Profesor Keller ale není jen teoretik. Jako přemýšlivý a citlivý člověk přetrpěl jedno volební období v Evropském parlamentu, který je bizarním a smutným místem, v němž lze v krystalické podobně pozorovat hloupost, korupci a cynismus velké většiny europoslanců. Ti usilovně pracují na degradaci svých zemí, jsou lobbyisté nebo nosiči vody nadnárodních korporací a při tom se tváří jako nositelé zářivého pokroku.

Jádrem díla je popis téměř nekonfliktní souhry neomarxistů a neoliberálů v posledních desetiletích, kterou autor nazývá „hybridní politikou“. Neomarxisté, kteří bývají klasifikováni jako levice, se nestarají o sociální práva a budoucnost národů ve svém pojetí, ale zabývají se individuálními nároky příslušníků domněle utlačovaných menšin. Neoliberálové opustili fikci samoregulujícího se trhu a zaměřují se na odstraňování překážek co největšího růstu nadnárodních korporací pomocí privatizace zisků a přenesení ztrát na daňové poplatníky.

Neomarxisté a neoliberálové společně vnímají státy a národy, jejich hranice, demokracii a kulturu jako bariéry, které je třeba odstranit ve jménu vyššího dobra. Nejde o teorii spiknutí, ale o praxi, kterou lze pozorovat například při bližším zkoumání institucí Evropské unie.

Kniha je doplněna výkladovým slovníkem skutečného významu v této souvislosti často užívaných pojmů a „stručným slovníkem hybridní novořeči.

Jako ukázku uvádím jaký význam má podle autora v novořeči pojem „liberální demokracie“: „Systémy, ve kterých voliči nemají vliv na politiku a politici nemají vliv na ekonomiku. Tak jsou společně uchráněni nutnosti rozhodovat o skutečně zásadních věcech.“

Ivan David