![]() |
| Profesor Jan Keller - sociolog |
Na druhé straně platí, že jen mizivou část informací lze bezpečně označit za nositele absolutní a nezpochybnitelné pravdy. Naprostá většina sdělení obsahuje vedle víceméně pravdivých prvků také sporná fakta, o něž se mohou léta přít i na slovo vzatí experti. A častá bývají sdělení, která prezentují názorové postoje. Troufá si Evropská komise vyhodnocovat, který postoj je nakolik pravdivý? A z jakého důvodu považovat za arbitra pravdy organizace typu NATO? Protože mají velkou palebnou sílu?
Pokud by existovaly jakési jediné nejvyšší pravdy, byla by přece naprosto zbytečná demokracie. Majitelé pravdy by prostě vládli ostatním, protože je nad slunce jasné, že je v zájmu úplně všech řídit se pravdou. Byly by zhola zbytečné volby, protože nedává smysl, aby se lidé rozhodovali mezi více stranami, jestliže pravdu má jen jedna z nich.
Ono to ve skutečnosti bude spíše tak, že každý může mít v něčem pravdu a v něčem jiném se holt mýlí. O své neomylnosti bývali v minulosti přesvědčeni jenom ti, kteří chtěli všemi prostředky prosadit právě jen tu pravdu svoji. Když skončila jejich sezóna, ukázalo se, že za pravdu vydávali něco, co se jim z mocenských důvodů zrovna hodilo.
Jejich „ověřovačům faktů“ se pak začalo říkat nehezky cenzoři. Jedinou kvalifikací cenzorů byla bezmezná ochota potvrzovat oficiální zdroje informací, ať již tvrdily cokoliv.
Nyní tedy máme považovat za nezpochybnitelnou pravdu, že tentokrát je tomu poprvé v dějinách zcela zaručeně úplně, ale úplně jinak.