Zdálo by se, že existuje přímá souvislost: snížení výroby v Číně o 40–60 procent v řadě průmyslových odvětví a prudký pokles vývozu, pokles spotřeby v Číně - „světové továrně“ a největším dovozci energetických produktů, karanténa a „práce doma“ v desítkách největších zemí na světě a v důsledku toho podle „principu domina“ pokles cen ropy. Zdá se však, že epidemie pouze stimulovala to, co bylo připravováno dávno.

Ceny ropy i dříve prudce klesaly v souvislosti s kritickými, v podstatě válečnými událostmi: 17. ledna 1991 klesla ropa vzhledem k válce v Perském zálivu o 34,8 % (celé období zdlouhavého poklesu trvalo od října 1990 do února 1991), ceny klesaly i v září - listopadu 2001 na pozadí teroristických útoků v USA. Tentokrát dochází k poklesu v mírových podmínkách a je to spojeno s odstoupením Ruska od dohody OPEC+ - a to vše naznačuje, že pokles byl aktivně stimulován vnějšími silami, je zcela „ručně dělaný“ a nijak nesouvisí s vlivem koronaviru nebo obvyklými ekonomickými faktory.

V této situaci jsou vítězové i poražení. Důležitou otázkou je, do jaké míry kolísání cen ropy ovlivní ruské partnery v ropném a plynárenském odvětví, především Čínu. Rusko-čínská spolupráce v oblasti ropy a zemního plynu je do jisté míry chráněna dlouhodobými smlouvami, ale za okolností vyšší moci, což pandemie viru určitě je, lze mnoho transakcí s ropou a plynem přehodnotit například s ohledem na skutečnost, že si Čína vybere méně ropy a plynu, a to ovlivní ruské příjmy z ropy.

Pro Ameriku je dlouhodobý pokles cen ropy nevýhodný, protože to sníží produkci břidlicové ropy, která stojí přibližně 40 dolarů. Současné ceny jsou nevýhodné i pro Saúdskou Arábii, jejíž rozpočet vychází z ceny ropy od 65 USD.

Naopak Čína a mnoho dalších asijských zemí z toho významně těží, neboť jsou schopny nakupovat ropu za mnohem nižší cenu a tím výrazně usnadnit zotavení svých ekonomik.

Klesající ceny ropy obvykle stimulovaly ekonomický růst asijských zemí a tentokrát také umožní vládám zahájit fiskální stimulační opatření. V současných podmínkách však mohou být výhody levnější ropy mnohem menší vzhledem k menší spotřebitelské poptávce následkem koronaviru.

Je také jasné, že pokles cen ropy bude vyvíjet tlak na rozpočty Malajsie a Indonésie, dvou zemí vyvážejících ropu v asijském regionu, a omezí jejich schopnost zapojit finanční stimuly k oživení ekonomiky.

Existuje i druhá stránka problému. Pokles cen ropy způsobuje, že jakékoliv alternativní odvětví energetiky je prakticky nerentabilní, včetně využití větrné a sluneční energie. A právě tato otázka je velmi podstatná pro Čínu.

V posledních letech Čína považovala alternativní zdroje energie za způsob, jak nejen vytvořit novou „čistou“ ekonomiku, ale také zajistit energetickou bezpečnost, „odpoutat se“ od největších vývozců ropy a plynu. Zvýšené využívání obnovitelných zdrojů energie po celém světě doposud v zásadě zvyšovalo pouze vliv Číny, která, trvající na zvyšování využívání obnovitelných zdrojů energie, podkopávala vliv velkých vývozců ropy. Zdá se, že navzdory obrovským investicím se to Číně v nejbližší době nepodaří.

Čína je největším světovým výrobcem a vývozcem solárních panelů, větrných turbín, akumulátorů a elektrických dopravních prostředků. Cílem třináctého pětiletého plánu Číny (2016–2020) v oblasti elektřiny je zvýšit do roku 2020 podíl nefosilních paliv v celkovém objemu výroby elektřiny z 35 na 39 procent. Národní energetická správa Číny a Národní komise pro rozvoj a reformy plánovaly do roku 2020 investovat více než 360 miliard USD do rozvoje obnovitelných zdrojů energie a vytvořit 13 milionů pracovních míst v tomto odvětví (pro srovnání: v USA je v tomto odvětví zapojeno přibližně 800 tisíc zaměstnanců).

Ještě před více než rokem byla v diskusích o alternativních zdrojích energie přítomna značná část pozitivního romantismu. V referátu pod názvem Nový svět: geopolitika přeměny energie, předloženém v lednu 2019, se tvrdilo, že geopolitické a sociálně-ekonomické důsledky rychlého růstu obnovitelných zdrojů energie mohou být stejně hluboké jako při přechodu k používání fosilních paliv před dvěma stoletími. Předvídané změny zahrnovaly vznik nových energetických vůdců po celém světě, změnu struktury obchodu a rozvoj nových energetických aliancí; nestabilitu v „uhlovodíkových“ zemích atd. Čína měla těžit z transformace svého energetického sektoru i z hlediska energetické bezpečnosti, protože již zaujímá vedoucí postavení nejen ve výrobě, ale také v inovacích a zavádění technologií používání obnovitelných zdrojů energie: na investice do obnovitelných zdrojů energie ze strany Číny v roce 2017 připadalo více než 45 procent celosvětových investic.

V současné době jsou Evropa, Čína a Japonsko silně závislé na dovozu fosilních paliv, ale s rostoucím podílem obnovitelných zdrojů energie by se mohla zvýšit jejich energetická nezávislost. Japonsko je nejzávislejší země: jeho čistý dovoz fosilních paliv tvoří pět procent HDP. Jižní Asie vynakládá více než tři procenta svého HDP na dovoz fosilních paliv. Teoreticky by země, které přecházejí z dovážených fosilních paliv na obnovitelné zdroje energie vyrobené na domácím trhu, měly výrazně zlepšit svou obchodní bilanci.

V posledních několika letech Čína aktivně usilovala o nové zdroje energie. Začátkem roku 2017 provedly čínské společnosti čtyři z pěti největších obchodů s obnovitelnou energií na světě, Čína vlastní pět ze šesti největších solárních modulů pro výrobní společnosti a největší výrobu větrných turbín na světě.

Přední čínské technologické společnosti, především společnosti zabývající se ukládáním a zpracováním dat, již dávno zahájily přechod na obnovitelné zdroje energie.

Čína se snažila přejít na alternativní zdroje i z jiného důvodu - boj proti znečištění životního prostředí. Na základě analýzy dospěla společnost RAND Corporation k závěru, že náklady na kontrolu znečištění ovzduší v Číně v roce 2012 činily 535 miliard USD, tj. 6,5 % HDP, především v důsledku ztráty v produktivitě práce.

Přitom, i když je Čína největším trhem s alternativní energií na světě, v roce 2018 činila větrná energie pouze 5,2 % a solární - 2,5 % z celostátní výroby elektřiny. Problémy s obnovitelnou energií začaly v Číně ve stejnou dobu, kdy začal v polovině roku 2018 obchodní konflikt mezi USA a Čínou. Ukázalo se, že samotné rozmístění obrovských polí baterií, které generují sluneční energii, je velmi drahá záležitost. Začalo snižování dotací na podporu větrné a solární energie, zatímco ústřední vláda prudce zvýšila svou finanční podporu toho, co je nazýváno přijímáním „nové energie“ - to znamená těžby břidlicového plynu a těžby metanu z uhlí.

Paradoxem současné situace je to, že Čína více než jakákoliv jiná země potřebuje nízké ceny tradičních energetických zdrojů. Celý svět očekává zotavení právě čínské ekonomiky, přičemž důvěra k Číně po rychlém vnitřním vítězství nad koronavirem se postupně vrací. Mnozí spojují obnovu celé světové ekonomiky s restartem čínského průmyslu a růstem čínské spotřeby, a při předešlých cenách ropy by to bylo velmi složité a drahé.

Ale další – i když dlouhý a bolestivý - přechod k alternativní energii, který by postupně zbavil Čínu alespoň částečně ropné a plynové závislosti, je pohřben na dlouhou dobu. Čína se bude muset vrátit ke starým modelům.

Čína je však s novou cenou ropy velmi spokojená. Dostává obrovský bonus, který jí umožní „restartovat se“ s minimálními ztrátami.

Obecně platí, že v první polovině roku 2020 bude samozřejmě docházet k prudkému poklesu podnikových zisků po celém světě, a pak začne prudký vzestup jako forma hospodářského oživení. To může způsobit, že vyhlídky na růst globálního zisku do roku 2020 budou mírně negativní. Na tomto pozadí budou asijské trhy, které jsou hlavními příjemci levné energie, mnohem stabilnější a úspěšnější než trhy zemí vyvážejících ropu.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.