Na tak radikální opatření přistoupila Rada EU pro ekonomiku a finance ve světle těžkých následků, které jsou předpovídané pro ekonomiku EU kvůli pandemii koronaviru. V daném okamžiku očekává Evropská komise v roce 2020 pokles o jedno procento. Podle informací insiderů však v Bruselu uvažují i o mnohem pochmurnějším scénáři, který předpokládá pokles o 2,5 procenta a také prudký nárůst nezaměstnanosti. Podle názoru zdrojů může být i tento odhad příliš optimistický, protože vůbec není jasné, jak dlouho budou platit karanténní a jiná omezovací opatření.

V každém případě je zřejmé, že na podporu ekonomiky a sociální sféry budou muset státy dělat nové a velké dluhy, kvůli čemuž i byla pozastavena platnost finančních požadavků společných pro celou Evropu.

Je třeba podotknout, že zmíněného rámce se mnohé členské země EU už dávno nedrží, zejména pokud jde o státní dluh. V době světové krize z let 2008 a 2009 hned několik států (převážně jihoevropských) ignorovaly rozpočtovou kázeň a vynaložily biliony eur na záchranu svého bankovního sektoru. Způsobilo to nekontrolovatelný růst zadluženosti a přivedlo na pokraj defaultu Itálii, Španělsko, Irsko a jiné země. Nejsložitější situace byla, jak je známo, v Řecku.

Nicméně nikdy dříve neustoupila EU oficiálně od svých vlastních pravidel. Dokazuje to, jak pochmurné jsou podle názoru evropských byrokratů nynější vyhlídky.

Časy jsou nyní ostatně takové, že rozhodnutí Bruselu nevypadá jako projev vůle v těžké době, ale jako oficiální uznání vlastní bezmocnosti, a je to dalším svědectvím velmi těžké krize evropské jednoty.

Epidemie ukázala naprostou neschopnost evropské byrokracie jednat za kritických okolností. Veškerá odpovědnost byla uvalena na národní úřady. A naděje, kterou vkládaly zpočátku některé vlády, mj. italská, do podpory ze strany EU, jen zabrzdila nezbytná opatření a vyostřila situaci.

Ba co více. Kroky, které státy podnikly, vyprovokovaly četné konflikty, mj. i velmi skandální. Západní tisk je plný vzájemných výčitek a otevřeně vyslovených křivd, které si budou lidé určitě dlouho pamatovat. Hospodářská krize se přece nedotýká jen peněženky, jsou tu možné různé přístupy k ideologii evropské solidarity, o níž se tolik mluvilo v posledních desetiletích. A bleskurychlé odmítnutí vysokých humanistických myšlenek v době moru ukazuje velmi jasně jejich upřímnost.

V posledních týdnech toho viděl svět hodně. Ignorování žádosti Itálie o aktivaci evropského mechanismu civilní obrany pro dodávky zdravotnického zařízení a osobních ochranných prostředků. Odmítnutí Evropanů poskytnout sousedům volné zdravotnické kapacity. A velmi přísný zákaz vývozu lékařských ochranných prostředků a materiálu. A dokonce i zadržování nákladů určených jiným státům.

Přičemž na pobuřující chování evropských sousedů si stěžují skoro všichni, včetně Švýcarů, kteří do EU nepatří.

V posledních dnech se začala situace alespoň trochu zlepšovat – mj. Německo teď přijímá nemocné z Itálie a z francouzského Alsaska. Vedení evropských států snad začalo chápat, že to všechno vypadá už prostě neslušně – zejména na pozadí pomoci, kterou poskytují trpící Itálii „necivilizované“ země.

Videozáznam italského ministra zahraničí Luigiho Di Maia z letiště, kde se vykládala letadla ruského letectva, která dopravila vojenské lékaře a zdravotnické zařízení potřebné na boj s epidemií, zhlédly (do okamžiku, kdy byl tento text napsán) čtyři miliony uživatelů webu, měl 50 tisíc sdílení. A z jednoho sta tisíc komentářů obsahovala značná část velmi nelaskavá slova Italů na adresu sousedů, EU a oné „evropské solidarity“.

Takže na podstatě věci ta nová opatření a rozhodnutí nic nemění. V posledních týdnech vyšlo najevo, že jednotná Evropa prostě neexistuje – ani v emocionálním, ani v institucionálním slova smyslu. 

Není divu, že Evropané si kladou otázku: jaký smysl vůbec má systém, který pro velké množství zemí stanovuje jednotná pravidla a normy, řídí je, vyžaduje značné prostředky, a je přitom za těžké krize neužitečný a bezmocný?

Epidemie koronaviru se po brexitu stala druhou těžkou ránou zasazenou představám o nutnosti a nenahraditelnosti Evropské unie. A jak uvádí v samotném Bruselu, není známo, kdy se situace normalizuje.

A proto vzniká otázka, jestli epidemie nepotrvá dost dlouho na to, aby Evropa zjistila, že žádnou EU vůbec nepotřebuje?

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.