Podle názoru vědce dokáží kosmické paprsky magnetické bouře vyprovokovat poruchy kosmických přístrojů, vyřadit elektronickou techniku na Zemi a navigační a komunikační systémy a rovněž vystavit radiaci cestující letounů.

Rachmatulin poukázal na to, že světové vědecké společenství nedospělo ke společnému názoru na bezprostřední vliv podobných jevů na lidské zdraví. „Nehledě na to, že se v řadě vědeckých publikací psalo o zjištění tohoto vlivu, byly v nich občas použity koncepce a metody, jež byly částečně nebo úplně uznány za nevědecké,“ vysvětlil.

Odborník dodal, že svého času vyvolala prudké spory otázka vlivu sluneční aktivity na způsobení nehod, na což poukázal v roce 1928 Alexandr Čiževskij, zakladatel heliobiologie, součásti biofyziky, která zkoumá vliv změn sluneční aktivity a poruch, jež způsobuje, na zemské organismy.

Vědec poznamenal, že průzkum magnetického pole Země v jeho různých projevech je důležitým úkolem současné vědy.

Posílení globálního oteplování

Ruští a britští astrofyzici dříve zjistili, jak se v nejbližší budoucnosti změní cykly sluneční aktivity, a dospěli k závěru, že tyto změny neoslabí, ale dodatečně posílí globální oteplování. Jejich průzkum byl uveřejněn v časopise Scientific Reports.

„Zjistili jsme, že se trend zvýšení slunečního záření a tedy i teplot na Zemi trvající 400 let může zachovat dalších 600 let. Způsobí to, že k roku 2600 bude zemský povrch teplejší o víc než 2,5 stupně Celsia,“ řekla Jelena Popovová z Vysoké školy ekonomické v Moskvě.

Sluneční aktivita se dá zjistit podle počtu skvrn a erupcí na Slunci, jež souvisí se změnami jeho magnetického pole. Cyklus sluneční aktivity od maxima do maxima trvá přibližně 11 let. V letech aktivního Slunce jsou častější a silnější magnetické bouře, které mohou způsobit jak technické problémy, tak zhoršení zdravotního stavu lidí, také jsou častější polární záře.

Nejdelší pád sluneční aktivity byl zjištěn koncem 19. století astronomem Edwardem Maunderem podle výsledků prostudování archívů pozorování Slunce. Maunderovo minimum trvalo v letech 1645-1715, vysvětlují tím malou dobou ledovou v Evropě. Druhá podobná epizoda, která dostala název Daltonovo minimum, byla zaznamenána již po zahájení pravidelného sledování sluneční aktivity, v letech 1790-1830.