7. 3. 2020 iPrima
Turecká média se snaží výsledky rozhovorů v Kremlu vydávat za Erdoganův jednoznačný triumf a přemírou siláckých frází minimalizovat očekávanou ztrátu vnitropolitických bodů. Přitom ale tón určoval jednoznačně Putin.
Dlouhé měsíce turecký prezident Recep Erdogan hrozil, že zatlačí syrskou armádu zpět za linie, které na severozápadě Sýrie vytyčila dohoda s Ruskem o deeskalačních zónách a které existovaly ještě k loňskému září. Po 27. únoru, kdy syrský nálet zabil v Idlííbu 33 tureckých vojáků, to vypadalo, že Erdoganova slibovaná ofenzíva opravdu začíná. Nicméně, ve chvíli, kdy turecký prezident nastupoval do letadla směr Moskva, už syrská armáda opětovně ovládla většinu území, které minulý týden ztratila po bojích s džihádem, bez ohledu na to, že džihádisté měli všemožnou podporu tureckého dělostřelectva a bezpilotníků. Ve finále tak Recep Erdogan přistával v Moskvě v pozici muže, který si chtěl spíš uchovat tvář, než aby předkládal Vladimiru Putinovi nějaká ultimáta.

Po bezmála šesti hodinách rozhovorů mezi čtyřma očima bylo dohodnuto příměří, které započalo už v noci na dnešek. Dohoda také počítá se šestikilometrovým bezpečnostním koridorem po obou stranách dálnice M4 z Latákie do Sarakíbu, na níž by navíc měly od 15. března začít společné rusko-turecké vojenské hlídky.

Mnohem důležitějším se ale zdá být to, o čem se závěrečný protokol nezmiňuje. Není v něm totiž ani slovo o dálnici M5 z Damašku do Aleppa, z čehož lze usuzovat, že Turecko uznává, že tato komunikace zůstává plně v rukou Sýrie. To samo o sobě může být zásadním krokem k tomu, aby Damašek opětovně ovládl syrské území a zajistil trasy na sever. A především, naplňuje se tím hlavní cíl dosavadní syrské ofenzívy, kterým bylo osvobození dálnic M4 a M5 od džihádu a jejich opětovné otevření pro běžný provoz.

Nemluvilo se ani o bezletové zóně, kterou Sýrie vyhlásila nad Idlíbem, nebo o tureckých vojenských stanovištích v oblasti, což bude pro obě armády ještě velký „oříšek“. Klid zbraní sice zatím platí, ale s ohledem na množství džihádistických skupin, které v oblasti stále působí, je logické, že bude příměří dříve či později porušeno. Tím spíš, že rusko-turecká dohoda se vztahuje na armády Turecka a Sýrie, ale nikoli na Al Kajdu a ostatní teroristické organizace z Idlíbu. Přesto ale syrská armáda získá potřebný čas k obnově sil i výzbroje, s níž k syrským břehům míří další ruská loď, už pátá za uplynulý týden.

Schůzka Putin-Erdogan přitom dokázala „zastavit palbu“ v rusko-tureckých vztazích, byť rovněž nejspíš jen na čas. Není pravděpodobné, že by v současné emocemi nabité atmosféře v Turecku mohla jakákoli dohoda vydržet.

Není sice zatím známo, s jakými návrhy Recep Erdogan do Moskvy přiletěl, ale zdá se, že se mu nic z nich nesplnilo. O to více se nyní turecká média snaží výsledky jeho rozhovorů vydávat za jednoznačný triumf a přemírou siláckých frází minimalizovat očekávanou ztrátu vnitropolitických bodů. Přitom ale tón určoval jednoznačně Putin. Na jedné straně vyjádřil lítost nad tureckými ztrátami, ale současně jasně zdůraznil, že Turecko musí v Sýrii přestat podporovat teroristy. „Situace v Idlíbu se zhoršila natolik, že jsme se museli sejít k osobním rozhovorům,“ prohlásil ještě před počátkem jednání za zavřenými dveřmi. „V první řadě bych chtěl vyjádřit soustrast se smrtí vašich vojáků v Sýrii. Ztráty na životech jsou vždy velkou tragédií. Bohužel, jak už jsem vám řekl telefonicky, nikdo, včetně syrské armády, o umístění vašich vojáků nevěděl. Velké ztráty současně utrpěla i syrská armáda. Proto musíme vše prodiskutovat a zanalyzovat poslední vývoj, aby se za prvé, znovu neopakoval, a za druhé, aby nepoškozoval rusko-turecké vztahy, o nichž vím, že si jich ceníte.“

Erdogan vypadal událostmi z posledních dní přece jen „ztrestanější“ a vyjadřoval větší obavu o to vztahy s Ruskem než o dosažení svých cílů v Idlíbu. „Vím, že se na nás dnes dívá celý svět, a myslím, že ať se dnes dohodneme na čemkoli, bude to mít zklidňující efekt. Naše vztahy v současnosti opravdu dosahují vrcholu. Samozřejmě se týkají obranného průmyslu, obchodu a dalších oblastí; stále se vyvíjejí. Věříme, že potřebujeme v této oblasti dosáhnout pokroku, a říkáme to otevřeně. Ve skutečnosti je to náš největší úkol – jít kupředu a rozvíjet naše vztahy. Věřím, že uspějeme.“

Vyhrocenou situaci z posledních dní se pokusili využít američtí jestřábi typu Lindseyho Grahama nebo Jamese Jeffreyho, kteří nabídkou americké vojenské pomoci v podobě raket Patriot zkusmo vráželi klín mezi Turecko a Rusko. Pokud ale taková možnost opravdu existovala, po Erdoganových rozhovorech v Kremlu se „okno příležitosti“ podle všeho znovu zavřelo…