Nejprve ekonom vysvětluje, že se snaží číst co nejvíce autorů, se kterými nesouhlasí. Naposledy se tak podle jeho slov stalo tehdy, kdy četl článek S. Mitrofanova s názvem Staří, mladí a společný nepřítel. Tento článek komentuje nedělní demonstraci Milionu chvilek.

„To je to hnutí, které není a prý ani nechce být politickou stranou, ale chová se tak, jako by již od pradávna sedělo v parlamentě,“ dodává na adresu spolku.

Robejšek dále vysvětluje, že „výtěžkem povinné četby“ bylo jakési zesumírování projevů na Staroměstském náměstí. Uvádí, že ten první z nich byl o historii, další o potřebě sjednotit společnost a ten třetí o volbách na Slovensku. A právě prvními dvěma se Robejšek zabývá.

Potřeba demokracie

Tím prvním proto, že „opakoval - v jistých kruzích kritizované - ‚názorové rozdělení‘ naší společnosti a zároveň mi dokázal, že ‚liberálové‘ mají zřejmě ještě méně času než já a nečtou moje texty“.

Politolog poznamenává, že v listopadu na svém blogu objasnil, z jakého důvodu potřebuje demokracie protiřečivé názory.

„Dejme tomu, že nemám pravdu a společnost musí být názorově sjednocená. A teď vstupuje na scénu třetí řečník, který se na Staroměstském náměstí věnoval nedávným volbám na Slovensku a který se v prý v tomto tématu vyzná,“ píše dále Robejšek.

Samotného ekonoma zaujalo to, že právě slovenské strany, které jsou „podle vkusu chvilkařů“, až tak neuspěly. Co se týče strany bývalého prezidenta Kisky, ta se do parlamentu dostala jen těsně. Robejšek výsledek porovnává s českou stranou TOP 09. Dále zmiňuje i koalici Progresivní Slovensko/Spolu, která se do parlamentu nedostala vůbec.

„Zaujalo mě to proto, že všechny tyto strany sdílí nelibost nad názorovou nejednotností společnosti,“ píše Robejšek.

Dramatické zakončení

Politolog si dále ve svém článku pokládá jisté otázky. „Není to zvláštní, že ti, kteří společnosti svorně vyčítají nejednotnost, se sami nedokáží sjednotit a seberealizují se ve třech (víceméně zaměnitelných) stranách. Jak chtějí názoroví spojovatelé sjednotit celou společnost, když to nedokáží ani mezi sebou? A není česká ‚liberální‘ opozice v úplně stejné situaci? A není to úplně normální, protože i ti ‚správní‘ politici mívají své ego?“ dotazuje se.

Robejšek poté také cituje zakončení Mitrofanova článku, které označil za „dramatické“: „Jenže síla fanatiků, dogmatiků a sluhů je zatím větší a neslábne. Na náměstí tedy budou nakonec chodit občané, kteří se nechtějí stydět sami před sebou a před dětmi, že se nechali umlčet agresivně poslušnou většinou. Jako před listopadem. A přece jenom více.“

Závěrem píše, že by rád porozuměl tomu, jak to vypadá, když „agresivně poslušná většina umlčuje“ ty správné. Dotazuje se, zda je agresivní tím, že souhlasí s vládou, kterou si ale zvolila. Na samotný závěr již jen pokládá další otázku, zda tedy „naši liberálové“ mají pocit, že je agresivně umlčuje většina, protože je „bere jako podivnou náboženskou sektu na rohu ulice, která snad zítra půjde zas jinam“.