Jen sporadicky a opožděně placené, demoralizované a rozpadající se stavovské vojsko nemohlo samozřejmě odolat ofenzívě spojené císařské a ligistické armády na Prahu během podzimu 1620. Mohlo ovšem udělat něco, co již několik týdnů před bitvou doporučoval vrchnímu velení právě generál Mansfeld: místo vyčerpávajícího ústupu k Praze rozmístit vojsko v opevněných městech a donutit protivníka rozdrobit síly. Jeho nevelký sbor čítající asi dva tisíce mužů byl naverbován (jako jediná skutečně účinná pomoc stavovskému povstání z Říše) vůdcem Unie evangelických říšských knížat Friedrichem Falckým za peníze katolické Benátské republiky a jménem savojského vévody Karla Emanuela (mimochodem: také katolíka!). Mansfeld byl podle všeho nejschopnějším ze stavovských velitelů. Mansfeldův dvoutisícový sbor v září 1618 napochodoval do Čech, 19. září oblehl katolickou Plzeň a 21. listopadu 1618 ji dobyl. Vytvořil si z ní bezpečnou operační základnu pro celou zbývající dobu povstání. Vývoj dal posléze Mansfeldovu strategickému návrhu za pravdu, když i po prohrané rozhodné bitvě před Prahou se bez problémů řada opevněných míst držela ještě celou řadu měsíců.

K podezřelým vzájemným kontaktům důstojníků obou bojujících stran je třeba uvést, že to vše byli najatí kondotiéři, zachovávající navzájem určitý profesní kodex, který např. sejít se na truňk mohl v některých situacích dovolovat. Mimo to všichni vyrůstali společně a bojové zkušenosti získávali koncem 16. století a v prvých letech století následujícího ve válkách s Turky v Dolních Uhrách, takže se všichni důvěrně znali.

Proč byla velká polní bitva před Prahou zbytečná?

Byl už začátek listopadu a v těch dobách se bojovalo jen od jara do podzimu, pak se vojska rozložila v zimních kvartýrech a čekala na jaro. Spojené císařské a ligistické vojsko, to byla polní armáda postrádající větší obléhací a bourací techniku, potřebnou k dobývání pevností. A už je velice honil čas: podzim se překlápěl do zimy a bylo tedy nutno se v nejbližších dnech začít stahovat do bezpečnějších končin k přezimování. Přezimovat v dotyku s nepřítelem nepřicházelo v úvahu. Tedy se nabízelo pochodova do již pacifikovaných jižních Čech. Na delší obléhání velkého souměstí nemohlo být v dané situaci ani pomyšlení. Je zřejmé, že tímto manévrem bylo téměř s jistotou možno odvrátit bělohorský debakl. Ovšem vzhledem k neschopnosti povstalecké vlády a limitovaným možnostem vojenského velení by se asi situace povstání během zimy nezlepšila a na jaře by se odpor patrně stejně zhroutil. Nicméně šance takto jednoduše odvrátit před zimou měření sil, zmařit výsledek celého císařsko-ligistického tažení na Prahu a vše odložit na jaro, bylo podle všeho možné, dokonce se to přímo nabízelo.

Těsně před zahájením bitvy byla zajímavá šance na rozhodující úspěch!

Byla tak promarněna velká šance k rozprášení alespoň části ligistického vojska ještě před příchodem císařského sboru. Taková šance se už neměla opakovat. Bylo přitom žádoucí náhlým útokem jízdy ligistický sbor dezorganizovat, zčásti porubat a rozehnat a rozhodně přinejmenším ztížit a protáhnout šikování Tillyho oddílů za mostkem - tím spíše, že spojená císařsko-ligistická vojska měla nad stavovskou armádou mírnou početní převahu. Tady byla šance přinejmenším ještě před hlavním střetnutím poměr použitelných sil poněkud vyrovnat ve prospěch povstalců.

Takhle se v dějinách přichází o šance, jež se pak již nikdy neopakují, takto se v dějinách rozhoduje - někdy bohužel i na stovky let dopředu… .

K mýtúm a legendam provázejícím bitvu

Nyní z jiného soudku: hned bezprostředně po bitvě se začal rodit katolický mýtus o zázračné zásluze Panny Marie na překvapivě snadném a konečném vítězství katolické věci v zemích Koruny české. Takový mýtus se k utužení mariánského kultu, této bojové zástavy protireformace, opravdu hodil a byla po něm v prostředí chystané důsledné rekatolizace dobytých zemí naléhavá dobová poptávka. Proto není divu, že se objevila historka (pardon: legenda!) o karmelitánském mnichovi, který si říkal Dominicus a Jesu Maria (ve skutečnosti to byl jakýsi Domingo Ruzzola, původem Španěl žijící v letech 1559 - 1630), který měl v prostorách strakonického hradu nalézt gotický deskový obraz narození (či “adorace”) Krista, zhanobený protestanty. Ve skutečnosti pocházel ten obraz odjinud, snad ze Štěnovic u Plzně. Mnich se obrazu ujal a nesl ho s sebou při provázení katolických vojsk až před Prahu, kde měl před bitvou na koni projíždět s obrazem na prsou mezi šiky císařských a ligistů a povzbuzovat je k srdnatosti. Toto vše se opravdu mohlo stát. Nicméně legenda praví, že to byl tento mníšek, kdo pohnul svou duchovní autoritou velení spojených katolických vojsk na velitelské poradě před bitvou k tomu, aby právě zde a teď byla svedena rozhodující bitva! Je to samozřejmě nereálná smyšlenka: na velitelskou poradu by generálové a plukovníci mnicha ani nepustili, natož, aby se jím dali přesvědčovat, co mají dělat. Mimoto bitva byla spojeneckým velením míněna spíše jako vyzkoušení protivníkových sil a stavu jeho bojového odhodlání, nikoli jako rozhodné střetnutí – byť se v rozhodné střetnutí nakonec vzhledem k okolnostem, svému průběhu a výsledku vyvinula. Proto je dnes na Malé Straně nikoli luteránský chrám Nejsvětější Trojice, ale místo něj luteránům sebraný a přestavěný kostel Panny Marie Vítězné (též zvaný “U Jezulete”). Proto je u bělohorského bojiště, před oborou Hvězda barokní poutní kostel z 18.století stejného zasvěcení a proto má stejné zasvěcení i římský karmelitánský kostel (Santa Maria della Vittoria), kde onen “zázračný obraz” toho mnicha poté přechovávali, dokud v 19. století neshořel. Ovšem jeho kopie jsou na oltářích v kostele ve Strakonicích na hradě, v poutní svatyni na Bílé Hoře i u toho Jezulete na Malé Straně.

Takto vznikají barokní legendy! Mýty stejně nepodložené, jako ty obrozenecké! Pokud jde o bělohorskou legendu – mýtus, má soudobé pokračování v nedávném veřejnoprávně- televizním dokumentu “Bílá Hora” (ČT 2 - premiéra 3.11. 2020 ve 20.50 hod. s reprízou 4.11. 2020 v 17.20 hod.). Tento dokument dosti tendenčně vypráví příběh bitvy pomocí ústředního (průvodního) motivu mariánského bělohorského zázraku a jeho aktéra Dominga Ruzzoly! Jde bohužel o celkem typický příklad dobového konformistického vlezdoprdelství našich veřejnoprávních médií. Řada zajímavých sdělení několika opravdových odborníků na danou problematiku (mimo jiných brněnského historika Dušana Uhlíře, autora v úvodu tohoto textu zmíněné skvělé monografie o bitvě) byla zbytečně znehodnocena celkovou prokatolickou tendencí hodinového snímku.

Je nutno preferovat fakta a jejich kvalifikovanou historickou analýzu. Místo vymýšlení a pěstování matoucích mýtů a legend (“narativů”, jak se dnes módně říká) je nutno zapojit vlastní erudici, kritické myšlení a snažit se co možná přiblížit odpovědi na otázku, jak to skutečně bylo a proč zrovna takto.

Jaké státoprávní a politické koncepce se střetly? Jak bychom jako Češi a Moravané dopadli v případě úspěchu povstání?

Odstředivé tendence feudality, její sklon k nespolupráci a nesolidaritě, k egoismu a individualismu, to vše je založeno na faktu, že její ekonomickou základnou bylo agrární podnikání, velkostatek spolu s držbou celých panství. Feudální panství bylo profilující ekonomickou, ale i správní jednotkou. Mělo svého vlastníka, ten provozoval vlastní správní administrativu a měl i rozsáhlé soudní pravomoci. Byl to – zvláště u větších panství a jejich konglomerátů pod vládou feudálních oligarchů – v podstatě ucelený stát ve státě, který byl soběstačný a zasahování z úrovně krajů, zemí a nejvyšší panovnické moci zde bývalo pociťováno jako cosi cizorodého, obtížného a obtěžujícího. Střední a vyšší feudalita měla stát za nutné zlo, jež je nad ní a před kterým je nutno hájit vlastní výsady, svobody a autonomii. Nebo se jej snažit ovládnout a přizpůsobit svým vlastním zájmům. Silný stát rozhodně nebyl jejím cílem a žádoucím výsledkem. Tedy zájmem feudality bylo buď stát oslabovat a jak jen možno se od něj izolovat - nebo se snažit jej ovládnout a využít pro své vlastní zájmy. V praxi se projevovaly obě tendence. Tak vznikaly náběhy k stavovské samosprávě ve formě slabé volené monarchické vlády, zcela závislé na stavovském sněmu.

Naproti tomu v delší historické perspektivě byla paradoxně absolutní monarchie progresívním státním útvarem, schopným soustřeďovat síly v potřebné době v potřebném směru, vytvářela tím podmínky pro vývoj k moderní společnosti – zde jsou zárodky národohospodářského řízení (merkantilistické a fyziokratické koncepce). Osvícenský absolutismus položil základ pro civilizační pokrok směrem k průmyslové revoluci, přechodu k politickému liberalismu a také k náboženské toleranci a celkové sekularizací společnosti. V neposlední řadě to byly absolutní monarchie, jež poté, kdy se přežily, posloužily jako vítaný terč buržoazních revolucí. Ovšem prosazení panovnického absolutismu znamenalo potlačit odstředivost feudality a politicky ji jako autonomní prvek zlikvidovat, mocensky vyvlastnit. Její politické role se již napříště mohla uskutečňovat pouze ve službě panovníkovi, u dvora a v bytnějícím státním aparátu.

V případě vítězství protestantských stavů bychom dost možná nyní mluvili všichni německy a byli jednou ze spolkových zemí SRN. Vedle českých bratří tu byli výrazně zastoupeni jen luteráni a kalvinisté, vesměs Němci. Vliv českých staroutrakvistů i novoutrakvistů byl výrazně slabší.

Všechno je to prostě složitější a tak trochu nejednoznačné. Ovšem ujařmení svobody lidského ducha a likvidace náboženské tolerance při obracení české společnosti na jedinou samospasitelnou víru bylo ohavným násilím, za které se - pokud vím - žádný katolický hodnostář dosud neomluvil.

Historické ponaučení závěrem

Hlavním ponaučením pro nás by mělo být, že s povstáním, státním převratem, rebelií nebo revolucí se nesmí nikdy zahrávat. Pokud se do něčeho takového má opravdu jít, musí to být kvalifikovaně naplánováno, kvalitně organizačně připraveno, dobře zabezpečeno prostředky a vedeno schopnými lidmi na těch správných místech s náležitým odhodláním, rozhodností a vůlí k rozhodnému vítězství. Fušerství dějiny netolerují a neodpouštějí a bez lítosti trestají. Zbaběle ztracené příležitosti se již neopakovávají. A naopak: náhoda i dějiny vždy přejí připraveným!

Dodatek: jedno nešťastně opomenuté a zmeškané kulaté výročí