Když pan ing. P. Vokřál odešel z Brna, kde působil, vedle své primátorské funkce, jako vlajkonoš sudetismu, zakotvil v Praze jako jeden z místopředsedů hnutí ANO. Nebyl vidět, ani slyšet. Podle názoru mnohých si léčil rány, které v Brně si svou činností sám zasazoval. Ošklivec, kde pravděpodobně dlel po určitou dobu, měl sloužit k jeho politické léčbě. Leč vystoupil zřejmě dříve, než měl, tasil meč k k vnitrostranickému klání, a prohrál. A tak odchází a snad odejde nejen z Ano, ale i z politické scény.

Pan ing. P. Vokřál toho v Brně natropil hodně. Nebyl však za svou činnost jen odsuzován. Sudety byl velmi ceněn. Dokonce dostal i vysoké německé vyznamenání, které mu propůjčil prezident SRN. Aniž bychom se dále pitvali v jeho minulosti, řekněme jen, že pan inženýr v době svého brněnského pobytu viděl svět, minulost i současnost, možná i budoucnost očima landsmanů, dokonce přebíral i některé jejich termíny, např. mluvil o vyhnání německého obyvatelstva z Brna, snad někdy i se slzou v oku a zatracoval české násilníky. Že by nevěděl, jak vše ve skutečnosti bylo? Málo pravděpodobné.

K jeho rukám čeští vlastenci doručili, snad dokonce dvakrát, kromě dalšího, i dílo pana prof. PhDr. Vojtěcha Žampacha, CSc., o vysídlení německého obyvatelstva z Brna. Pan profesor byl a stále je nejen uznávaným historikem, ale také i pamětníkem onoho složitého období. O to jeho dílo je cennějším.

Pan ing. Vokřál však ho nenechal k sobě promlouvat. Sluchu popřával jen sudeťáckému vidění minulosti. A to byl jistě jeden z důvodů, proč pan Vokřál v Brně skončil, buďme slušní, neslavně. V Praze to je obdobně. Poučí pana inženýra život?

Věřme v to lepší!