Drama ukončí hrdinný boj sedmi statečných proti přesile v kostele Sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Gabčík, Kubiš, Valčík, Opálka, Bublík, Švarc, Hrubý. Vojáci, kteří položili své životy v boji, po splnění významného úkolu. Po nich následovala hrdinská smrt mnoha dalších. Lidí, kteří je podporovali a poskytovali jim úkryt a základní životní potřeby, falešné protektorátní doklady i lékařské ošetření. Bez těchto obětavých pomocníků, bojovníků domácího hnutí odporu, by svůj úkol nikdy splnit nemohli.

Není třeba zde rozebírat vojenský, politický a propagační význam atentátu, to už bylo řečeno a napsáno mnohokrát. Nemá smysl vysvětlovat četnost obětí při německé mstě za Heydrichovu smrt. Věci znalému člověku je jasné, že zvýšená intenzita zatýkání a poprav začala už se samotným Heydrichovým příchodem do Prahy a není žádné tajemství ani to, jaké byly jeho další záměry s českým prostorem a především s námi, Čechy.

Za důležité bych ale považoval říci něco jiného a nadmíru důležitého. Že by totiž byla nesmírná škoda, pokud bychom atentát považovali za jedinou hvězdnou chvíli československého odboje a jinak zde byla jen kolaborace a výroba zbraní a dalších potřeb pro Třetí říši.

Opak je pravdou!

Prakticky od podzimu roku 1938 se ti prozíravější z československých občanů připravovali na následující vývoj. Už v březnových dnech roku 1939 narazily německé a maďarské jednotky na ozbrojený odpor. Na Podkarpatské Rusi a ve Frýdku – Místku. Prakticky v prvních dnech okupace vznikly základy prvních odbojových skupin a během několika měsíců vznikla i první vojenská jednotka zahraniční armády v Polsku. Obrana národa budovala podzemní armádu a vyvíjela intenzivní zpravodajskou činnost. Brzy zazněly i první výstřely a výbuchy. Byly zorganizovány dva pumové atentáty na německé úřady v Berlíně a poté další na Anhaltském nádraží

v Berlíně. Při zatýkání docházelo k přestřelkám s gestapem a příběh statečného Jana Smudka se stal tak proslulým, že podle jeho osudu vznikly dva hrané filmy. Docházelo k sabotážím v dopravě a ve výrobě, zpomalování práce a dokonce ke stávkám. Rok 1939 byl ve znamení demonstrací,které vyvrcholily 28.10. a poté studenty iniciovaných manifestací při pohřbu Jana Opletala.

Českoslovenští vojáci bojovali ve Francii, bránili nebe Velké Británie, sloužili na středním východě, bojovali v severní Africe i v Sovětském svazu a západní Evropě. Jako parašutisté nasazovali životy v týlu nepřítele, když přicházeli podpořit domácí hnutí odporu.V roce 1941 vznikla první partyzánská skupina. Oddíl Jestřáb na Plzeňsku. V letech 1942 a 1943 postupně vznikaly další. V Brdech, na Hořovicku, v okolí Štramberka a pod Beskydskými horami a na Českomoravské vysočině. Byly organizovány levicovými odbojáři, ale také důstojníky Československé armády a později I partyzásko – organizačními výsadky z SSSR. Českoslovenští občané byli zastoupeni i mezi partyzány na Ukrajině a v Jugoslávii existovala dokonce celá ČS. partyzánská brigáda.

Když bylo v Itálii nasazeno k týlové službě protektorátní vládní vojsko, mnozí jeho příslušníci zběhli k italským partyzánům a ke spojencům. Jednotka musela být stažena. Na rozdíl od většiny evropských národů se nikdy nepodařilo sestavit z Čechů žádnou jednotku SS ani jednotku, která by účinně bojovala po boku nacistů a jejich spojenců. Je také nutné si uvědomit, že protiněmecký odboj byl, až na názorové rozdíly, jednotný a uznával jednu zahraniční československou vládu v Londýně a prezidenta Dr. Edvarda Beneše. To vše při naprosto minimální kolaboraci. Na rozdíl od jiných okupovaných zemí.

Slovenské národní povstání a Květnové povstání českého lidu pak byla logická bojová vystoupení, která předchozí události a činy korunovala a dokončila boj Čechoslováků na straně spojenců protihitlerovské koalice. Atentát na Heyricha tedy není sám. Je jednou z mnoha akcí československého odboje, kterých nebylo nijak málo. Svým obrovským významem ale po právu vyčnívá mezi všemi a před celým světem reprezentuje význam odboje obou národů. Čechů a Slováků.

Jiří Pondělíček, Národní socialisté