Moravská obec Javoříčko, která se do historie zapsala jako jeden z výrazných symbolů fašistického barbarství, byla malou vsí usazenou na okraji severovýchodních výběžků Českomoravské vrchoviny ve výšce necelých 400 metrů nad mořem. Obklopovala ji malebná příroda. Nedaleko ležící hrad Bouzov hrdě čněl nad tímto lesy pokrytým krajem. Domky roztroušené na obou březích potoka Javoříčky a nedaleké jeskyně. To vše tvořilo charakter malé podhorské vsi, kde se na živobytí muselo vždy tvrdě dřít. Na první pohled prostý venkovský život doznal tragických rozměrů na samém sklonku 2. světové války.
Již před válkou i během ní měla obec převážně zemědělský charakter. Většina obyvatel odcházela za obživou do okolí. Skromný výdělek mnozí doplňovali prodejem lesních plodů v patnáct kilometrů vzdálené Litovli nebo až v Olomouci. Přes všechny těžkosti Javoříčko před válkou žilo i kulturou. Působila zde Národní jednota, dvoutřídní škola a nescházela ani kultura. Výraznou autoritu celé obce představoval řídící učitel Josef Pecina. Javoříčko té doby nebylo samostatnou správní jednotkou. Politickou obec tvořilo společně se sousedním Střemeníčkem. Jeho starosta byl i starostou Javoříčka. Jeho náměstkem v Javoříčku, tedy osobou ve smyslu jakéhosi zastupujícího starosty, byl po dlouhá léta dělník Miloslav Vlček. Nejsilnějšími partajemi zde ve 30. letech byli agrárníci, sociální demokraté a lidovci. Po vypuknutí 2. sv. války nastaly i zde zlé časy, ale místní se jim snažili vzdorovat. Přestože zde téměř nebylo domu, z něhož okupanti nepovolali nějakého muže na nucené práce do Německa. Jejich povinnosti tak přebíraly ženy. I zde se tajně poslouchal rozhlas a lidé prožívali všední kolorit tíživých protektorátních poměrů. Obyvatelé Javoříčka nejednou prokázali během války svou statečnost, nenechali se zlomit výhrůžkami okupantů, ač dobře věděli, že nebezpečí číhá na každém kroku. Hrozbu představoval i nedaleký hrad Bouzov, dříve sídlo Řádu německých rytířů (od roku 1699). Brzy po začátku okupace zde mělo být zřízeno sídlo nejvyššího představitele říšského gestapa Himmlera. K tomu však nedošlo. Roku 1941 tak hrad Bouzov přešel do vlastnictví nacistické Společnosti pro podporu a péči o německé kulturní památky. Lesní a zemědělský majetek potom spravoval úřad s názvem SS – Hlavní úřad hospodářské správy. Posledním velitelem hradu byl Emil Bűchs. V civilním životě právník ze Švábska. Javoříčko se svým okolím s typickým členitým terénem a četnými lesy představovalo příhodnou oblast pro partyzánskou činnost. I díky nedalekému silničnímu tahu spojující města Olomouc a Svitavy. Proto se stalo jednou ze základen partyzánské skupiny Jermak – Fursenko. Pro nacisty tato skupina představovala velmi obávaného protivníka. Ne náhodou byla na dopadení velitele tohoto významného partyzánského oddílu vypsána odměna 100 tisíc říšských marek. V tomto oddílu bojovala i řada českých partyzánů. Mezi nimi i dva synové Václava Veselého z Javoříčka. Partyzánskou činnost mělo eliminovat komando k zvláštnímu použití pod vedením Egona Lűdemanna. Právě tento muž byl u svých nadřízených oblíben pro své úspěchy při potírání partyzánů a jejich podporovatelů. Lűdemann měl pro tyto účely zřízené opěrné operační body v Koryčanech, Kyjově, Strážnici a Žarošicích. Štáb měl umístěn v Litenčicích nedaleko Kroměříže.

O příjezdu komanda a o vypálení Javoříčka a povraždění jeho 38 mužských obyvatel podal v červenci 1945 policejnímu ředitelství v Olomouci zprávu velitel stanice SNB v Bouzově vrchní strážmistr Antonín Šváb.

„Dne 4. května 1945 v poledních hodinách přijelo do Bouzova šest osobních automobilů v čele s trojkolkou. Auta byla obsazena vesměs příslušníky gestapa, z nichž bylo několik v civilním oděvu….. Mluvili německy, ukrajinsky, rusky i částečně česky…. Z aut vystoupilo asi 20 mužů a ubytovali se v předhradí. Asi za dvě hodiny přijelo velké těžké nákladní auto s označením na bocích „Solné mlýny Kyjov“, které bylo naloženo proviantem. Současně s tímto autem bylo přivezeno na hrad asi 8 českých mužů, kteří byli během cesty gestapáky, kteří patřili k první tlupě, zadrženi…. Z nichž jeden, stavitelský asistent Sedláček z Červené Lhoty, byl dne 5. května 1945 odpoledne v lese za hradem Bouzov těmito gestapáky zastřelen ranou do týla. Ostatní byli propuštěni.“

Uvedených 20 mužů však nepředstavovalo celé komando. O tom vypovídala po válce Němka Gabriela Ulbrichtová. Tato žena na hradě pracovala jako kuchařka. Před vyšetřující komisí v Litovli prohlásila, že v pátek 4. května 1945 přijela na Bouzov skupina mužů v uniformách i v civilu, asi 80 – 100 mužů, jejich velitelem byl Lűdemann. Měli s sebou přivézt dvě bečky lihovin a dlouho do noci na hradě popíjet. Chovali se velmi hrubě, znečišťovali místnosti, rozbíjeli okna a dveře, na hradě proto přes noc nezůstal nikdo z civilních zaměstnanců. Podle dalšího svědectví proneseného před stejnou komisí skutečně Lűdemann přijel na hrad asi se stovkou mužů. Mezi nimi byli jednak Němci, ale i osoby hovořící ukrajinsky a česky. V té době se rychle začala stahovat smyčka kolem Javoříčka. Nutno zmínit i událost, k níž došlo v noci z 9. na 10. dubna 1945. Tehdy došlo k zabití manželky lesního správce v Javoříčku Othamara Victory a jejich dvou dětí za údajnou zradu na členech štábu Fursenkovy partyzánské skupiny. Šlo však o tragický omyl. Jelikož paní Victorová ve skutečnosti partyzány podporovala. Ostatně sám Fursenko tento čin odsoudil. Když se o tomto případu dověděl velitel hradu Bűchs, připisoval vinu nejen partyzánům, ale také občanům Javoříčka a rozhodně vyhlásil, že partyzáni v celém okolí musí být zlikvidováni. Večer 4. května 1945 došlo poblíž Javoříčka ke střetu partyzánské skupiny s německými vojáky. Partyzánům se podařilo tyto zlikvidovat a pět vojáků zajmout. Při výslechu vypověděli, že jsou z oddílu vojska SS ubytovaného na Bouzově, určeného k potírání partyzánů. O přítomnosti partyzánů v Javoříčku se měli dovědět od jednoho mladého muže, který je přišel osobně informovat.

Ještě před příjezdem trestného komanda do osady ráno 5. května 1945 zaznívají první výstřely a k zemi padají první mrtví. Jde o vůbec první oběti fašistického vraždění v Javoříčku. Mezi těmito obětmi jsou Josef Natr a řezník František Vaňák z Veselíčka, Josef Slavíček z Vojtěchova, zedník Alois Mrňka se zeťem Vojtěchem Polesem. Ti všichni toho rána vyrazili do lesa pro dřevo. Nachází zde smrt také patnáctiletý Josef Vlček z Javoříčka, syn Ludvíka Vlčka. A nečekaná smrt zde zastihla i Františka Vlčka a Jana Šlusara. Šlo o prvních osm obětí z celkem 38 zavražděných mužů v Javoříčku toho dne. Prvním zapáleným domem je ten stojící nedaleko lesa, na západní, dolní straně osady. Jeho majitel František Lužný z Konice jej užívá jako chatu. Vzápětí plameny zachvacují i sousední hájovnu. Brzy nato hoří i dům Václava Vlčka a v plamenech jsou postupně v krátkém sledu i další stavení. Bezohlední zabijáci pod vedením Lűdemanna postupují při své díle zkázy systematicky a vytrvale od dolní, západní části osady, po horní východní část. Střely z pancéřových pěstí a fosforové granáty směřují členové zločinného komanda přímo do oken domů nebo do dveří. Smrt si zde nachází i mladé muže, kteří se teprve nedávno vrátili z nucených prací v Říši jako jsou bratři Jan a František Eliášovi. V každém domě se zabijáci obyvatel vyptávají na partyzány, křičí a vyslýchají. Dochází k surovému bití. Nejvíce postižena zůstala po této zločinné akci rozvětvená rodina Vlčkova. Padlo celkem sedm jejích mužských členů. Vypáleno a silně poničeno zůstalo po barbarském řádění celkem 3 budovy. Zachovaná zůstala z velké části pouze myslivna, dále škola a kaplička, jeden dům a jedna stodola.

Tragické události 5. května 1945 popisuje také zpráva velitele stanice SNB v Bouzově z 8. července 1945. Zde se uvádí následující: 

„Dne 5. května 1945 po 3. hodině odešli z hradu Bouzov gestapáci jednak pěšky a někteří na autech pravděpodobně do Javoříčka…. Před 9. hodinou začali SS – mani obkličovat osadu Javoříčko velkým okruhem z lesa, od osady Březiny, Veselíčka a obce Střemeníčka…. Kolem 9. hodiny byla zapálena pancéřovou pěstí první chata u lesa, patřící Fr. Lužnému z Konice, a tak to šlo postupně od západní strany, dům vedle domu, až na malou kapli a školu. Stavení byla zapalována jednak pancéřovými pěstmi, jednak fosforovými bombami, které byly házeny do příbytků okny…. V Javoříčku samém byli všichni muži od 15 let až na ty, kterým se podařilo odplazit se bud potokem k tzv. Klepárům, nebo se zavrtali do hnoje, pod dřevěný chlívek apod., zastřeleni. Někteří museli lehnout na zem a na zemi byli zezadu stříleni. Jiní byli stříleni ve stoji u zdi. Mnozí byli utlučeni v hořících domech, kde byly pak jejich mrtvoly nalezeny. …. Ženy a děti musely opustiti osadu a dobytek vyhnati ze stájí….. Celkem bylo zastřeleno 38 mužů, nejmladší měl 15 let, nejstaršímu bylo 76 roků. Byli zastřeleni i muži, kteří jen náhodou v Javoříčku dleli návštěvou nebo za jinou prací. Několik jich bylo zastřeleno v lese u Javoříčka.“

První popravy provedlo vražedné komando u stavení rodiny Šlosarových a u Zapletalů. V rychlém sledu následují další – Ludvík Vlček, Fr. Dostál, Fr. Šlosar, Jan Eliáš se svým synem, Alois Zapletal a oba jeho synové. Někteří nalezly smrt v plamenech hořících domů. Nečekaná smrt zde zastihla i ty, kteří v Javoříčku byli na návštěvě nebo za prací – Rudolf Vyroubal přijel na návštěvu za dcerou, František Linet, Josef Slavíček a Leopold Vlček přijeli za prací. Zachránili se jen jednotlivci – těžce zraněný Jaroslav Mlčoch přežil v hořícím domě, Jaroslav Vysloužil se synem Františkem, Fr, Brosinger, Mirek Čulík, Jaroslav Dokoupil, Josef Štefan, Václav Vlček. Ti všichni se osudného 5. května 1945 podruhé narodili. V jednu hodinu po poledni tlupa zabijáků své dílo zkázy ukončila. Po jejich řádění zůstalo 38 mrtvých mužů, mezi nimi i dosud nezletilí chlapci. Všechna stavení byla vypálena, celá obec pak vyrabována. Vše cenné si gestapáci odvezli s sebou. Ještě v neděli 6. května se kouřilo z trosek domů. V tento den komando zločinných vrahů opustilo Bouzov a odtáhlo i s ukradenou kořistí směrem na Svitavy.

Po jednom z posledních velkých německých zločinů na konci války na našem území, bylo třeba pohřbít mrtvé. Uprostřed obce byl proto vykopán společný hrob. Několik mužů z okolních obcí vykopalo dva metry hlubokou jámu a vystlalo ji chvojím. Mrtvé uložili do dvou řad bez rakví. Pohřeb se poté konal v pondělí 7. května 1945 a to bez hudby, beze zpěvu i bez řečníků. Jen přítomný kněz, který ovšem nesměl vykonat oficiální obřady, promluvil velmi krátce a prostě v několika větách zakončených modlitbou.

Na události v Javoříčku vzpomínal s odstupem dlouhých sedmi desetiletí Jan Jančí z Veselíčka. Tato obec přímo sousedila s Javoříčkem. Jan Jančí svěřil své svědectví Petru Pokornému a toto bylo otištěno v Hanáckém kalendáři v roce 2015: 

„Bratr nám vypověděl, co viděl jak šel přes Javoříčko a když se loučil říkal: „musím zpátky dom než se zatmí“, prý „pojď mě vyprovodit, můžeš se podívat.“ Šel jsem tedy s ním k Javoříčku, přišli jsme tady pod Veselíčko do zatáčky, asi dvě stě metrů, tak tam už ležel první zastřelený. Byl to Alfons, ten co jsme ho potkali s masem, jak jsme utíkali ráno do Luké. Došel za dědinu a tam jsem ho viděl, jak jsme šli s bráchou, ležet na příkopu. Tak to byl první mrtvý, potom dál tak pět, nebo šest set metrů je samota Klepáry. Tam je příkop, dnes je tam pomníček, tam jich leželo asi pět, Bartoň, Vlček, Slavíček z Vojtěchova, Linet, nějaký Zajonc, alespoň pět jich tam leželo mrtvých. Ti jak utíkali z Javoříčka, narazili na Němce, kteří to tam měli obklíčené a tam je postříleli. Leželi na pravé straně v příkopu poblíž sebe, tak jak padli. Bylo to hrozné, všechny jsem je dobře znal, tenkrát jsme se znali navzájem celé okolí. Pak jsme šli dál do Javoříčka, na kraji byla kovárna, ta byla vypálena, kovář tam nebyl, ten se zachránil, protože byl mimo. Jak jsme se blížili a bylo vidět tu spoušť, všude mrtví, tak jsem šel do vsi jen kousek, dál jsem se bál a šel jsem raději domů.

Domy v Javoříčku ještě hořely a kromě nás tam nebyl vůbec nikdo. Hořící dědina plná mrtvých. Až na druhý den, byla neděle, to už nás bylo víc chlapů ze Střemeníčka, Březiny a Veselíčka, viděli jsme tu spoušť a teď jsme se radili co s tím? …… Když Němci odjížděli, řekli ženám, ať seženou někoho, kdo všechny pohřbí. Všude leželi mrtví, tak jsme sebrali dvoukolák a sváželi jsme je, nechtěli jsme je nechat ležet po vesnici, některé jsme museli i hledat, pokud jsme věděli, že tam někde musejí být. Syna kováře jsme našli v troskách sýpky, tělo bylo strašlivě ohořelé, všechny spálené domy jsme prohledávali. Sváželi jsme je do toho hotelu, který byl taky vypálený a tam jsme je pokládali na chodbu…..

Věděli jsme taky, že soused Nátr šel toho dne na návštěvu k rodině do Bouzova ještě s Vlčkem. Někdo nám říkal, že určitě do Bouzova šli, ale bylo zjištěno, že tam nedošli. Já jsem u toho nebyl, ale chlapi, kteří je hledali, je našli až na konci lesa, kde vyúsťuje stará úvozová cesta pod Bouzovem. Snažili se asi obejít Němce a oni je tam zastřelili, že spadli do toho úvozu, proto jsme je nemohli dlouho najít…. Jediného nechali žít pana Jaroslava Dokoupila, kterému mohlo být kolem osmdesáti roků. Po něm vrazi vzkázali, že toto je trest za spolupráci s partyzány. Jeho grunt Němci vypálili také. Od něj pochází hrozné svědectví o tom, co se v Javoříčku dělo, protože on jediný přežil. Povídal nám, jak pan řídící Pecina prosil za syna, ať ho nezabíjejí. Neslitovali se, nakonec se musel dívat, jak ho střílejí do týla, než byl zastřelen sám….. Třetí den po masakru bylo pondělí. Sedm mladých mužů z okolních vesnic, já mezi nimi, jsme se ujali úkolu vykopat jámu. Pak přišel ten nejsmutnější úkol, uložit těla. Vynášeli jsme je z hotelu, který byl hned vedle a ukládali je do rodné půdy. V našem kraji bývalo zvykem, že zemřelým hrávali na poslední cestu píseň Zelení hájové. Toho dne jim nikdo nehrál, jenom lesy v údolí jim šuměly svoji věčnou píseň.“

První národní pouť v Javoříčku, v neděli 23. září 1945 za účasti 25 tisíc lidí, vzdala důstojný hold místním obětem fašistického řádění na samém sklonku války. Pod lesem Habří nad původní obcí vzniklo nové poválečné Javoříčko. V roce 1951 se pak zde uskutečnilo slavnostní odhalení památníku na paměť tragických událostí z 5. května 1945. velmi působivé, umělecky zdařilé dílo architekta Miroslava Putny, Jaroslava Coufala a akademického sochaře Jana Tísky, se stalo pevným bodem mezi ostatními obcemi v Čechách, na Moravě a Slovensku, které potkal podobný osud.

Moravské Lidice zůstávají symbolem nepromlčitelnosti německých zločinů na nevinných lidech páchaných během 2. světové války nejen na našem území, ale všude tam, kde vstoupila bota německých zločinců a jejich pomahačů. Fašismus sice byl v roce 1945 poražen, ale nebyl doražen. A tato skutečnost se nám trvale vrací v různých podobách, jak o tom svědčí například snahy upravovat historická fakta dle politického zadání, odstraňovat pomníky vítězům nad hitlerovským Německem nebo relativizovat životní poměry v okupovaných zemích. I proto zůstávají stále platná a naléhavě aktuální slova Marie Zapletalové z Javoříčka, která v osudném 5. květnu 1945, při bestiálním vraždění mužských obyvatel Javoříčka, přišla o svého muže. Na podzim 1952 na Mírovém shromáždění československých matek v Praze pronesla tato slova: 

„My české matky, jsme viděli Lidice, Ležáky, Javoříčko. Dnes vidíme Koreu s tisíci Lidicemi, s tisíci Ležáky, s tisíci Javoříčky. Fašista je fašista – ať je to Němec, Angličan, Francouz nebo Američan! Odkud se rodí fašismus? Zrůdný imperialismus, lačná hrabivost po pytlech zlata, hladová nenasytnost po větších a větších ziscích z vykořisťovaného bohatství národů a z vykořisťované práce lidí, šílená touha po nadvládě nad celým zotročeným světem – to je vlastní zploditel fašismu, největší nepřítel všech matek a dětí, nejstrašnější nepřítel života, původce vraždění, ničení, zhouby a válek.“