K výuce dějin Československa
Jiří Jírovec
31. 5. 2020
Tu a tam se objevují kritické hlasy, že školy zanedbávají výuku naší moderní historie.
Česká historie je ovšem velice dramatická, takže se okamžitě nabízejí dvě vysvětlení:
Buď jsou učitelé obětí vzdělávacího systému a historii neznají nebo je nebaví učit pod tlakem ÚSTR.
V případě hodnocení místních historických událostí se nabízí analogie s meteorologií. Místní počasí je dáno působením obrovských mas vzduchu a souvisejících energetických procesů. Když pochopíme jejich pohyb a sílu, můžeme předpovědět počasí na českém rybníku.
Pozn. red. I.D. Řada tvrzení v tomto textu je jistě velmi diskutabilní. My, kteří tu dobu pamatujeme jako dospělí, jsme ji nahlíželi každý z jiného úhlu.
Historie je výslednicí geopolitických procesů. Pokud dokážeme tyto procesy identifikovat, můžeme na jejich pozadí pochopit události, které se nás bezprostředně týkaly.
Střet generací
Naše vnímání historie je rozvrstveno nejen generačně ale i sociálními poměry a v neposlední řadě geograficky.
Generace narozená na počátku minulého století (například V+W, oba ročník 1905) se vyhnula nasazení v 1. Světové válce, dostudovala před začátkem krize v roce 1929 a měla před sebou 10 let života ve svobodné republice.
Ročník 1920 byl silně zasažen Protektorátem. Tato generace se po válce střetla střetu se starší generací, která byla pravicová a částečně zfašizovaná.
Válečná (autorova) generace byla válkou a obdobím do roku 1956 dotčena jen okrajově. Její vstup do života spadal do začátku šedesátých let.
Další generace již byla příliš vzdálena ideologii padesátých let. Výrazně se jí dotkl srpen 1968, ale v polovině sedmdesátých let se již začala chovat spotřebitelsky a drát se dopředu.
Následující text obsahuje několik příkladů, jak by se nudná výuka dějepisu let 1918-1989 dala obohatit.
Část "Co se učí:" odráží výsledek současné propagandy ÚSTR, jak se promítá do medií.
Část "Co lze dodat:" se snaží poukázat na některé opomíjené geopolitické a politicko-ekonomické souvislosti naší historie.
První republika
Co se učí: Známe rok vzniku, jména Masaryk, Štefánik a Rašín. Masarykovu bustu má leckterá domácnost ve vitrině. Štefánik byl kdysi na známkách a Rašín byl zapomenut do té doby než po něm pojmenovali pražské nábřeží. Někdy bývá zmíněn Masarykův bonmot: "Demokracii bychom měli a teď ještě nějaké demokraty."
Co lze dodat: Například otázku Legií: Vrátily se ze sibiřské anabáze jako vítězové. Ale pozor. Podle některých současných historiků měli Češi Habsburgy rádi a žilo se jim pod nimi dobře.
Je-li to pravda, pak legionáři porušili přísahu císaři a zbaběle dezertovali k Rusům. Je pravda, že až na Jaroslava Haška k bělogvardějcům, což se teď počítá k dobru, ale na druhou stranu vydali bolševikům admirála Kolčaka, což byla dnešním pohledem stejná sviňárna, jako vydání Vlasova Sovětskému Svazu.
Baťův projekt
Co se učí: Baťa byl podnikatel, který pochopil princip velkovýroby, důležitost kontroly nad materiálovými zdroji, a zajištění prodeje výrobků. Jeden z Baťů se zabil v letadle. Komunisti mu znárodnili (čti: ukradli) podniky v Československu a Zlín přejmenovali na Gottwaldov.
Co lze dodat: Baťa připravil tisíce drobných ševců o živobytí. Na druhou stranu se staral o odbornou přípravu svých zaměstnanců, (jedním z nich byl i Miloš Jakeš). Zde je nutné dodat, že v té době nebylo učňovské školství, jaké jsme zanli po roce 1948. Baťa chodil do prvomájových průvodů se svými zaměstnanci, čímž otupoval jejich revolučnost. Byl rovněž autorem (na současnou dobu šíleného) nápadu dopřát zaměstnancům dostupné bydlení v podobě standardizovaných rodinných domků.
Kultura První republiky
Co se učí: Možná něco o filmu a hercích Nový, Burian a herečkách Baarové, Mandlové.
Co lze dodat: Vysvětlení, že podstatná část umělců byla levicově orientovaná je obtížně stravitelné.
Osvobozené divadlo (OD) bylo fenomén, který nelze pochopit a docenit bez znalosti politického a sociálního pozadí První republiky.
Článek, který se objevil v Reflexu, je typickou ukázkou zpovrchnění historie. Autor se vyhýbá posunu V+W od bezpředmětného humoru k sociální satiře a antifašistickým hrám.
Nesluší se totiž mluvit o bídě v období krize třicátých let a naprosto nevhodné je zmiňovat, že klíčovým okamžikem pro změnu postojů V+W bylo střílení do demonstrantů ve Frývaldově.
Antifašistický postoj V+W se odrazil v jejich hrách o něco později. Byli ovšem označeni za "předčasné antifašisty." Fašizující pravice a protesty pravicových studentů vedla k dočasnému přerušení činnosti OD, které v letech 1935-36 obnovilo na žádost svých příznivců činnost jako Spoutané divadlo.
Posléze se OD vrátilo do původního sálu u Nováků.
Těsně po Mnichovu byla OD odejmuta licence a divadlo zaniklo.
Nesluší se mluvit o tehdejší cenzuře, kdy cenzor seděl v divadle a s textem v ruce sledoval, zda V+W říkají a zpívají co bylo schváleno.
Studenty by mohla zajímala historka, kdy cenzor přišel po představení do šatny a dal Voskovcovi, který vlastnil licenci OD, pokutu. No a V+W si zahráli na grandy a řekli, že ne 500, ale dají 5000 a budou mít předplaceno. Cenzor suše odpověděl, že příště jim divadlo zavře.
Co se učí: Mnichovským diktátem končí První republiky. Možná padne zmínka o smířlivému postoji Británie a Francie vůči Hitlerovi.
Co lze dodat: Hodnocení mezinárodní situace, sympatie mnohých západních politiků k hitlerovskému Německu a antipatie k židům. Ferdinand Peroutka napsal:
"Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu. Proč tomu tak bylo, proč židovský podíl na bývalém německém životě byl tak velký, proč židovstvo v určité době spělo za německou kulturou a civilisací jako mouchy za světlem, to je snad jedna ze záhad historie. Proč tomu u nás bylo jinak, to si už dovedeme lépe vysvětlit."
Neznamená to apriori, že byl antisemita, jen jisté Peroutkovo pochopení pro situaci v Německu a následně i v Protektorátu.
Život v Böhmen und Mähren
Co se učí: Protektorát existoval z vůle Němců. Češi do toho neměli co mluvit. Prezident Hácha je presentován jako slušný člověk bez pravomocí. Němci terorem přinutili občany, aby pracovali v továrnách vyrábějících zbraně pro armádu. Atentát na Heydricha byl projevem odboje národa proti režimu. Pražské povstání ukončilo okupaci.
Co lze dodat: Je pravda, že Heydrich okamžitě po svém nástupu nastínil Hitlerovy plány na poněmčení Čechů a vytlačení Slovanů někam za Ural. Jenže jejich uskutečnění bylo podmíněno vítězstvím ve válce. Otázka tedy je, čemu atentát na Heydricha vlastně prospěl.
Atentát na Heydricha je obrovské téma, ale ne kvůli Gabčíkovi, Kubišovi a dalším a přestřelce v kryptě kostela. Podstatnější bylo vystavení občanů nedobrovolnému hrdinství kvůli nápadu Benešovy exilové vlády v Londýně ukázat, že my Češi jsme kabrňáci.
Nikdo neví, kolik občanů Protektorátu chtělo být hrdiny. Byli postaveni před hotovou věc a stali se obětmi odvety. Němci vystříleli Lidice aniž by se ti popravení dozvěděli, že byli hrdinové.
Atentátníci často hledali úkryt u lidí, kteří je neprozradili, ale nakonec byli za napomáhání parašutistům popraveni. Chtěli to?
Pokud se někdo rozhodne účastnit se odboje, dělá to s vědomím rizika. Problém je, když se stane někdo odbojářem z cizí vůle.
Na atentát se lze dívat i z psychologického hlediska parašutistů. Co jim asi probíhalo hlavou, když se dozvídali o Lidicích a seznamech popravených. Věděli, že teror bude trvat dokud nebudou pachatelé dopadeni. Měli právo bránit své vlastní životy za cenu těch obětí? Proč nedošlo k "filmovému" zakončení dramatu, že by se šli udat s usvědčujícími dokumenty v kapse, odpráskli ještě několik Němců a pak se sami zastřelili?
V jaké situaci byli parašutisté Geryk a Čurda, jimž se připisuje zrada? Oni přece nevěděli, kde parašutisti jsou. Tu kryptu musel prozradit někdo jiný. Kdo?
Odboj proti okupaci samozřejmě existoval. I ten Fučík si nechal narůst plnovous a začal kulhat a mást Němce figurou profesora Horáka.
Němci potřebovali v Protektorátu "klid na práci" v továrnách a pamatovali i na dodávku kultury.
Pamatujete na seriál Bohéma? Strýc Václava Havla v něm prohlásil, že je dobře, že můžeme točit české filmy a ještě na tom vydělat. Je to lež a nebo doklad spolupráce s Němci?
Otázka je, do jaké míry je zaplňování náměstí lidem a sálů umělci odpovídá české schopnosti vysvětlit jakýkoli čin ve vlastní prospěch.
Konec války
Co se učí: Zvýrazňováno je osvobození západní části Československa americkou armádou. Role Sovětského Svazu je přehodnocována změnou termínu "osvobození" na "okupace". Přestalo se mluvit o Slovenském národním povstání. Zvýrazňuje se význam pražského povstání. Jména Pražák a Smrkovský zmizela, zůstali jen Vlasovci.
Co lze dodat: Konec války byl ovlivněn geopolitickými zájmy mocností. Východní a západní vojenský blok dorážel německou armádu. Jaltská konference určila co komu, odkud a kam.
Vítězné "počasí" v Evropě určily velké síly. Z vojenského hlediska bylo Pražské květnové povstání naprosto bezvýznamné.
Česká kotlina byla přecpána německými jednotkami. Existoval tedy především logistický problém, jak jim umožnit hladký průchod do amerického zajetí.
Ptát se můžeme, jaké informace měli v tomto směru Albert Pražák a Josef Smrkovský.
Obě strany potřebovaly aby zakončení války bylo "důstojné". Kapitulaci nemohl podepsat nějaký plukovník. Američanům se nechtělo do poraženého Berlína, kdežto Rusové chtěli podepsat kapitulaci právě tam. Když jde o obřad, na nějaké té lidské oběti nezáleží.
Úlohu Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády (ROA) za války nelze měřit několika hodinami trvající řeporyjskou epizodou. K situaci na Ukrajině, která byla neuvěřitelně složitá, přistupuje i psychologické hledisko, tedy reakce vojenského zajatce. Na jedné straně má štěstí, že přežil, teoreticky má dobojováno a je "pouze" kdesi odstaven, aby se nemohl vrátit do boje. Jenže on trpí a umírá i v zajetí a tak hledá cestu ven.
Období let 1945-48
Co se učí: O tomto období se přestalo mluvit. Ukončení války znamenalo úžasnou úlevu pro ty, kteří ji přežili. Přiblížit poválečnou atmosféru je skoro nemožné, protože pamětníci odcházejí.
Co lze dodat: Poválečný posun vlevo má daleko hlubší důvod než osvobození Rudou armádou. Má příčinu v konci První republiky, kdy pravice byla z valné míry fašizovaná a vláda včetně Beneše zklamala přijetím diktátu z Mnichova. Beneš a Jan Masaryk zjevně pochopili, že staré struktury nemohou slibovat lepší budoucnost.
Určitý klíč nabízí film Žert. Nejde o základní motiv, tedy nápad pomstít se po letech bývalému funkcionáři svedením jeho manželky, ale o poměrně krátkou epizodou, kdy hrdinova přítelkyně nadšeně odjíždí na jakési školení. Ne proto, aby si tam něco užila po večerech, ale protože věří, že i ona se bude podílet na budování nové společnosti. Možná to mělo být zesměšnění té doby, ale nakonec z toho vyšel její uvěřitelně pravdivý obrázek.
Návrat V+W a jejich nezdařený pokus navázat na předválečnou éru lze považovat za jeden z klíčů k pochopení let těsně po válce. Vrátili se každý zvlášť s odstupem jednoho roku. Kvůli "ženským."
Zdena Werichova se toužila vrátit do Prahy co nejrychleji, kdežto Voskovec dokončoval v USA rozvod s první ženou a musel splnit povinný odstup před dalším sňatkem s Američankou arménského původu, Anne Gerlette.
V+W byli doma vítáni a okamžitě dostali vlastní divadlo. Vrátili se ale do jiné republiky a do změněné Prahy. Nové bylo i publikum, pro které již nebyli schopni tvořit. Válka je připravila o původního nepřítele. Když si chtěli dělat srandu z chování Čecháčků za Protektorátu, okamžitě narazili: "Vy jste tady nebyli a tak nemůžete vědět, jak byste se chovali."
V+W sledovali Protektorát přes Atlantik a po návratu do Československa zjistili, že Vlasta Buriana nebyl nácek, jak o něm zpívali.
V pořadu ČT "Hledání ztraceného času, V+W jak je neznáte, část 2," je záběr z jakési agitky pro dvouletku. Na Voskovcovi bylo vidět, že povzbuzování lidu šlo mimo něj. Voskovec vedle spolupráce s Werichem uvedl tři americké hry. Jenže v té době příliš nezabraly a recenze byly nevalné.
Je zřejmé, že Voskovcova žena Anne Gerlett v Praze žít nechtěla. Voskovec se rozhodl již v roce 1947, že Československo opustí. Nakonec odjel v roce 1948 do Paříže, kde získává místo v UNESCO. Když mu po roce nebylo prodlouženo, provozuje s Anne Gerlette Americké divadlo v Paříži.
Období let 1948-56
Co se učí: Únor 1948, je odsouzen jako politický puč komunistické strany. Určitá pozornost je věnována selhání prezidenta Beneše a Jana Masaryka, kteří "tragickým omylem šli s lidem" a místo pádu vlády došlo k její rekonstrukci. Pozornost je věnována politickým procesům, zejména tomu s Miladou Horákovou.
Co lze dodat: Klíčem k pochopení období 1948-56 mohou být okolnosti Voskovcova návratu do USA. V roce 1950 si odskakuje do USA, aby tam formálně obnovil svoji přítomnost. Netuší, že proti němu existuje udání (prý od emigranta, katolického kněze Chudoby), že je komunista. Nakonec uvízne v detenčním centru na Ellis Islandu. Trvá celých 11 měsíců než získá podporu Ferdinanda Peroutky a s pomocí advokáta Jacobsona a dostane povolení vstoupit na americkou půdu.
Voskovcův příběh zároveň ilustruje politickou situaci v USA.
V letech 1946 až 1956 existoval mccarthismu, tedy hon na levicově smýšlející občany: nejméně 11 500 úředníků bylo propuštěno či odvoláno, přibližně 300 osob se vyskytlo na černých listinách Hollywoodu, několik desítek osob zvolilo exil (odešel i Charlie Chaplin), 67 cizinců bylo deportováno, 145 osob bylo zatčeno za komunistickou činnost, desítky osob byly odsouzeny za urážku Kongresu nebo křivé svědectví, FBI prověřila 2,3 milionů federálních úředníků a o 40 tisících z nich vedla záznam, FBI také prověřila spisy 13,5 milionů pracujících. Celkově několik milionů osob bylo podezříváno z komunismu a byly o nich vedeny složky. Hlavními cíli podezření ze sympatizování s komunismem se stali státní a federální úředníci, lidé zaměstnaní v zábavním průmyslu, učitelé a odboroví předáci. Pro mnoho vyslýchaných znamenalo již pouhé podezření ztrátu zaměstnání a konec profesní kariéry.
Podobný proces, tedy hledání vnitřního nepřítele probíhal i v komunistických státech. Bez mccarthismu nemůžeme pochopit období 1948-56.
Konec čtyřicátých a začátek padesátých let představuje dramatické období naplněné střety v započaté studené válce.
Současná propaganda je obchází zkratkou přes politické procesy, zvýrazňování osudu některých oponentů režimu a odsouzením Gottwalda, který měl tlustou manželku Martu a krev Horáková na svých prackách.
Soudní procesy se odehrávaly ve dvou kategoriích.
První se týkala "zrádců lidu," kteří spolupracovali s politiky, kteří po roce 1948 emigrovali z Československa a snažili se situaci v Československu ovlivnit zvenčí. Do této skupiny patřila Milada Horáková.
Je logické, že proces s Miladou Horákovou byl propagandisticky maximálně využit. Lid se měl rozlobit, protože její skupina vlastně pracovala proti němu. Propaganda kolem jejího procesu je předmětem zajímavé práce. Mnohé z uvedených principů totiž přetrvávají do dnešní doby. Samotný proces byl překryt propagandistickým balastem.
Mluví se o zmanipulovaném procesu, ale vždy se tím míní manipulace veřejnosti. O skutkové podstatě se občan nedozví nic. Byly důkazy proti obviněným zfalšovány? Které a jak. V mediích se objevila formulace "Horáková si s londýnskými přáteli vyměňovala informace, jak byla zvyklá z minulosti." Existovaly náznaky, že ty informace měly špionážní a diverzní charakter. Mohly tak být posuzovány nebo ne? Rozhořčený lid se skutkovou podstatou nezabýval ani tehdy ani teď.
Ve druhé skupině byli souzeni zrádci strany, politici, jejichž minulost se zdála naznačovat, že se stali skrytými škůdci.
Zrádci lidu chtěli restauraci kapitalismu. Pro komunistický řežim to byl stejný zločin, jakým by pro kapitalistický systém byla snaha o jeho přeměnu na komunistický.
Podle Stalinovy teorie o zostřování třídního boje museli v komunistických stranách být skrytí agenti, poslední zbraň zkomírajícího imperializmu. Museli tedy být i v Československu, když již byli odhaleni v Rumunsku, Bulhharsku, Maďarsku i Polsku.
Udělal jsi to a to, soudruhu, zradil jsi věc, za níž strana přinesla tolik obětí.
Co ono "to a to" znamená, je nepodstatné. Každý politik má svoji porci másla na hlavě. Když nelze jinak, posype si mastnou hlavu popelem. Jenže to v té době nestačilo.Musíme stále vidět, že v té době existovala snaha Západu československé politiky diskreditovat. V případě Slánského to byla fáma, že se připravuje jeho útěk na západ.
Geopolitický zájem Západu směřoval k potlačení levicového hnutí v západní Evropě i v USA a k likvidaci nebo při nejhorším alespoň oslabení režimů v sovětské zóně vlivu.
V mediích se objevila zpráva, že jakýsi americký profesor připravoval pro CIA dopisy nebo pohledy, které vypadaly jako nevinná přání k narozeninám nebo vánocům. Vtip byl v tom, že vždy obsahovaly nějaké zdánlivě kódové slovo nebo podezřele vypadající sdělení. Vyšetřovancům zřejmě připomněli Flanderkovo, že "každé zapírání jen ztěžuje přiznání" a tak se z lásky ke straně přiznali. Nebylo důležité za co, ale to, že byli odsouzeni.
Velkou roli v podněcování obav z působení imperialistických agentů údajně hrál polský podplukovník, agent CIA, Józef Światło.
Když byly aktivity CIA po padesáti letech odtajněny, tato organizace si obratem vynutila jejich opětovné utajení.
Vztah k církvím v období 1948-52
Co se učí: Stát omezoval vliv církví. Rušil kláštery a vystupoval proti vysokým církevním hodnostářům. Vysoká pozornost je věnována Čihošťskému zázraku a smrti faráře Toufara.
Co lze dodat: Je pravda, že se moc snažila omezit vliv Vatikánu, protože ten rozhodně nebyl novému režimu nakoněn a snažil se mít botu ve dveřích.
Studenty zřejmě překvapí, že v letech 1948-52 bylo náboženství (katolické či evangelické) povinnou součástí osnov základní školy s tím, že rodiče měli možnost svoje dítě odhlásit, podobně jako z tělesné výchovy. Později se systém změnil, výuka zůstala na základní škole, ale rodiče svoje děti museli přihlásit. V konečné fázi byla výuka převedena na jednotlivé farnosti.
Vysvětlení dvojitého přístupu k náboženství je pravděpodobně cimrmanovské. Většina z tehdejších politických vůdců pocházela z chudého prostředí a prošla náboženskou výchovou. Nakonec se stali ateisty, ale jako Cimrman se báli, aby je za to bůh nepotrestal.
Pronásledování pilotů, kteří bojovali v Anglii
Co se učí: Současná propaganda toto téma zjednodušuje odkazy na jednotlivé případy, kdy byli piloti odsouzeni za pokus o přechod hranic a skončili v pracovních táborech nebo ve vězení.
Co lze dodat: Jde o fascinující téma, protože je spojeno s otázkou, co bylo dřív: Nenávist komunistů k pilotům, kteří pomohli na straně Británie k poražení Německa, nebo skutečnost, že se někteří piloti organizovali na západě v očekávání 3. světové války a byli ochotni bojovat proti vlastní zemi.
Spolupráce s cizími zeměmi a jejich tajnými službami je sama o sobě obrovské téma. Česká republika je možná jediný stát na světě , který uzákonil, že spolupráce s cizími výzvědnými službami přidává body při hodnocení třetího odboje.
Měnová reforma v roce 1953
Co se učí: Obvyklé je toto klišé: Prezident Zápotocký lhal, že nebude, občané přišli o peníze a dělníci protestovali v Plzni a Ostravě.
Co lze dodat: Reforma, známá jako "měna", je jedním z nejvýznamnějších bodů československé historie. Co na tom, že podobné reformy probíhaly po válce ve většině evropských zemí.
Československá reforma se totiž netýkala jen peněz. Byla spojena se zrušením přídělového systému a dvěma naprosto základními změnami v sociální oblasti. Byl zaveden univerzální důchodový systém a bezplatná zdravotní péče. Od té doby nikdo nic lepšího nevymyslel a oba systémy přežily.
Studenty by mohlo zajímat, že podobnou reformu zdravotnictví inicioval na začátku šedesátých let v kanadské provincii Saskatchewan Tommy Douglas, její tehdejší premiér. Trvalo nějakých dvacetlet něž ji postupně přijaly ostatní provincie a byla formálně potvrzena jako Canada Health Act (1984). Proti reformě protestovali lékaři, ale nakonec rozum zvítězil, z reformy se stalo rodinné stříbro a Tommy Douglas byl posmrtně zvolen nejvýznamnějším Kanaďanem všech dob.
Rok 1960 - historický mezník
Co se učí: Rok, kdy Antonín Novotný prohlásil, že v Československu zvítězil socialismus je absolutně opomíjen.
Co lze dodat: Vyhlášení vítězství socialismu znamenalo, že strana a vláda má život v zemi pod kontrolou a že socialistický charakter již nabylo i zemědělství. Do názvu republiky přibylo jedno "S".
Součástí slávy byla i amnestie, která, poprve od roku 1948, zahrnovala politické vězně. V roce 2017 se k amnestii vrátil český rozhlas. Jak jinak než kriticky:
"Jak na ně budou reagovat lidé v okolí? Mnohým se rozpadly rodiny, odcizily děti a zemřeli rodiče. Zůstávala otázka, jak naložit se svým životem. Další amnestie pak následovaly, například v květnu roku 1962, a stálou otázkou zůstává: Byly to opravdu akty milosrdenství?"
Otázka, jak má amnestovaný naložit se svým životem platí pro všechny amnestie, včetně té Havlovy.
Přidané "S" zmínil Jan Werich v rozhovoru s Vladimírem Škutinou: Novotný se uklidnil, opatřil si svého spisovatele (Jana Procházku) a přestal šťourat do kultury. Jinak řečeno uvolnění na Hradě předznamenalo šedesátá léta.
Změny v komunistické straně
Co se učí: Prakticky nic.
Co lze dodat: Komunistická strana prošla v první polovině šedesátých let významnou proměnou. Do značné míry byly přehodnoceny procesy padesátých let. Kolderova komise v Čechách a Barnabitská na Slovensku měla navrhnout rehabilitaci původně odsouzených politiků. Jakmile se to stalo, ukázalo se, že socialistický systém postrádá trafiky, do kterých by mohli politici odejít.
Amnestovaní politici, kteří stále byli relativně mladí (kolem padesáti let), se chtěli do politiky vrátit a v cestě jim stáli ti, kteří v padesátých letech nebyli postiženi, tedy Novotný a jeho lidé. Postupem času se problém vyřešil tím, že se "staronoví" označili za progresivní, takže na vládnoucí zbyla nálepka "konzervativní."
Výměna obou politických garnitur začala na konci roku 1967, ale byla neúplná, takže po srpnu 1968 došlo k odstavení některých "progresivních" a Husák, jeden z původně amnestovaných, převzal žezlo po Dubčekovi.
Celkem bez obav lze říct, že od poloviny šedesátých let až do začátku normalizace byl politický život ve znamení střetu dvou komunistických frakcí. To platí i o známém a slavném IV. Sjezdu československých spisovatelů v roce 1967.
Kultura šedesátých let
Co se učí: Velmi málo, protože jde o ošemetné téma. Současná propaganda toleruje Pražské jaro 68, ale vyhýbá se šedesátým létům jako celku. Trvající obliba tehdejších filmů a TV seriálů je odbývána nostalgií.
Co lze dodat: Je pochopitelné, ne-li nemožné připustit že v době "hnusu a devastace" mohla kultura takovým způsobem vzkvétat. Film, divadlo i literatura byly na vzestupu. Uvolnění samozřejmě souviselo s tím, co probíhalo jinde v Evropě a ve světě. Nebyla jen česká filmová škola, svébytná byla i italská, francouzská, britská a konec konců i německá produkce. Přišli Beatles i Roc'n'roll. Proč studentům neříct, že k nelibosti konservativní části populace na obou stranách železné opony. Beatles se v roce 1964 dostali do show Ed Sullivana. Pěkně v černých oblecích s kravatou. Lze dohledat,že rock'n'roll byl v tak zvaných Bible Belt States považován za mládeži nebezpečný. Samotný název totiž znamená černošském slangu něco jako "povalit a pomuchlovat."
Československá ekonomika
Co se učí: Jde o zanedbávané téma. Roli v tom hraje třicetiletý odstup od zániku předcházejícího systému a neochota říct o minulosti cokoli pozitivního.
Co lze dodat: Ve filmu Všichni dobří rodáci, kráčí od radnice "nová vrchnost," tři v podstatě neschopní lidé, kteří budou společnost přebudovávat. Postupem času se přes tento vstupní handikap mnohé povedlo: V Československu se v období 1948-89 podařilo vytvořit soběstačný ekonomický systém, který odstranil nezaměstnanost. Ekonomické tlaky Západu paradoxně vedly k tomu, že jsme byli schopni navrhnout a vyrobit vše od špendlíku až po lokomotivu. Uměli jsme vyrábět a vyvážet dodat řadu komplexních projektů, postavit jaderné elektrárny, postavit přehrady a vyřešit bytovou krizi. Udrželi jsme vzdělanost na vysoké úrovni, od učebních oborů až po vysoké školy.
To vše čas odsunul do minulosti. Po roce 1989 se změnily ekonomické poměry a vše ovládly velké peníze. Do Československa přišli investoři, kteří si levně koupili kvalifikovanou pracovní sílu. Někdy koupili, aby se zbavili konkurence (notoricky známý je osud cukrovaru v Hrochově Týnci), někdy aby místní výrobu podrželi. To je případ mladoboleslavské Škodovky. Ovládli pojišťovny i bankovní sektor a díky idiocii českých politiků i vodárenství a uhlí.
Kapitál bezohledně likviduje vše co ohrožuje zisk. Továrnu Saab koupil před lety americký koncern Chevrolet. Investice nevyšla, až na to, že její podstatnou částí bylo získání patentových práv. Saab se bez nich stal neprodejný a jako značka osobních aut zanikl.
Srpen 1968 v širších souvislostech
Co se učí: Srpen 68 je vzpomínán o výročích. Přestože od Pražského jara uplynulo víc než 50 let, stále chybí jeho hodnocení na pozadí geopolitických zájmů mocností.
Co lze dodat: Šedesátá léta byla až do začátku normalizace ve znamení střetů dvou frakcí komunistické strany. V okamžiku, kdy vývoj v Československu překročil hranici obav SSSR z možného narušení rovnováhy, vývoj se přesunul na šachovnici velmocí. Dubček se ocitl mimo hru. Možná Brežněvovi cosi nasliboval, ale nesplnil a přestal být pro spojence ve Varšavské smlouvě důvěryhodný.
Samotná invaze byla spíš operetní záležitostí, protože vojska zjevně měla rozkaz nestřílet a tak obětí na lidských životech bylo velmi málo.
Pro její uskutečnění nebyl zapotřebí zvací dopis.
V roce 1968 byly státy Varšavské smlouvy soudržné a jejich cíl byl nedovolit, aby na hranici mezi Západem a Východem vznikla trhlina do níž by se mohlo dostat NATO.
K tomu došlo až po roce 1989, kdy Rusko přišlo o bezpečnostní kordon států, který vznikl jako výsledek II. světové války.
Situace se změnila, když Gorbačov naletěl na úsměvy Američanů a jejich sliby, že NATO nebude po zániku Varšavské smlouvy postupovat směrem na východ. Teď samozřejmě víme, že NATO využívá každou příležitost ke svému rozšíření.
Srpnová invaze byla pro Československo traumatizující. Stále slzíme nad tím, co nám a Dubčekovi Rusové udělali.
Malé státy mohou ty velké přibrzdit tím, že je odmítnou podporovat.
Naši politici nemají odvahu k sebemenšímu protestu.
Protestovali proti invazi USA do Pamamy v roce 1989? Ani náhodou, přestože tam byly ztráty na lidských životech 10x větší než v srpnu 68. Nebyli proti rozkulačení Jugoslávie, proti válce v Sýrii, likvidaci Libye ani proti prodloužení války v Afghanistánu.
Jako údajně sebevědomý a nezávislý stát se servilně se účastníme vojenských misí NATO.
V Kábulu se nebojuje za Prahu, chránili jsme tam americkou vojenskou základnu, která tam je jako výsledek geopolitických zájmů USA. Jsme v Mali. Tamní "negři" mám jsou ukradeni, ale Francie si tam hájí ložiska uranu. Jsme ochotni vydávat nehorázné sumy na zbrojení. To vše je důsledek toho, že jsme se nedokázali poučit ze srpna 68.
Husákova normalizace 1970-89
