Konkrétní příklad z nedávné historie

Teď nějaké ty konkrétní ilustrace výše uvedeného. Stopětičlenný „Konvent“ ustavený Laekenskou deklarací hlav států a vlád EU z prosince 2001 pod předsednictvím bývalého francouzského prezidenta Valeryho Giscarda d´Estaign připravil návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu (zvané také zkráceně „ústavní smlouva“), který byl v říjnu 2004 v Římě podepsán a do listopadu 2006 probíhal ratifikační proces v jednotlivých členských státech Unie. Asi 10 z 25 členů Unie mělo pořádat podle svých vnitrostátních předpisů o přijetí ústavní smlouvy referenda. Bylo nutno dosáhnout jednomyslného souhlasu všech členských států tak, aby tato ústavní smlouva vstoupila v platnost. Její odmítnutí v referendu ve Francii v květnu 2005 a poté v Holandsku znamenalo zcela novou situaci a záměr musel být ke zklamání europolitiků a eurobyrokratů opuštěn. Ale rychle si našli lišácké náhradní řešení.

Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu byl rozsáhlým dokumentem o 448 článcích. dělil se na 4 části a následovaly ještě přiložené protokoly. Nově byl navrhován způsob schvalování předpisů Unie. Hlasování v Radě ministrů mělo být založeno na „dvojí většině“, tedy pro musí být 55% členských států (nejméně však 15), které představují v součtu 65% celkové populace EU. Měl se tedy opustit princip jednomyslnosti a 10 menších států tak mohlo být napříště přehlasováno 15 státy většími.

Ústavní smlouva navrhovala rovněž nové vrcholové funkce: místo dosavadní pololetní rotace předsednictví Rady měl být volen na maximálně pětileté období prezident Rady složené z hlav států a ministerských předsedů. Měla vzniknout nová funkce ministra zahraničních věcí EU. Ten měl napříště předsedat Radě ministrů zahraničí členských států. Navrhovalo se vytvořit Kancelář veřejného žalobce, který by stíhal majetková poškození Unie.

Ve své většině byl po neúspěchu ústavní smlouvy její obsah jednoduše transformován do tzv. Lisabonské smlouvy, jež byla následně v členských státech projednávána a odsouhlasována a v účinnost vstoupila počátkem roku 2010. Po zkušenostech s ústavní smlouvou se již od konání referend většinou upustilo. Návrh Lisabonské smlouvy měl proti návrhu ústavy smlouvy o pouhé dvě stránky méně.

Vnucuje se nad ní – vedle možných přehlasovávání menších států většími – řada dalších otázek: jak je to s demokracií? Počítá se vůbec s reálnou funkčností Evropského parlamentu, když je mu upřeno právo navrhovat předpisy EU a obsazovat a kontrolovat významné funkce v rámci Unie? A když vyslaní poslanci nezastupují primárně své země, ale seskupují se v tak zvané „frakce“, tedy jakési partajní eurokluby? Kam se ztratilo demokratické politikum, když politika EU i členských států je předem určena a zaměřena, a to asociálně a úzce podnikatelsko-hospodářsky, v neoliberálním smyslu? , Kam se poděla rovnost, volnost a bratrství? A kde se vzaly všechny ty kontroly, sledování, dotazníky, bezpečnostní spolupráce a slídění v soukromí občanů? A jak je to se sociální otázkou, když koryfejové liberální ekonomie veřejně mluví proti „prázdným pojmům“ jako je rovnost, spravedlnost, demokracie, humanita a lidská práva? Jak je řešen vztah EU k nadnárodním korporacím a nadnárodním integracím (například k MMF)? Čím se zabývají rozsáhlé oficiální struktury lobbistů v Bruselu, disponující obrovskými fondy? Kde se asi ty peníze rodí, a k čemu a zač se utrácejí? Jde zjevně o osud řady generací. A přitom se problém staví na pokryteckých slibech a krátkodechých osobních a skupinových zájmech. A šíří se laciná ideologie a politická reklama tam, kde by měly vládnout demokratismus, znalost a vědění, kritické myšlení a důkladné, nestranné analýzy dříve, než se přikročí k rozhodování.

Počátkem roku 2010 vznikly a byly personálně obsazeny nové funkce podle Lisabonské smlouvy: „ministr zahraničních věcí EU“ a rovněž „prezident Rady EU“. Tedy hodnostáři svým charakterem a svou náplné patřící spíše do státního organismu, nežli do nadstátní integrace. 

Zajímavé a poučné detaily našeho vstupu do EU

Už náš vstup do evropské integrace byl docela poučný. Před referendem probíhala oficiální propagandistická kampaň. Agitační spoty byly přebírány zjevně z EU. Byl v nich vždy nějaký prostý občan členského státu, zvoucí ke vstupu uchazačské země. Jestli si dobře vzpomínám, tak člo o řidičku autobusu z Portugalska a třeba rybáře odněkud snad z Itálie a tak podobně. Spoty byly vyrobeny reklamními profesionály a roli prostých občanů unijních států hráli figuranti, herci. Tedy styl běžné reklamní kampaně, normální reklama, jen tentokrát nebylo tématem, že si to či ono prostě musíte koupit, protože je to opravdu skvělé (kde jsou časy půvabné reklamy “Bobika...”), ale tady šlo o to, aby občánek hodil svůj hlas ve prospěch vstupu kandidátské země do urny. Takové reklamy vždycky lžou, přesněji: neříkají nikdy celou pravdu a manipulují. Člověka napadne, co by asi v takovém reklamně-agitačním spotu řekl opravdový řadový občan členské země. Možná by to bylo hodně zemité a tedy stěží vysílatelné a hlavně z hlediska cíle kampaně zcela kontraproduktivní.

Je u nás dávno zřejmým faktem, že velká část politického spektra – politiccký střed a pravice – si nepřejí zavedení funkčního celostátního referenda do našeho ústavního pořádku a politické praxe. Jsou tu obavy ze zhoršení podmínek prosazování agendy těchto politických směrů, ale v tom odmítání zaznívá i určitá snaha profesionálních politiků jako velmi vlivné zájmové skupiny, nenechat si vedle sebe vyrůst možný účinný korektiv, konkurenční rozhodovací proceduru se závaznými výsledky, neochota dělit se o svou moc. Oni přece nejlépe vědí, co a jak. Lid je hloupý a manipulovatelný a nejlíp by bylo omezit všeobecné volební právo.

V tomto ovzduší bylo stanoveno, že o našem vstupu do evropské integrace musí rozhodnout referendum. Samozřejmě po letech příprav a poté, co se politické oligarchie na evropské i české úrovni spolu navzájem už dohodly. Tedy bylo třeba uspořádat referendum pro formu a předem zajistit jeho souhlasný výsledek. Podařilo se to stanovením podmínek. Nebylo stanoveno žádné kvorum pro závaznost referenda. Teoreticky by tedy mohl v referendu hlasovat místo několika milionů českých voličů pouze jediný a pokud by se vyslovil pro vstup, byl by tento odsouhlasen, dokonce 100% zúčastněných a výsledek by byl platný! A kdyby náhodou ten jediný volič (nebo většina hlasujících) rozhodl nevstupovat, tak by se to bývalo řešilo poevropsku: po půl roce propagandistické masáže kombinované s výhrůžkami by se referendum zopakovalo, již se žádoucím výsledkem. A pokud by tohle druhé kolo nevyšlo, je tu ještě cesta rozhodnout bez referenda, jako když byla smlouva pro Evropu přepsána do Lisabonské smlouvy a pak vnucena evropským národům bez lidových hlasování. A finito!

A o čem vypovídá “hymna” EU?

Ještě jeden detail, který mě svého času opravdu dostal. Europolitici a eurobyrokraté si zvolili v rámci vytváření superstátu (prezidenta a ministra zahraničí už mají) Schillerovu a Beethovenovu “Ódu na radost” za oficiální hymnu Unie! Mám k tomuto hymnu specifický vztah, v mládí jsem četl její rozbor v muzikologických spisech velkého francouzského spisovatele Romaina Rollanda a chápu ji jako vrcholný projev osvícenského humanismu, jako oslavu sbratření osvobozeného lidstva jako celku. A tady jí ke své propagaci zneužijí eurokraté a tak ji degradují na prounijní agitku pouze v rámci Evropy! Hodně mě tím svého času nadzvihli. Úplně stejně, jako když nějaký ten nadnárodní obchodní řetězec zneužil jméno proslulé a velevýznamné školy moderní architektury a designu z prvé poloviny 20. století a pojmenuje sám sebe Bauhaus. Kdo trochu zná kontext původního Bauhausu, ten to musí cítit jako urážku a nestoudnost! A evropská hymna je totéž v bledě modrém! Možná řeknete, že jde o detail, ale takové detaily někdy vypovídají o podstatě. Víc, než by se chtělo. Nadstát si prostě vyžaduje i všechny státní atributy dokonce včetně “nadnárodní” hymny..

Co tedy s evropskou integrací do budoucna?

Přebudování, zásadní reforma EU nevypadá proveditelně. Už narostla, zbytněla a zesílila tak, že to asi nepůjde, i kdyby se našla přesvědčivá většina k jejímu prosazení. Už vidím ta vleklá jednání za zavřenými dveřmi, kde by se rodily prožluklé kompromisy, aby jevová, vnějšková změna přikryla principiální pokračování dosavadní praxe, dosavadních poměrů. Europolitici i eurobyrokracie by tvrdě bránili své pozice, kompetence, výsady, podporování skupinami, jež jsou v členských státech výhodně napojeny na unijní penězovody a mají zájem na pokračování dosavadních praktik. Reforma EU by byla nevyhnutelně pod silným neformálním vlivem nadnárodní korporátní sféry a jí zaměstnávaných lobbistů a neformálních, vlivových servisních skupin, prosazujících její zájmy. Vypadá to tak, že bude nutno EU prostě zrušit, rozpustit a začít znova.

Evropa si nějakou integraci určitě zasluhuje a nevyhne se jí. Už jen proto, aby obstála v hospodářské konkurenci s Amerikou, Čínou, Ruskem a nově se industrializujícími zeměmi (Indií, Brazílií, jižní Afrikou, Indočínou a celým dálným Východem). Nicméně musí to být opravdu dobrovolná zdola demokraticky budovaná integrace, kde si členské národní státy pohlídají, aby se z dobrého sluhy nestal nadutý pán, jak se přihodilo v případě EU. To nebude při různé velikosti a rozvinutosti států a pluralitě národních zájmů vůbec snadné!

Nový integrační pokus bude muset obsahovat řadu pojistek, omezujících dominaci velkých států a velkých ekonomik na úkor těch menších. Bez nastolení alespoň přibližné reálné rovnosti a určité rovnováhy zájmů to nebude fungovat lépe než dnešní EU.

A tato integrace nebude autentická, pokud se rozhodně nezasadí o spravedlivé a do důsledků dovedené sebeurčení Basků, Katalánců, ale i mimoevropských Kurdů a dalších utlačených etnik ve svém středu i v bezprostředním okolí. A bude se muset tvrdě a kolektivně, solidárně postavit velmocenským choutkám Turecka, výhledově i vzrůstajícímu velmocenskému tlaku obrozeného Ruska a diktátorským choutkám upadajících Spojených států amerických, ale rovněž komerčnímu a politickému tlaku bezohledně se na světové výsluní deroucí Číny.

Obtížných úkolů nad hlavu! A také bude muset nová integrace samozřejmě obstát v obhajobě autentických evropských hodnot, kterými jsou demokratismus, vyváženě dávkovaný liberalismua v rovnováze se solidaritou, sekularismus a široká náboženská a světonázorová svoboda a tolerance. Bude naléhavě třeba, aby tyto veskrze novověké humanistické hodnoty obstály zejména proti agresívnímu a hluboce destruktivnímu náporu islamismu, tomuto svéráznému ale nebezpečnému teokratickému pozdravu z dob raného středověku. Základem ale musí být vnitřní, principiální demokratičnost svobodného sdružení evropských národů. Samozřejmě, že musí jít o sdružení rozvíjejících se a prosperujících národů, nikoli národů mizejících, rušených či rozpouštěných v amorfní mase pasivního, podrobeného, desintegrovaného, regionálně rozdrobeného obyvatelstva.

A což takhle vystoupení České republiky z EU? A může být Visegrád řešením?

Nabízí se samozřejmě ten neosvědčivší se spolek jednoduše opustit. Vypadá to jednoduše a jako heslo a programový postulát pro vnitropolitický boj se to přímo nabízí. Nicméně bližší zkoumání ukazuje, že přinejmenším v nynějších poměrech není taková cesta přijatelným řešením.

Vleklé a problémové opouštění Unie máme před sebou v přímém přenosu v případě Velké Británie. Europolitici a eurobyrokracie odchod Britům pěkně oslazují. A to je ostrovní Británie, součástí nikoli evropského kontinentálního, ale anglosaského kulturního a dějinného okruhu a disponuje privilegovanými vztahy s bývalými koloniemi v rámci Britského Commonwealthu. Českou republiku, přívěsek západní, především německé ekonomiky, by eurokraté a jejich spojenci rozsápali, vymačkali a odhodili způsobem, který by byl brutální a destruktivní a vedl by k degradaci české státnosti i ekonomiky. To si nyní rozhodně nemůžeme dovolit riskovat. Jiné by to mohlo být při současném výstupu vícero členských států a samozřejmě též při rozpuštění celé integrace nebo jejím rozpadu na vícero dílčích uskupení.

Zatím nám nezbývá, nežli pěstovat Visegrád a snažit se k němu přitáhnout i Rakousko a možná i Slovinsko. Ale ani Visegrád není bez problémů. V průběhu posledních let se výrazně projevily parciální zájmy výrazně proamerického Polska, potenciálního konkurenta Německa, který má blízko také k pobaltským zemím. Polsko má rovněž historicky zděděné velmocenské ambice (Rzeczpospolita od morza k morzu … , koncepce dílčí integrace v rámci tzv. “Trojmoří”). A Maďarsko zase své odstředivé tendence může v budoucnu kanalizovat do programu restaurace Velkého Uherska, jak existovalo do zániku rakousko-uherského soustátí. Slovensko je zase až dogmaticky probruselské. A česká vládní garnitura je vůči Bruselu celkem konformní a kompromisnická. Případná budoucí vláda demobloku a Pirátů může tento kurs jedině posílit a prohloubit. Každá země má holt své ambice, své dějinné kontexty a své zájmy a cíle. To je přirozené. Ale nic lepšího, nežli je Visegrád, tady zatím nemáme. Bohužel!