„Domov, domov – pár malých místností, napěchovaných až k zalknutí obyvateli, jimiž byli: muž, periodicky těhotná žena a horda chlapců a děvčat různého věku. Žádný vzduch, žádný prostor, zamořené vězení; tma, nemoc a smrad…/Obrazy, které evokoval vrchní inspektor, byly tak živé, že jeden z hochů, senzitivnější než ostatní, již při pouhém popisu zbledl a málem zvracel…“
(A. Huxley: Konec civilizace)

Poznámka: Pokud naleznete lepší příklady či prostě jiná přiléhavá sci-fi či fantasy stojící za zmínku, napište nám o tom… Mezitím jsme pro vás vytipovali tři romány, které více či méně řeší problém izolace a úniku z ní… Pokud se během nouzového stavu v ČR nudíte, můžete si něco zajímavého přečíst…

Artur Charles Clarke: Město a hvězdy (The City And The Stars)

Děj Clarkeho románu se odehrává ve velmi vzdálené budoucnosti. Na zemi vyschly oceány a na celé planetě zbývá jediné město se zbytky lidstva jménem Diaspora. Život ve městě řídí počítač. Z města a do města se nikdo nedostane.

Mezi populací panuje legenda, že dokud lidé zůstanou ve městě, nic zlého se nestane, jinak ale že prý přijde zkáza. Generace lidí jsou chovány v paměťových okruzích výpočetního stroje. Tu a tam se některé mysli přiřadí tělo, aby ve městě přeci jen mohli žít lidé ve své obvyklé inkarnaci, tzv. v těle.

Hlavní hrdina Alvin je jiný než ostatní lidé obdaření tělem. Na rozdíl od ostatních se neobrodil z paměťové banky. Nepamatuje si své minulé životy. Patří k hrstce těch, kteří jsou na tom stejně jako on. Je poháněn touhou zjistit, co se nalézá za městem. Jeho bádání jej přivede k poznání, že město Diaspora bylo kdysi spojeno s jinými takovými. Ale bylo to před drahnou dobou let.

Když se dostane ven z města, zjišťuje, že existuje ještě jiné město, město jménem Lys. V Lysu se lidé rodí a umírají normální cestou, nejsou tam ukládání do paměti počítače, aby byli strojově znovu oživováni. Lidé v jiném městě, oáze uprostřed pouští, jsou na vysoké duchovní úrovni, raději se vzdali technologií, aby místo toho kultivovali sebe. Alvinova dobrodružství vyústí v nečekané poznání, že Diaspora a Lys jsou pozůstatky civilizace, jíž přerostly přes hlavu vlastní výdobytky. Díky Alvinovi a několika dalším se podaří sblížit Diasporu a Lys v naději, že Země ožije, poušť ustoupí a na kontinenty se znovu vrátí lidé.

Aldous Huxley: Konec civilizace (Brave New World)

Situačním prostředím k tomuto románu je Londýn v čase 26. století n. l. (neboli 632 let po Fordu) … Podobně jako u Clarkeho je i Huxleyho společnost na neskutečně vysoké příčce technologického rozvoje. Lidem v reprodukci pomáhají znovu stroje (umělé dělohy), a to tak, že se dopředu ví, díky řízenému reprodukčnímu procesu, jak moc „výkonný“ (chytrý či tupý) člověk se narodí. Míra inteligence je každému uměle nastavena, aby ten či onen jedinec mohl obsluhovat tu či onu kastu poměrně složitě stratifikované a dokonale kontrolované lidské společnosti, viz: „…Obsluhu zdviže mělo na starosti malé opičí stvoření (tzn. člověk nižší kasty, pozn.) v černé kazajce, poloviční kretén epsilon-minus...“

Podobně jako v Clarkeho Diaspoře, duchovní stránka věci budoucích Londýňanů je upozaděna. Pak se však do města dostane „Divoch“, člověk přicházející z prostoru za městem (rezervace), který má citů přehršel, ale žádné povědomí o přetechnizované, identity zbavené technokratické společnosti.

„Nyní máme Světový stát. A oslavy Fordova dne, Hymny souladu a pobožnosti souladu…“
(A. Huxley: Konec civilizace)

Nemusíme říkat, že městští lidé se divochů ze sféry za městem štítí. Snaží se žít v městské izolaci…
Huxley psal svůj pátý román ve 30. letech 20. století; svého času tvrdil, že neznal román „My“ od sovětského spisovatele Jevgenije Zamjatina (Zamjatin dokázal ze SSSR emigrovat na Západ, na rozdíl třeba od Michaila Bulgakova, a jeho román My by docela klidně Huxleymu mohl sloužit určitým předobrazem).

Mezi zajímavé momenty románu Huxleyho patří ironické zbožšťování velkého proroka – Forda, tvůrce pásové výroby. Kdyby v Huxleyho době žil Fjodor Dostojevskij, už by se asi nedivil tomu, že člověk je jen šroubek nějaké větší konstrukce. Zřejmě by si byl tímto již naprosto jist… Pokud si dobře vzpomínám, v Huxleyho románu „opotřebovaní“ lidé uměle usínají. Román končí určitou beznadějí.

Poučení z románu by bylo takovéto: přetechnizovaný Západ dneška natolik uvěřil vlastní výlučnosti, až se zcela vymkl realitě. Společnost „divochů“ je sice zdánlivě primitivní, přesto odolná. Západní smetánka je sice sofistikovaná, ale zničí ji jakákoli „rýmička“. Bylo by tragické, kdyby onou fatální „rýmičkou“ byl nyní COVID-19.

Jan Weiss: Dům o tisíci patrech

Příběh hlavního hrdiny je takový, že se procitá v ohromném mrakodrapu o tisíci patrech. Veškerý svět je redukován do jednotlivých podlaží. Veškeré útrapy, naděje i rozkoš se odehrávají v nekonečném baráku, za jehož zdmi jsou jen hvězdy. Spisovatel Weiss navlas podobně jako Clarke či Huxley vidí negativní stránky kapitalismu, který odnímá člověku duši a ždíme z něho toliko výkon.

Depersonalizovaný člověk nemá jinou naději než se vzepřít systému, nejlépe jej zničit. Weissův hrdina Petr Brok se proplétá patry surrealistického stavení, které je líčeno jako surová alegorie kapitalismu. Tento román je považován za tzv. „iniciační“, protože protagonista podstupuje sérii zkoušek, po jejichž splnění má nastat vytoužená změna. Místo ní se však hrdina probouzí do reality. Zjišťujeme, že veškerý příběh vznikl na základě horečnatého stavu člověka, který byl zasažen tyfem.

Všechny námi popsané romány řeší pocit izolace, klaustrofobie. Řeší touhu člověka vykročit do prostranství poznání a dýchat z plných plic. Popisují svět, který zpervertoval sám sebe. Dost se to podobá současnému Západu, který se rozhodl určovat planetě pravidla hry, který zasahuje do genofondu člověka, transgenně upravuje rostliny i svůj vlastní druh.

Tomio Okamura ve svých živých vysíláních věc nazval tak, že naše společnost v Čechách se bohužel přidružila ke světovému trendu, který jede „na globální ekonomický výkon“ a vše ostatní je mu ukradené.

Výslednicí těchto trendů, jak si troufám interpretovat Okamuru i vyčíslené romány, je slabý neduživý člověk, který radši bude brát drogy (viz romány), než aby se sžil s životní realitou, již by nechával pracovat pro povznesení svého ducha, své nejbližší rodiny i společnosti vůbec. Takovýto „chcípáček“ má vlastně dvojí volbu – buď se vzpamatuje, přestane malovat duhy, dohadovat se o pohlavích a začne rodit potomky, nebo mu nezbude nic jiného, než vymřít. Opakujeme, bylo by smutné, kdyby nástrojem soumraku naší civilizace měl být COVID-19.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.