Patřím k těm, kteří prožili rok 1989 na vysoké škole. Měli jsme možnost vše sledovat z bezprostřední blízkosti – tím myslím dobu a události, které vedly ke společenským změnám. Nebyl mezi námi snad nikdo, kdo by neznal písničky Karla Kryla. Byl málokdo, kdo by je neposlouchal a skrze ně si vlastně tak nějak nedoplňoval vzdělání. Krylovy písničky byly a jsou vlastně takovým nahlas vyřčeným způsobem uvažování, morálním imperativem, a formovaly nemálo lidí. Karel jednal tak, jak zpíval, byl čestný, nekompromisní, přímočarý, a takoví lidé bývají buď obdivováni, nebo zatraceni. Dokázal naprosto jasně a nahlas říci, že „zločin je zločinem, i když jej spáchal kamarád“.

Po roce 89, po návratu z Německa, se mu dostalo bouřlivého přijetí od jeho posluchačů a obdivovatelů, ale velmi chladného přijetí od lidí, kteří se mezitím ujali řízení státu. Kryl nabídl pomoc i Havlovi, byl ale odmítnut, což jsem nemohl pochopit, protože jsem se naivně domníval, že všichni potáhneme za jeden provaz, ovšem ne tímhle směrem.

Krátce po návratu ale Karel Kryl začal mizet z veřejného prostoru. Zatímco Václav Havel a disidenti všeho druhu byli na obrazovce v podstatě pořád, Kryla přestávala hrát rádia, o Československé televizi ani nemluvím. Jeho mizení nebylo dobrovolné – jeho pravdivý a kritický projev se tehdy sice možná zdál přehnaný, ale velmi rychle se ukázalo, jak přiléhavé byly jeho postřehy a soudy. A proto už byl jeho návrat i veřejné působení nežádoucí.

Karel Kryl byl autentický, nebyl na prodej, nepodbízel se, a tím se stal pro nový režim nepohodlným.

Kritizoval lidi kolem Havla i poměry ve Svobodné Evropě. Kritizoval lži, které se pozvolna stávaly novou státní politikou, a nedokázal se srovnat s tím, jak probíhaly restituce. Byl zděšený z nastupujícího všeobecného marasmu, a to jak na ekonomickém, tak kulturním poli.

Byl zklamán z toho, co se v republice začalo po osmdesátém devátém vydávat za nezávislou žurnalistiku.

Jeho text „Ve všeobecné servilitě, sní novináři o korytě a okusují pera…“ je myslím dost výstižný.

Kryl vydával v zahraničí desky vlastním nákladem a platil vše ze svého. O tom se však dnes nemluví.

To bylo a je skutečné vlastenectví. Vlastenectví, které je dnes přehlíženo a dehonestováno poskoky v bezcenných veřejnoprávních médiích.

Zatímco Kryla jsme znali asi všichni, Havla téměř nikdo. Pouze ti, kteří se o politiku zajímali, věděli, že je někdo takový, ale nic víc. (Kdo Havla nejvíce zpopularizoval, byly noviny a neselhávající televize, která o něm tehdy referovala asi jako dnes o Rusku. Tedy trapně a neobjektivně, což mu přidávalo na popularitě.) Jeho angažmá v listopadových dnech ale bylo nejasné a nepřesvědčivé.

Václava Havla, na rozdíl od Karla Kryla, většina lidí nikdy nepřijala. Jeho hry ani eseje nikdy „nezlidověly“, ani nepřesvědčily. Jeho adorace nevychází z mínění veřejnosti, ale je systematicky budována skupinou lidí kolem neziskových skupin a sdělovacích prostředků.

Karel Kryl oslovil a „připravil“ generaci pro listopadové změny, a pokud je někdo, kdo by měl právo mluvit o pravdě, byl by to Kryl, ne Havel. Pokud by se děti měly učit o někom, kdo se zasloužil o změnu poměrů, byl by to právě Karel Kryl.

Česká republika, tak jako v minulosti, opět zapomíná na svoje skutečné hrdiny a to, že se tak děje, determinuje kvalitu naší společnosti.

Z diskuze pod článkem na Otusidermedia:

zart
Mouřenín posloužil, mouřenín může jít. Ve správně vyspělé demokracii je občan pouze spotřebitelem využívaným jako spotřebič s krátkou záruční lhůtou a životností. Že „všichni potáhneme za jeden provaz, ovšem ne tímhle směrem“, to byla naivní socialistická iluze autora, která vycházela z jeho mladické neznalosti skutečného stavu občanské společnosti i sebe. Takto naivně uvažovala většina veřejnosti, proto to tak dopadlo a selanka z chátry si mohla dovolit co ji bylo libo. To „vlastenectví“ byla právě ta potíž, která Karla odrovnala. Měl zpívat ódy na radost v zastoupení firmy Havel s.r.o. a třeba by byl i zlatým slavíkem.