Podle obvyklé představy se měla politika přinejmenším v ekonomicky vyspělých zemích vyvíjet vcelku ustáleným způsobem. Voličské preference se víceméně pravidelně vychylovaly ke stranám pravého a levého středu. V tomto rytmu střídavě pravice prosazovala větší míru deregulace ekonomiky, zatímco levice se zasazovala o vyšší míru sociální spravedlnosti.

Výsledkem mělo být směřování ke společnosti, ve které stát nebude dusit ekonomiku a ve které zároveň nebudou příliš narůstat sociální nerovnosti. Důraz levice na rovnost a pravicový akcent na volnost se navzájem nevylučovaly, což vedlo po čase až k jakémusi bratrství stran střídajících se u moci. Někteří toto bratrství považovali za stabilizující faktor demokracie, jiní za výraz korupce politické třídy.

Také u nás vidíme, že volební kyvadlo se jaksi zaseklo. Sociální demokracie jakožto strana levého středu momentálně nemá sílu vychýlit hlasy ve svůj prospěch. Občanští demokraté se musejí spojovat se stranami nad propastí, aby vůbec mohli dýchat na záda pirátům.

Ve Spojených státech i u nás se kyvadlo vychyluje z osy. Místo toho, aby měřilo čas vymezený vládě pravice a vládě levice, ukazuje zcela jiným směrem. Osciluje mezi těmi, kteří se považují za jediné demokraty (v USA si tak říkají, u nás svůj blok za to vydávají), a těmi, kdo prý jsou nepřáteli demokracie a měli by být z politiky odstraněni.

Není třeba vysvětlovat, jak je takový trend nebezpečný. Očividná neschopnost pravého a levého středu získávat na svoji stranu střídavě většinu voličů na sebe bere masku boje skutečných demokratů proti silám zla.

Zlo ovšem zvítězí teprve tehdy, pokud se údajným silám dobra podaří kyvadlo zablokovat.