POTRAVINOVÁ SOBĚSTAČNOST A SUVERÉNNÍ STÁT 

Podivné představy EU o zemědělství

Všechno ukazuje na to, že Evropské unie usiluje o to, aby už tak nízká potravinová soběstačnost v naší zemi poklesla o dalších 30 procent. Z čeho je možné vycházet? Ve středu 20. května 2020 představila Komise dvě strategie. Komise dlouhodobě plánuje snížení podpor zemědělcům. Právě poklesem podpor zemědělcům, kteří produkují a tím, že tato podpora bude vyplácená mikro, malým případně středním zemědělcům, od kterých se nebude požadovat produkce (nebo dokonce se bude vyžadovat extenzifikace), dojde k výraznému omezení zemědělské výroby a produkce u nás, ale i v jiných zemích přistoupivších v roce 2004 a později. To znamená, že většina našich významných producentů nedostane žádnou podporu a bude to vést k likvidaci podniků. Od malých zemědělců dnes Unie očekává, aby v konkurenčním prostředí dokázali vyrábět potraviny pro všechny obyvatele. To však není možné bez přispění několikanásobně vyšších dotací na jednotku produkce. Jinak, bez výrazně vyšších dotací malým zemědělcům, velcí zahraniční obří producenti budou vítězit. A mluvme reálně, kolik rozpočtů jsme ochotni platit na produkci?

Bohužel jsou dnes i takoví „zemědělci“, kteří místo toho, aby hledali nové příležitosti v inovacích, nových technologiích a v intenzívní výrobě, jen čekají na dotace ve formě „peněz“ za hektar, často z neobdělané půdy či jen posekané trávy na zemědělské půdě. Co se bude pěstovat nebo produkovat, to dnes rozhodují evropští úředníci v Bruselu usměrňováním dotací, avšak bez znalostí zemědělství. Státy dali k tomu Bruselu pravomoci a bojí se vzít si je zpět. Výjimkou byla Velká Británie.

Je zřejmé, že dotace jsou ze samého principu nespravedlivé a silně narušují rovnováhu trhu, ale vidíme, že bez nich to dnes nejde. O tom, kdo bude čerpat dotace, kolik a na co dnes rozhoduje úředník a proti tomuto rozhodnutí je těžko hledat odvolání. Dotace jsou z veřejných zdrojů (jsou to ale peníze i nás, našeho státu, které tvoří rozpočet Unie), a zde by se zásady právního státu dodržovat měly. Dnes se proklamuje, že o všem rozhoduje trh a spotřebitel, ale v praxi vidíme, že to nefunguje, protože celý systém je pokřivený.

Jak to bylo se zemědělstvím na začátku společné Evropy

Zemědělství bylo na začátku vzniku Společenství, tedy přesněji Evropského hospodářského společenství. Základní myšlenka vzniku společné zemědělské politiky byla zakotvená již v Římské smlouvě o založení EHS, tehdy se zakládající členové, tedy Německo, Francie, Italie, Belgie, Holandsko a Lucembursko dohodli, že je nutné vypracovat společný záměr jak zajistit potravinovou soběstačnost a odpovídající životní úroveň pro obyvatele v potravinách. Zemědělce ale nikdo nenutil, aby jejich výroba byla závislá na poptávce, a tak se vlivem značných podpor objevuje nadprodukce potravin. Proto státy začali hledat nové trhy.

Vstupem dalších zemí do Společenstva a vlivem podpor pokračuje nadprodukce potravin v starých zemích a na začátku devadesátých let znamená nadprodukce další problém. Západní země hledají nové příležitosti a nabízí se možnost zemím umísťování nadprodukce na nové trhy zemí střední a východní Evropy. Problémem je ale velmi výkonné zemědělství zemí střední a východní Evropy. Tento problém „západ“ řeší úspěšně, postupně přebírá trhy nových zemí, distribuuje dotované potraviny a likviduje výrobce. Na trhu vítězí zahraniční kapitál. Snižuje se konkurenceschopnost výrobců v nových zemích EU a hledá se východisko. Jedním z nich je návrat k drobnému zemědělskému podnikání. My však víme, že toto je slepá ulička, protože jsme z této cesty vyšli před více než půlstoletím.

(celý text rozhovoru najdete zde)