Spojenci?

Současnou dobu, kromě jiného, můžeme charakterizovat jako éru masivní snahy o přepisování dějin, zejména (ale ne jen) ve vztahu k podstatě, příčinám, průběhu a výsledkům druhé světové války. V tomto kontextu je jednak samozřejmě důležité to, o čem (a jak) se v této souvislosti mluví – ale také to, o čem se nemluví, co se zamlčuje. Do této druhé kategorie, patří zejména události spjaté s moderní českou a československou historií dotýkající se tohoto období.

Jejich společným jmenovatelem je do velké míry skutečnost, že o našem osudu velmi často zásadním způsobem ve zlomových okamžicích rozhodovaly mocnosti – vydávající se za naše „spojence“ a záruky bezpečnosti. Tito (západní) „spojenci“ totiž ve chvílích, kdy se rozhodovalo o našem osudu před vypuknutím druhé světové války, ale i během ní a těsně po ní, vždycky jednali o nás bez nás, ve svůj prospěch - a na náš účet.

Je dobré to mít na paměti i dnes, zejména když se hovoří o tzv. „spojeneckých závazcích“. Historia magistra vitae…

Československo, jako nově vzniklý stát po první světové válce měl trvale napjaté vztahy se svými sousedy – a nešlo pouze o Německo, musíme zmínit i Polsko a Maďarskem, které v tomto hrály též podstatnou roli, a nikoli pozitivní.

A, co se týče Německa, problémy nezačaly zdaleka až ve 30. letech s nástupem Hitlera a Henleina. Ihned po skončení první světové války už Němci usazení na území českých zemí požadovali jejich rozdělení podle etnického klíče a připojení území s německým osídlením k tzv. Německému Rakousku resp. přímo k Německu...

15.3.1939 - okupační armáda se předvádí na Václavském náměstí

Stálo to krev

21. října 1918 němečtí poslanci z českých zemí již dopředu odmítli vznik samostatného Československa a oznámili úmysl české země rozdělit a vzniklou německou část připojit právě k onomu plánovanému útvaru zvanému Německé Rakousko.

28. října 1918 bylo vyhlášeno Československo. O dva dny později, 30. října 1918, pak bylo vyhlášeno Německé Rakousko. Součástí tohoto celku měly být i čtyři tzv. sudetoněmecké provincie: Německé Čechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau), Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren) a tři německé exklávy - Brno, Jihlava a Olomouc. Zásadní antičeskoslovenská averze nebyla tedy žádným nacistickým specifikem, ale programem českých Němců od samého počátku vzniku republiky.

11. listopadu 1918, v den vyhlášení republiky v Německu, Německé Rakousko oznámilo do Berlína přání se k Německu připojit, a další den nato, 12. listopadu 1918, toto připojení oficiálně vyhlásilo. Návrhy české strany (němečtí ministři v československé vládě, tři převážně samosprávné německé župy, němčina jako druhý oficiální jazyk země, spravedlivá školská a kulturní politika, atp.) čeští Němci odmítli.

Česká politická a státní reprezentace se odmítla pohraničních území vzdát s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně ani politicky existovat a přežít bez svého pohraničí jinak, než jako koloniální protektorát Velkého Německa. Rozhodla se proto pro vojenské obsazení příslušného území.

K největším bojům došlo při obsazování Mostu, tvrdě se bojovalo i na dalších místech - u Šimonovic, u Postoloprt, v Louce u Litvínova. Dne 11. 12. byl dobyt Tanvald, dále byl obsazen Jablonec nad Nisou a vrchol Ještědu, čímž byla i otevřena důležitá tzv. ještědská fronta proti Liberci - hlavnímu městu samozvané provincie Deutschböhmen). Samotný Liberec byl obsazen 15. 12., Cheb se vzdal 16. 12., Kraslice byly obsazeny až 7. 1. 1919.

Tvrdě se bojovalo i v Bílovci, v Šumperku, Moravském Berouně, Horní Plané, v Kaplici a v Dolním Dvořišti. Snad nejrozsáhlejší bojové operace probíhaly na jižní Moravě, v tzv. provincii Deutschsüdmähren – ve Slavonicích, u Prosiměřic, kolem Znojma, v Mikulově. Lze jednoznačně konstatovat, že šlo o regulérní (občanskou) válku národnostního charakteru s cizí podporou i intervencí (ze strany Rakouska a jeho armády).

Prakticky okamžitě pak následovala československo-maďarská válka (někdy označovaná i jako válka o Slovensko), probíhající od konce roku 1918 do srpna roku 1919, ve které na naší straně bojovali i Rumuni, spolu se Srby asi nejvěrnější čeští a českoslovenští spojenci.

Hitler triumfuje na Pražském Hradě

Zrádci a nepřátelé

Nové Československo muselo své hranice hájit i proti Polsku, nejsilněji v roce 1919, kdy proběhla tzv. Sedmidenní válka o Těšínsko. Stojí za zmínku, že československá armáda tehdy zastavila svůj vítězný postup až na tvrdý nátlak tzv. dohodových mocností, Francie a Velké Británie. V souvislosti s tím se odehrál snad jediný veřejně známý spor Masaryka a Beneše: TGM byl proti zastavení československého postupu, zatímco Beneš respektoval postoj mocností.

Moderní československý stát se tedy zrodil – a musel hájit od počátku svou samotnou existenci – v tvrdých bojích, nešlo o žádný „dar velmocí“, o žádnou samozřejmou selanku. Což také do velké míry neguje hojně živené urážlivé legendy o ustrašených a kolaborujících Čecháčcích..

Pokud bychom učinili určitý historický střih a přesunuli se do kritické doby let 1938-39, můžeme, vedle známých německých expanzivních akcí a provokací, opět identifikovat vzedmutí protičeskoslovenských aktivit i ze strany Maďarů a Poláků.

Je už notoricky známé, že v Mnichově 30. 9. 1938 Francie a Velká Británie roztrhaly smlouvy o přátelství a pomoci, které dříve uzavřely s Československem a přinutily naši vládu k odstoupení pohraničních oblastí, dříve tak těžce vybojovaných a o pro naši obranyschopnost nezbytných.

Po podepsání mnichovské dohody pak zaslalo Polsko československé vládě ultimátum o vydání jím požadovaných pohraničních oblastí. Počátkem října roku 1938 začala polská armáda území obsazovat, aby anektovala východní část československého Těšínska – území okresu Fryštát a Český Těšín, i několik obcí z okresu Frýdek.

Maďarsko si pak svůj kus Československa utrhlo na základě tzv. první vídeňské arbitráže (de facto rozhodnutí ministrů zahraničí Německa von Ribbentropa a Itálie Ciana). Československo bylo donuceno odstoupit značnou část území jižního a východního Slovenska a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi.

Naši západní "spojenci" pak zarytě mlčeli i k porušení jimi samotnými signovaného mnichovského diktátu. Dne 15. 3. 1939 započala německá okupace zbytku Československa, tzv. protektorátu Böhmen und Mähren – nejtemnější období novodobých českých dějin. Výročí, které si budeme v neděli, za pouze formálkního zájmu hlavních (zejména veřejnoprávních) médií připomínat.

České země byly navíc jediným Němci okupovaným státem, který nacistické moci nedodal útvar SS složený z vlastních občanů. Čeští vojáci i civilisté, prokázali tváří v tvář německé okupaci mimořádné hrdinství a odvahu, v zahraničí na válečných frontách, v různých armádách - a právě i v domácím odboji, kde byla situace zdaleka nejtěžší. Připomenuta musí být i v mezinárodním kontextu bezprecedentní vojenská akce (opět s nenahraditelnou a nezastupitelnou podporou a zázemím domácího odboje a občanů) z roku 1942, na jejímž konci bylo setnutí jedné z hlav Třetí říše, Reinharda Heydricha. Poté už nic nebylo jako dřív.