v tisku. Svou roli možná hrálo i to, že někteří soudci ústavního soudu se ucházejí nebo brzy budou ucházet o místa u mezinárodních soudů. Aktivní podpora globalistických sil jim v tom může pomoci.

Je to vlastně podobné, jako by při fotbalovém zápase dalo jedno z mužstev gól z ofsajdu, a rozhodčí prostě zruší pravidlo o ofsajdu. A shodou okolností by pomohl právě tomu mužstvu, jehož je dlouhodobým fanouškem.

Mizení principu nestrannosti

Někdo může s rozhodnutím souhlasit, a pokládat to za správné, protože zrušená pravidla měl za nespravedlivá. Někoho jiného to může naopak pobouřit, protože ta pravidla považoval za důležitá. To ale není předmětem tohoto článku, to přenechme politologům a expertům na volební systémy. Pro nás je podstatné něco jiného – mizení principu nestrannosti.

Česká republika v tom není nijak výjimečná. Princip nestrannosti je likvidován v celém západním světě. Nedávno jsme to viděli v USA, kde skupina lidí vtrhla do Kapitolu a domáhala se vyšetření skutečných či domnělých volebních podvodů. Událost byla prohlášena za útok na podstatu demokracie. Bezpečnostní síly na protestující střílely ostrými náboji a minimálně jedna občanka byla zabita. Následují represe, soudy a vyhazovy ze zaměstnání. Přitom fakticky nehrozilo nic horšího, než že by se kongresmani museli sejít na jiném místě.

Přesně o šest měsíců před tím se Antifa pokusila obsadit Bílý dům. Útok byl odražen, ale prezident Trump musel být odveden do krytu. Všichni významní představitelé Demokratické strany to označovali za názornou ukázku správného fungování demokracie. V roce 2011 se dokonce stalo, že dav příznivců Demokratické strany násilně obsadil budovu parlamentu ve státě Wisconsin a několik hodinu budovu okupoval. Nancy Pelosi to na svém twitterovém účtu tehdy nazvala „skvělou ukázkou demokracie v praxi.“ Ano, ta stejná Nancy Pelosi, která teď hovoří o fašistickém pokusu o převrat.

Když se rozhodčí nedívá

Zkrátka, jsme svědky veřejného a okázalého vyjádření toho, že neplatí stejná sada pravidel pro všechny. Pokud se pokoušíme pochopit, co se vlastně změnilo, je dobré začít z druhé strany. Klíčová otázka totiž nezní, proč někdo nerespektuje pravidla. Zajímavější otázka zní, jak je možné, že někdo pravidla dodržuje, i když nemusí.

I když existuje morální požadavek na uplatnění stejného metru na všechny, každý z nás má přirozenou tendenci upřednostňovat vlastní zájmy a zvýhodňovat sebe – na úkor celku a obecných pravidel. Proč tedy dodržují pravidla i třeba kluci honící mičudu na plácku, i když tam není žádný trenér ani rozhodčí?

Jednoduše proto, že předpokládají, že se situace může otočit. Teď pravidla chrání tebe, za chvíli budou chránit zase mne. To ovšem předpokládá splnění tří podmínek.
 

     a) Důvěra. Dodržuji pravidla, protože protistraně věřím, že se zachová stejně. Nebo se dopouštím lehkých porušení, a předpokládám, že i ani protistrana by si to neodpustila.


     b) Podobnost šancí. Obě strany musí mít důvěru, že jim pravidla dávají rozumnou šanci na vítězství.


     c) Rovnováha sil. Nemám možnost přinutit protistranu, aby ona pravidla dodržovala a smířila se s mým porušováním. Nestrannost funguje, dokud ani jedna ze stran nemá příliš velkou převahu.

Jenže pravidla často dodržuje i ten, kdo je mnohem silnější. Když starší kluci hrají proti mladším, většinou postupují podle pravidel – s výjimkou mezních emotivně velmi vypjatých situací typu hádka o platnost gólu, který by rozhodl celé utkání. A nezřídka se stává, že majitel firmy dá svému zaměstnanci šanci ve férové diskuzi – i když ho osobně štve, že jeho názor je vyvrácen.

To ovšem zase předpokládá, že i poražený má ze situace určitý zisk. I hráči poraženého týmu si pěkně zahráli. Majitel firmy poražený v debatě získal lepší řešení technického problému. Politická strana poražená ve volbách přispívá k chodu funkční demokracii, což pokládá za významný přínos.

Pravidla pro pány, pravidla pro nevolníky

Nastolení dvojího metru je tedy především jednoznačné potvrzení toho, že došlo ke změně mocenské situace. Změna byla dovršena během uplynulých čtyř let. Americkým prezidentem byl Trump, českým premiérem Babiš, ale to nic nemění na tom, že globalisté posilovali svoji pozici. Posílili vliv v médiích, nejen vlastnickým změnami, ale i postupující generační výměnou. Na univerzitách převládá radikálnější tón než před lety. Na některých českých humanitních školách proběhly čistky. Ekonomické změny zvýhodnily korporace, ty posílily pozici na úkor místních firem. Globální neziskovky obsadily další kus veřejné správy. A bylo vyneseno pár rozsudků, které rovněž posouvají poměry.

Nové rozdělení moci znamená mimo jiné, že:


     - Příslušníci vyšších tříd mohou neomezeně porušovat pravidla, protože mají pocit, že oni budou ti silnější už napořád, a že mocenský rozdíl je takový, že nebudou muset nikdy spoléhat na férovost druhé strany.


     - Příslušníci vyšších tříd nepřikládají debatě žádnou hodnotu. Nevěří, že ze setkání různých názorů by mohla vzejít nová kvalita. Nejsou zvyklí konfrontovat stanoviska, nejsou zvyklí argumentovat. Jsou naopak zvyklí automaticky přebírat ty správné názory. Ti dole se snaží podobat těm výše. Ti výše se snaží podobat těm ještě výše. A ti úplně nahoře žijí ve strachu před rozběsněným manažersko-intelektuálským davem.

Proč by měli respektovat rovnost pravidel?

Dvojí metr není podobná porucha v systému, jako když boháč přistižený při rychlé jízdě vtiskne policistovi hrst bankovek. Dvojí metr je viditelný a zásadní rys společenského a politického zřízení. Mnohé režimy jasně deklarují, že pro pány platí jiná pravidla než pro nevolníky.

Teorie konfliktu říká: „Zasaď stejně citelný úder, a potom nabídni smíření.“ Ale k tomu je ještě hodně daleko.