Sputnik: Pane magistře, jak vzpomínáte na Evu Pilarovou?

Mgr. Petr Hannig: Byť jsem pro ni nikdy nenapsal písničku, pohybovala se v okruhu mých velice dobrých známých. Můj největší kamarád z doby studií, vynikající klavírista Jirka Hodan, byl ten, který zahynul v letadle, když se vracela kapela Evy Pilarové tehdy z Kuby, to bylo někdy v roce 1973.

Eva Pilarová byla velmi lidská a dalo by se říct soucitná. Když byl Arnošt Pátek, s kterým jsem také spolupracoval, velice špatně na tom finančně i zdravotně, prostě po všech stránkách, mé vydavatelství mu udělalo dvě cédéčka z jeho skladeb a z písní, které interpretoval. Mimochodem byl vynikající muzikant. Svého času byl kapelníkem kapely Evy Pilarové. Když jsem dělal takové ty křtiny dvou cédéček, jediná z velkých umělců, které jsme pozvali, přišla právě Eva Pilarová. Arnošt Pátek byl tehdy již pomalu zapomenut. Velmi jsem si cenil toho, že ona přijela, byť nebyla úplně zdráva, ani tehdy. Projevila účast s Arnoštem, který byl na tom velmi špatně.

Co se týká hlasu, Eva Pilarová měla jeden z nejlepších hlasů – sopránů. V 60. letech se jí říkalo „FitzPilarka“, resp. podle zpěvačky z USA (Ella Fitzgeraldová, pozn.). Pilarová přinesla do Československa jakousi světovost. Dlouho bojovala statečně se svou nemocí (Pilarová se vyléčila ve své době z rakoviny, pozn.). Nevím co říct – jako kdyby končila éra „šťastného života“. Děje se tak s odchodem Karla Gotta a Evy Pilarové… Teď nás postihla pandemie (koronavirus, pozn.). Připomíná mi to soumrak věků, je to všechno špatné. 

Mohli bychom krátce: říká se, že byla vynikající kuchařka. Pilarová ve svých vzpomínkách psávala například, jak její kuchyni oceňoval zpěvák Jiří Halekal…

Také jsem u ní jednou jedl. Šlo o kachnu na medu – to byla její specialita. Bylo to v osmdesátých letech. Něco jsem tehdy pro ni hudebně aranžoval. Byl jsem dobrý aranžér: upravoval jsem písničky pro různé nástroje, rozepisoval jsem hlasy. Eva mě pozvala, bylo to vynikající. Opravdu skvělé. Byla skutečně špičkovou kuchařkou.

Údajně její dva exmanželé, kteří dříve emigrovali na Západ, ji v kariéře poškodili. Jedním z partnerů byl zpěvák Jaromír Mayer, s kterým měla nazpívaná dueta… Jak se jí pak asi žilo v časech normalizace?

Já nejsem rád, když se pořád říká, že normalizace „něco“… Eva Pilarová neměla v normalizaci žádné problémy. Mayer jistě odjel na Západ… Také jsem měl ve své kapele dva interprety, kteří emigrovali a nic se nám nestalo. Nelíbí se mi kritika historie. Byla jiná doba, jiný systém. Teď se tomu tak trošku přibližujeme. Podívejte, Pilarová pořád zpívala, často jezdila do tehdejšího SSSR, což, všichni muzikanti jsme tam chtěli jezdit, byly to vynikající honoráře. Takže, ne že se tam jezdit muselo. Každý tam jezdit chtěl. Také jsme tam byli jednou v 80. letech s Jirkou Halekalem. Tolik peněz jako tam, jsme nikdy nevydělali.

Co duet Matuška – Pilarová? Bylo to spíše o Matuškovi či o Pilarové jako umělcích, či to byli rovnocenní (v lásce) partneři?

„Ach, ta láska nebeská“ (písnička, pozn.) Já nevím, hodně jsem o tom slyšel a četl. Eva Pilarová byla ve svých mladých letech super krasavice, která byla nedostižnou modlou spousty mužů. Co se týká Waldy, on nebyl na ty modly až tak … Navíc Eva byla blondýnka, že. Čistá přírodní blondýnka. Walda byl spíše na tmavovlásky; ať už Jitka Zelenohorská (již známe z filmu Ostře sledované vlaky, to je ta, která dostávala na zadeček ta razítka od Somra) nebo jeho manželka Olinka. Ta byla také tmavovlasá. Byl to ideál Waldovy ženské krásy. Ovšem potom na základě písně „Ach, ta láska nebeská“ si celý národ myslel, že jsou Eva a Walda partneři. Je to podobné jako duo Yveta Simonová a Milan Chladil. Lidé se také domnívali, že spolu chodili. Ale nikdy nechodili. Ti neměli vůbec nikdy nic společného, jen to zpívání. To, co se lidem zdá, že je pravdou, tak to pravdou nebývá. Naopak je pravda něco jiného, co lidé nevnímají.

Když k nám v 60. letech přijeli interpreti z USA – Louis Armstrong, například, jistě to způsobilo velké pozdvižení i mezi našimi muzikanty. Jak na to reagovala tato generace, potažmo sama Eva Pilarová? Byl jste se tehdy i vy sám podívat v Lucerně?

Samozřejmě. Byl jsem v Lucerně. Také potom na večírku v Semaforu. Bylo toho více. Přijížděl k nám tenkrát i Gilbert Bécaud, byly zde velké hvězdy. To nebyla doba temna (ČSSR), tedy ta šedesátá léta. To byla léta nejvyššího kulturního standardu, který kdy tu vůbec byl. Když sem jezdily hvězdy, byly to skutečné hvězdy po stránce umělecké. Dnes sem jezdí kdekdo, kdo nemá kšefty na Západě. Takovíhle jezdí k nám, aby tu ještě vydělali nějaké peníze. Tenkrát k nám jezdily opravdu ty největší hvězdy ze všech.

Na závěr: Máte nějakou oblíbenou píseň Evy Pilarové, na kterou rád vzpomínáte?

Jmenoval bych: Ach, ta láska nebeská; Co je láska (Kočka není pes); Requiem, …. tato píseň reagovala na vstup vojsk v roce 1968. Vzpomínám na píseň Sekáči jdou, to byl takový valčíček, který se hodně hrál. Eva Pilarová je Karel Gott ženského zpívání. Bohužel odešla. Končí jedna éra, končí éra radostného dětství, nastává éra tvrdého života. I v populární muzice.

Děkujeme za rozhovor.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.